Nemysleli jsme si, že novelu ústavního zákona o bezpečnosti, který definuje právo na vlastní zbraň a střelivo (na pořizování, držení a nošení zbraně), Poslanecká sněmovna opravdu schválí. A to dokonce výraznou většinou. Jak k tomu mohlo dojít?

Když uvážlivější poslanci museli vědět, že tím se původní zákon o bezpečnosti proměňuje na zákon o nebezpečnosti. Schválí-li novelu zákona Senát, začneme si sami sobě býti nebezpečni. Zastřelený nebude mít možnost vysvětlit, zda nebezpečí, jež on někomu představoval, bylo skutečné, nebo domnělé. Střelec beze svědků pak bude moci před spravedlností vystupovat jako hrdina, jenž v zájmu bezpečnosti zbavil společnost agresora.

Rozumný člověk se naopak snaží z bezpečnostních důvodů střelnou zbraň, pokud není nimrodem nebo součástí bezpečnostních složek státu, nemít, nevlastnit. Vedou k tomu životní zkušenosti i výchova, jichž se zřejmě podstatné části společnosti už nedostává. Ženy tuto starost přenechaly mužům — a my muži? Zřejmě příliš mnoha z nás se podařilo získat tzv. modrou knížku nebo později se vyhnout základní vojenské službě náhradní službou civilní.

Chybí zásadní poznání z vojny: střelné zbraně vždy, což zdůrazňuji, učarovávaly mladým mužům, kteří se cítili nějak méněcenní a společností utiskovaní. Prosazovali se ve společnosti různým zastrašováním, buď styky s někým mocným — nebo i zbraní. Povětšině to nebyli lidé srdnatí, ale naopak. Takoví k bezpečnosti společnosti rozhodně nepřispějí.

Tam, kde by vskutku vzniklo i nebezpečno, se oni potentočkují, a budou-li snad někdy po někom pálit, tak jen z velice bezpečné pozice. Ostatně bez výcviku by tasit střelnou zbraň v pravý čas a na správném místě neuměl asi nikdo z nás, jak člověk pochopil z westernů. Zákon vychází z pocitu ohrožení a přispívá k ohrožení skutečnému, protože držitelům střelných zbraní dává pochybnou možnost si více zastřílet.

Fanatický pacifismus

Asi hlavním důvodem, proč poslanci novelu ústavního zákona o bezpečnosti schválili, je opravdu ten protest vůči revizi směrnice Rady EU č. 91/471/EHS o kontrole, nabývání a držení zbraní (směrnice o střelných zbraních), kterou Plenární zasedání Evropského parlamentu schválilo.

Touto směrnicí EU „reagovala na současné bezpečnostní hrozby ve snaze posílit v tomto směru ochranu občanů EU“. Stalo se tak zejména po teroristických útocích v Paříži v listopadu 2015. A bylo to na návrh bezpečnostních odborníků omezit legální držení poloautomatických krátkých i dlouhých střelných zbraní, a přiřadit je do skupiny zbraní automatických, samopalných, jimiž se občané nesmí ozbrojovat.

Poloautomatická zbraň se po výstřelu sama nabije, natáhne, takže je okamžitě připravena k výstřelu dalšímu. Střelec tedy může střílet tak rychle, jak rychle mačká spoušť. Omezení v držení těchto zbraní je pro naši bezpečnost podstatné: musí-li střelec nabíjet, dává nám to možnost ho odzbrojit. Známe to westernů. Omezuje to hromadné vraždění. Poslanci Evropského parlamentu pak směrnici ještě změkčili, že nemá retroaktivní účinnost. Tedy kdo poloautomatickou zbraň už má, může ji mít i nadále.

Do jaké míry takové opatření skutečně přispěje k bezpečnosti v Evropě, je otázka, ale rozhodně jí nějak prospěje, v tom můžeme bezpečnostním odborníkům, kteří návrh Evropské komisi předkládali, věřit.

↗

Nechápu, kde se bere ta fascinace vlastnictvím poloautomatických zbraní, píše Ondřej Vaculík. Repro DR

K tomuto výnosu EU se naši představitelé postavili negativně téměř jako jeden muž — a to je asi vskutku sjednotilo při hlasování o našem ústavním zákonu o držení zbraní. Je to paradox, kdy vyzývajíce EU k opatřením v zájmu bezpečnosti v Evropě je zároveň odmítáme, protože nám nějak nelahodí, nehodí se nám, sami se chceme ozbrojovat.

Andrej Babiš v rozhovoru v Lidových novinách (z 1. 7. 2017) svým typickým způsobem k tomu říká: „V Bruselu zase vymysleli nějakou nesmyslnou směrnici o zbraních a stále něco vymýšlí. Dnes Evropě diktuje Komise, její předseda Juncker nám diktuje kvóty, pak nám vyhrožují. Evropa potřebuje reformu.“ Slova tak rázná, až se zdá, že kdyby nám EU diktovala mír, tak raději zvolíme válku.

Nelibost s přijetím evropské směrnice pudí naše ministerstvo vnitra podat na pravidla Bruselu žalobu k Soudnímu dvoru EU. Roman Joch, ředitel občanského institutu a odborník téměř na všechno, v Lidových novinách z 28. 6. 2017 píše: „Revolver či pistole jsou v současné společnosti pro přiměřenou sebeobranu minimem.“ Podle Jocha má se tím „předejít protizbraňovým fanatikům, jakobínům a abolicionistům jejich nekalé úmysly realizovat“.

Odhlédnu-li od toho, že se mě Jochův výrok jeví býti poněkud fašistickým a mohl bych se cítit už ohrožen držiteli střelných zbraní, kteří by se mohli cítit ohroženi mým „fanatickým pacifismem“, stejně nechápu, co nám na té evropské směrnici tak vadí.

Jaké skupiny občanů se dotýká, že nebude smět vlastnit a držet poloautomatické střelné zbraně? To musí být zatraceně vlivná — a z hlediska bezpečnosti i velice nebezpečná — skupina. Skupina, která v pravý čas vyrazí třebas proti sluníčkářům, kteří nás a naše národní zájmy ohrožují? Možná přijde čas, kdy v zájmu naší bezpečnosti bude třeba také zbavit společnost tzv. havlovců.

Vím, velice přeháním, omlouvám se vám, Jochu, možná jste to tak ani nemyslel. Možná vás ve školce, škole šikanovali, nemůžete za to. Přesto nechápu, kde se bere ta fascinace vlastnit poloautomatické zbraně, která nás patrně vede až k žalobě na EU.

Na vojně lásku ke střelným zbraním představoval vojín Vožňak, o němž jsem na tomto místě již psal, jinak zakomplexovaný militarista. Dále to byli muži poněkud primitivnější, kteří se mezi chytřejšími asi cítili nesví. Nezdá se mi možné, že by mezi ně někdy patřil četař Babiš, des. abs. Mgr. Fiala, svobodník Chovanec či vojín Joch. Přeci komu opravdu jde o bezpečnost, najde uplatnění u policie nebo ve vojsku. Pořád tam berou.

Takže mám pocit, jako by se vlády chopili frustrovanci, kteří na vojně přec jen byli v menšině a poněkud k smíchu nebo k politování. Dneska nás budou se zbraní v ruce směle bránit před Evropskou unií?