Leccos se mi honí hlavou, když čtu zprávu o výsledcích letošního Minisčítání Českého statistického úřadu (ČSÚ), kterého se zúčastnilo na šestadvacet tisíc dětí zhruba ve věku deseti až patnácti let. Třeba úryvek z písně loni zemřelého folkového písničkáře Wabiho Daňka „Stromy“. Použil jsem ho jako titulek komentáře.

Ta píseň je součástí alba Rosa na kolejích, které poprvé vyšlo už v roce 1984. V písni se zpívá: „Výlet rodinný se koná právě dnes, mý děti chtějí vidět, jak vypadá les.“ Dosud ho neviděly.

Zjevně tedy průzkum Českého statistického ústav neobjevil zas tak moc nového. Ano, dvě procenta (přes pět set dětí z výzkumného vzorku) ještě vůbec nikdy nebyla v lese. A jednačtyřicet procent nebylo nikdy u dojení krav, sedm procent nezahlédlo živého ježka, šest procent neslyšelo kukačku, mezi čtyřmi a pěti procenty nevidělo veverku v lese a běžícího zajíce.

Předpokládejme, že děti odpovídaly podle skutečnosti, protože ono je to — nejen — s dětským vnímáním a pamětí trochu složitější. A nemusí si ty děti rovnou vymýšlet. Třeba si jen nepamatují něco, co je příliš nezaujalo.

Možná, že právě v tomto nedostatku zaujetí pro přírodu můžeme hledat vysvětlení toho, co zjistil Český statistický ústav. Sama o sobě totiž uprostřed záplavy blýskavých pozlátek konzumního světa moc šancí zaujmout nemá. Děti nejméně.

A vůbec nejméně děti ze sociálně slabých rodin (ne ze všech!), které ač nemají dostatek hmotných prostředků, snaží se navzdory tomu leckdy vyrovnat těm bohatším, což pak vede k neuváženým půjčkám a zadlužování. Vzpomínám si na jednu maminku samoživitelku, se kterou jsme probírali náplň volného času — děti ho stereotypně trávily bezcílným bloumáním po sídlišti a různými nezbednostmi, kvůli kterým je ke mně poslal orgán péče o dítě.

Stěžovala si, že nemají dost peněz, aby mohli s dětmi trávit víkend v aquacentru nebo v nákupních centrech jako ti bohatší. Namítl jsem, že to přece není nutné. Že se dá volný čas krásně strávit i levně, třeba výletem do přírody.

Že se nemusí draze stravovat ve městě, ale připravit si doma svačinu, jak to děláme i my s manželkou. Bylo ale vidět, že ji nepřesvědčím, že by to pokládala za cosi ponižujícího.

Když se vrátíme k těm lépe situovaným, možná, kdyby se statistici ptali trochu podrobněji, zjistili by, že nejedno dítko, které údajně nikdy nebylo v lese, se s rodiči prohánělo po sjezdovce, vybudované na místě vykáceného lesa. A možná jej i zdálky zahlédlo někde za jejími hranicemi. Možná se dokonce cestou do hor s rodiči zastavili v lese u silnice.

Akorát, že nikdo v tom autě neřekl: „Koukněte děti, teď pojedeme pár kilometrů lesem… tohle je smrk, tamto borovice — a hele!, na ní veverka …a tohle zas borůvčí, v létě tu asi sbírají borůvky, na venkově je nekupují v hypermarketu, nasbírané někým jiným …a cítíte, děti, tu pryskyřici? To je vůnička, co? V lese je i díky ní zdravější vzduch.“ Jasně, zní to trochu jako parodie, připomíná to cimrmanovskou lesní scénku s tatínkem Svěrákem z Menzelova filmu na „Na samotě u lesa“.

Ale parodie neparodie, jde o podstatu. Děti se pamatují, o čem rodiče mluví. Jestli o lese a životě v něm, nebo o cíli cesty a kolik ten lyžařský výlet bude stát, a zda se nemělo jet někam jinam.

o cíli cesty a kolik ten lyžařský výlet bude stát, a zda se nemělo jet někam jinam. Repro DR

Ale ono si dítko ještě spíše nezapamatuje ani to. Zabaví se mobilem nebo s nějakou internetovou hrou, případně pošťuchováním s ostatní dětskou posádkou. Z celé jízdy zaznamená maximálně nastupování a vystupování z auta.

