Lidové noviny sice horlivě pomohly Babišovi vyřídit pomyslný politický účet s Jakubem Patočkou (a mně se nepodařilo je přesvědčit o tom, že se zpronevěřily svému proklamovanému poslání), na druhé straně (totiž na poslední) otiskují kapitoly z historie nejen naší státnosti, ale také i jednotlivé osudy vlastenců a bojovníků za naši svobodu, za vznik a uchování Československa.

Tak během několika let postupně zveřejnily pozoruhodné osudy málo známých nebo úplně neznámých vlastenců, hrdinů, bojovníků, nebo upřesnily a doplnily obraz těch politiků První republiky, jejichž podoba nám zkostnatěla do školních frází a politických floskulí. Aktivní odpor vůči naší porobě za 2. světové války byl ve skutečnosti silnější, ba masovější, než jsme se učili, nebo než si i myslíme. Byl ovšem také tragičtější, což mnozí současníci považují za naivní zmarnění životů, vždyť osvobození bychom se dočkali i bez toho. Podle mého svoboda se dostaví jen tehdy, když lidé dokážou naplnit její potenciál; vítězství vojenské je pouze součástí.

Ze současného seriálu LN, věnovanému československým legionářům, mě nejvíce zaujal „Statečný kuchař z Jadranu“, jehož osud zdokumentoval historik Vojenského historického ústavu v Praze Jindřich Marek: František Koucký, mladík, vyučený řezník z Hnidous u Kladna, se dal k námořnictvu, aby poznal svět, ještě před První světovou válkou.

Po jejím vypuknutí rukoval na torpédovou loď rakousko-uherské flotily. V říjnu 1917 byla torpédová loď unesena z Šibeniku do Itálie. Únos „zorganizovali Češi a budoucí legionáři Bohumil Brkl a Bohumír Petrla, ale především po nepokojích námořníků v Pule a velké námořní vzpouře v Boce Kotorské v únoru 1918“ pohlíželo rakousko-uherské námořní velení na české námořníky s obzvláštní nedůvěrou. Ta námořního kuchaře Františka Kouckého a jeho chorvatského kolegu Ljubomira Krause stála život.

Na základě udání na ně padlo podezření, že také oni se chystají unést jejich loď Tb.80 do Itálie. Velitel torpédovky předal oba podezřelé námořníky 7. května 1918 vojenskému tribunálu, který oba odsoudil k trestu smrti zastřelením. Ten byl 11. května také vykonán. Zda oba námořníci únos lodi skutečně chystali, se nepodařilo prokázat, nasvědčuje tomu pouze statečný postoj kuchaře Františka Kouckého při popravě. Ať to bylo jakkoli, také tento kluk položil život za naši vlast.

K lepšímu naší doby patří právě práce vojenských historiků — Kouckého osud svědčí o velkém zaujetí tématem i badatelské skromnosti. Jaká to naděje — ani tak nicotný osud nezmizel v propadlišti dějin.

Demisi kvůli kýtě?

Zato článkům o Babišovi se v LN vyhýbám a celou velice zašmodrchanou smlouvu o společném vládnutí ANO a ČSSD s podporou komunistů považuji v podstatě za opoziční smlouvu, aplikovanou přímo do vlády. Je to jakýsi druhý stupeň té někdejší klaus—zemanovské. Sociální demokraté přece musí vědět, že jejich partner, s nímž uzavírají smlouvu, je nedůvěryhodný a ani ta nejvychytanější smlouva jim nezaručí, že ji „obchodní partner“ Babiš, jakmile se mu to bude hodit, neporuší. K čemuž dojde, hádám, hned čtrnáct dnů po případném podpisu.

Sama smlouva jako soustava vydírání a nátlaku svědčí o jurodivosti toho kontraktu. Předpokládajíc zradu, otevírá se korupčnímu prostředí, jaké tu ještě nebylo. Ten národohospodářský dialog obou smluvních partnerů si živě umíme představit: My chceme alespoň celou kýtu, žádá Zimola; protože bez nás byste, vy ANO, žádného medvěda neměli.

(Hamáček je sice přítomen, ale mlčí. — Kýtu? Ó nikoli. Buďte rádi za přední tlapu. Kýtu musíme dát komunistům přeci, opáčí Babiš. (Hamáček neříká nic.) — Ale my na kýtu máme smlouvu, nedá se Zimola. — To můžeme mít, ale když kýtu nedáme komunistům, můžeme jít s celou smlouvou k šípku, a budeme mít co? brání se Babiš. (Hamáček chce něco říci, ale včas si to rozmyslí.) — Tak my tedy podáváme demisi, zahrozí Zimola. — Demisi kvůli vaší kýtě? zasměje se Babiš. A tak dále.

Komunisté v takovém paktu požadují své nominanty v kontrolních orgánech klíčových podniků se státní účastí. A to nebudou jenom Lesy ČR, Pošta, ČEZ či České dráhy, ale jistě také Ředitelství silnic a dálnic, Správa a údržba železniční dopravní cesty, Všeobecná zdravotní pojišťovna a tak dále. Všude tam se budou chtít lační komunisté přisát za odměnu za to, že odvedou předpokládanou práci, tedy budou vždy pro.

Co se jiného od nich očekává, co se může po nich žádat? Co komunisté užitečného od převratu udělali? Až teď budou mít možnost vydíráním nutit vládu k vystoupení z NATO či k odhlasování referenda o našem vystoupení z EU. Zimola bude požadovat svou kýtu a Babiš se své moci nevzdá — vydíráním a nátlakem, jak se tomu vyučil ve svém byznysu.

Jestliže si sociální demokraté svou účast v takové vládě skutečně odhlasují, dají tím přednost vládě osobního prospěchu před prosazováním sociální politiky, a to je v přímém rozporu. Ať už spor o Čapí hnízdo dopadne jakkoli, podstatné na té věci je, že Babiš chtěl veřejný prostor ochudit o padesát milionů, nikoli třebas právě padesáti miliony přispět ku jeho zvelebení. Principem jeho vlády vždy bude „vzíti a míti prospěch“, nikoli „dáti“. Ten jeho podnikatelský princip je bohužel v souladu s míněním značné části společnosti a souvisí s povahou.

Sociální demokraté si určitě uvědomují, že pokud by Babišova vláda s nimi před lidem obstála, ovace půjdou za Babišem, protože jemu se to podařilo, ačkoli sociální demokraté tolik zlobili. Pokud se jeho despotická vláda zbortí díky sociálním demokratům, on to obrátí: očekávaný úspěch se zvrtnul jejich vinou. V nejhorším případě se Babišovi nemůže stát více, než že preference jeho hnutí klesnou o deset procent. Postihne-li ale něco podobného ČSSD…

Nevím, jestli pak sociálním demokratům pomůže argument, že díky jejich účasti v Babišově vládě postihly naši společnost menší škody, než kdyby tam nebyli… To jsem jim schopen přičíst k dobru snad jenom já. Ovšem já jim žádné preference neudělám, volím chudáky Zelené.

Doufám, že sociální demokraté ve svém stranickém referendu rozhodnou o neúčasti v Babišově vládě, na druhé straně jako by o jejich vstupu do vlády tímto právě bylo rozhodnuto — tak marná bývají naše doufání.

Myslím na toho kluka, který hledě do hlavní popravčí čety umíral s tím, že ideály existují, i když v tu chvíli všechno svědčí proti nim. A tím se nám zapsal do dějin.