↗

Stát, závislý na politických reprezentacích, není schopen účinné sociální politiky. Slovy jistého upřímného sociálního demokrata — zabývat se chudobou je politická cesta do pekel. Foto Lukáš Houdek

Nevím, zda již prošel všemi čteními v Poslanecké sněmovně návrh novely zákona o pomoci v hmotné nouzi, jehož autorství se připisuje ODS. A prošel-li bez zásadních změn, tedy doufám, že ho Senát neschválil; kéž poslanci i senátoři měli plné ruce nouzového stavu a nového volebního zákona, takže na sociální problematiku nezbyl čas. V případě tohoto návrhu zákona by to bylo spíše dobře než špatně.

Na jeho problematičnost před časem upozornil důsledně a kvalifikovaně formulovaný text Apoleny Rychlíkové, Pavla Šplíchala a Saši Uhlové na A2larmu. Ti v článku nazvaném „‚Zbavme se těch štěnic.‘ Návrhu ODS na kriminalizaci chudých nejvíce tleskají komunisté“ upozorňují na největší úskalí zákona: má zajistit obcím možnost srážet lidem, kteří čerpají dávky v hmotné nouzi, pokuty za přestupky z příspěvku na živobytí a doplatku na bydlení.

To může být na první pohled pro samosprávy obcí lákavé, že „konečně“ budou mít účinnější — protože represivní — nástroj, jak za prvé poněkud vyrovnávat dluhy za nevybrané pokuty a poplatky a za druhé přimět zlobivé občany k větší kázni. A za třetí se zalíbí svým voličům tím, jak účinně řeší problematiku málo přizpůsobivých občanů, kteří obci více škodí než prospívají a žijí na úkor řádných občanů.

Vinou zanedbané sociální politiky státu řeší obce bytovou nouzi sociálně potřebných občanů asociálně: ubytovávají je v zařízeních na úrovni holobytů se společnou koupelnou na chodbě, často početnější rodina obývá toliko jednu místnost. Policie pak každou chvíli vyšetřuje, kdo z nesvářených skupin vytáhl nůž jako první. A takové přestupky pak řeší přestupková komise. Tedy „obec“, což myslím v širším slova smyslu jako společnost, zažene tyto lidi do deprimovaných poměrů a pak je hodlá penalizovat za to, že neplatí pokuty vyvolané tísnivými poměry?

Pravicověji smýšlející čtenář namítne, tak ať žijí řádněji a nebudou se tísnit a vzájemně peklovat v holobytovně.

K tomu dodejme, že od doby, kdy se začalo mluvit o bytové lichvě, se výrazněji k lepšímu nic nezměnilo. Určité skupiny obyvatel, i kdyby se rozkrájely a pracovaly od rána do večera, těžko nacházejí jiné nájemné bydlení, než jsou omezené možnosti sociálních bytů. Jindy žijí na ubytovnách, kde jen díky dávkám v hmotné nouzi dorovnávají lichvářské ceny za ubytování.

Cituji zmiňovaný článek Rychlíkové, Šplíchala a Uhlové: „S chudobou platí peníze, které by řada lidí nezaplatila za normální byt v hezké části města. Pokoj na ubytovně bývá mnohdy dražší než menší byt, který ale lidem na okraji — zvlášť pokud jsou romského původu — moc majitelů nepronajme. Nápad exekuovat doplatky na bydlení ale povede k ještě většímu ohrožení bezdomovectvím.“

Co výše napsáno, je obecně více méně známo. O čem se však málo mluví, jsou změny nálad ve společnosti, což se dotýká zejména samosprávné složky naší veřejné správy. Převládá v ní apriorní negativismus. Už kde se sejdou dva, tři, natož třebas celá obecní rada, začne se po úvodních frázích na něco žehrat, nadávat, stýskat si na poměry. Shoda panuje v tom, že našimi největšími škůdci jsou jak ti na hoře, tak ale také ti dole, občané žijící v sociálně vyloučených lokalitách, lidé „na dně“, obecně považovaní za nepřizpůsobivé. Na ty nahoře nemůžeme, ale na ty dole ano.

Stát by neměl očekávat, že vůči lidem živořícím na okraji společnosti či v sociálně slabém prostředí vzejde ze samosprávy něco, co by jejich sociální problémy skutečně řešilo a lidem z tohoto prostředí pomohlo. Zákon s možností, aby obecní samospráva srážela lidem pokuty ze sociálních dávek, může být některými starosty vítán právě proto, že jde o restriktivní opatření souznící s většinovou společností. Tedy s nutkáním valné části zastupitelů takový zákon v zájmu „spravedlnosti a dobrého hospodaření obce“ hojně využívat jako nástroj „k nápravě nepřizpůsobivých občanů“.

To přeci předkladatelé takové novely musí vědět. Žádné zákony nemají podléhat náladám ve společnosti, zvláště těm negativním, protože ty k ničemu dobrému nevedou.

Ztratiti dobrého slova ve prospěch sociálně potřebných se na obecní úrovni neodvažují ani sociální demokraté. Ti dělají, jako by žádných sociálních problémů — snad kromě neplatičů, z nichž dluhy nutno tvrdě vymáhat — nebylo.

Druhá věc je, že společnost vůči chudobě a tíživým sociálním poměrům našich spoluobčanů otupěla. To pozoruji i sám na sobě. Za léta svého snažení v roli komunálního politika jsem v té věci nedosáhl ničeho. Nebál jsem se mezi vyloučené chodit a snažil se jim pomoci; dosáhl jsem jen toho, že mi téměř všichni nadávali, čímž si alespoň trošku ulevili. No a chodí si ke mně takzvaně půjčovat peníze — to když jim mají odpojit elektroměr, nebo když nemají na rum.

Ani stát, závislý na politických reprezentacích, není schopen žádné účinné sociální politiky, protože jaký politický prospěch má politická moc z „nepřizpůsobivých“? Stát je ochoten spíše pomáhat „řádným občanům“, ti chodí volit. Jak přiznal jeden sociálně demokratický politik, zabývat se chudobou je politická cesta do pekel.

Pan premiér, dočetl jsem se, hodlá důchodcům dát před volbami dárek, tedy zvýšit důchody ještě nad úroveň valorizace. Jako důchodce bych se mohl radovat, ale nekolaboruju tím s jeho režimem? Neměl bych jim ty peníze vracet? Představme si Babiše, že plácne do dlaní a zvolá: Pojďme udělat něco pro cigoše!

Podle mého není v naší politické moci žádné účinné řešení ani těch nejpalčivějších sociálních problémů. Musela by nám to nařídit Evropská unie. — A neměla by?