To mezi tím je něco jako prázdný, nezajímavý vesmírný časoprostor, který nestojí za zaznamenání. Tak proč si dělat násilí?

Hezky to vysvětluje jednu poznámku zaznamenanou v internetové diskusi o zbytečném kácení stromů ve městě. Jeden z diskutujících, který zřejmě stromy moc nemusí, se vyjádřil lakonicky: „Stromy patří do lesa.“ Nebyl jsem bohužel dost pohotový, abych mu odpověděl, že v tom případě nadýchnout se má jít taky do lesa.

A pěkně ta průpovídka ilustruje pozdní následky naučené lhostejnosti vůči přírodě, která nás dnes obklopuje dokonce i ve městě. A tam je jí už někdy i víc než v okolí. Skoro denně teď potkávám za tmy na sídlišti zajíce, nepoznám, jestli je to pořád ten samý, nebo jestli je jich tu víc. V každém případě v polích za městem ho zahlédnu málokdy.

Ničení zeleně, rychle mizejících refugií živočichů, zamořování ovzduší prachem, hlukem, smogem, to pro mnohé není ničení hodnot, ale něčeho, co žádnou hodnotu nemá, co nepotřebujeme, co dokonce „překáží“ - jak doslova napsal do oficiální žádosti o povolení skácení borovice u svého domu člověk, kterému jinak nelze upřít solidní vzdělání a značný obecný rozhled. Mimochodem, ten dům stojí v bujícím sídelním satelitu, kde bydlí movitější vrstvy, který ale patří vinou převahy lokálního vytápění ke čtvrtím s nejneznečištěnějším ovzduším ve městě.

Přes to všechno ale ona zjištění Českého statistického úřadu sama o sobě nejsou zase tak špatná. Když výsledky obrátíme, tak osmadevadesát procent dětí už někdy v lese bylo, třiadevadesát slyšelo někdy kukačku — podle zjištění ornitologů musí ve městě ptáci zpívat hlasitěji, aby se v hlučném prostředí vůbec slyšeli, a mohou je tak lépe zaznamenat i ty děti - a dokonce přes polovinu jich vidělo, jak se dojí kráva. Tomuhle druhému údaji se mi skoro nechce věřit, přece jen je daleko více příležitostí vidět les než dojení krávy naživo.

Spíše by bylo namístě zkoumat, jestli stačí vidět, zažít, aby si z toho to dítě také něco vzalo. A aby to jednou, když ne hned, také nějak žádoucím způsobem ovlivnilo jeho chování.

Nejsem si tím tak úplně jist. Ono je třeba dost běžné, že děti chodí (spíš jezdí) v sezóně s rodiči či prarodiči do lesa na houby. V zimě zas na běžky. Jedny tu a tam, jiné pravidelně. Ale jen některé se v tom lese chovají slušně a ohleduplně. Až si někdy naštvaně říkám, že leckterým dost otřesným móresům by se možná nenaučily, kdyby do toho lesa s některými dospělými vůbec nepřišly, že je riskantní je tam vůbec pouštět.

Tyhle nepříjemné zážitky ale zpravidla nemáme s dětmi, které prošly Skautem nebo jinou dětskou organizací, v níž jsou cíleně vedeny k úctě k přírodě, na níž jsme životně závislí, a ke všemu živému. Nebo které rodiče přihlásili do některé z lesních školek, jejichž počet utěšeně roste. A zpravidla jim ta úcta vydrží i do dospělého života. A co je snad nejdůležitější, ovlivňuje i jejich praktické jednání a rozhodování.

V našem regionu je menší město, kde se už skoro třicet roků striktně dodržuje zákaz chemické zimní údržby komunikací. První polistopadový starosta, který vyrostl ve Skautu, si to prosadil i proti námitkám zastupitelů a odporu místních.

Obavy a katastrofické scénáře se nenaplnily, zimní údržba funguje k obecné spokojenosti i bez agresivní a vše ničící soli. A i když starostou je už dávno někdo jiný, město jako široko daleko jediné u toho šetrného způsobu údržby zůstalo.