„Žádnou novější a čerstvější tvář tu nevidím v tom sále,“ zakončil svůj projev na programové konferenci ČSSD její nově zvolený lídr Lubomír Zaorálek. Je pravda, že jeho strana nedisponuje druhým člověkem, který by dokázal rétoricky vystupovat tak jako on. V souboji s ostatními lídry bude jistě Zaorálek zářit. Jenže nejde jen o formu, ale také o obsah. A zde má nový volební lídr řadu slabin.

Lidé nechápou

ČSSD si ústy svých představitelů často stěžuje, že sice vede nejúspěšnější vládu za poslední léta, ale lidé to ne a ne ocenit. Pravda, tato vláda neútočila na sociální systém jako celek, nesnažila se zavést školné ani zprivatizovat důchody. Jedinou výjimkou byl obnovený Drábkův nápad, že nezaměstnaní budou pracovat za pár drobných, aby si svůj příspěvek zasloužili. To je v rozporu s lidskou důstojností i s právními předpisy. Ale za nezaměstnané si zjevně nikdo pálit ruce nebude.

Stejně tak — vzdor slibům ministryně Marksové-Tominové — spadl pod stůl zákon o sociálním bydlení. Exekuce nebo dostupné bydlení, zálohované výživné, otázky spojené s klimatickou změnou a digitalizací ekonomiky zůstaly buď úplně stranou, nebo se jich, jako v posledním jmenovaném případě, chopili lidé, kteří věří v neoliberalismus jakožto přirozený řád světa.

Lidé nechápou, čím by si měla ČSSD jejich důvěru zasloužit. Zastavení toho nejhoršího z předchozí vlády Nečase a Kalouska bylo samozřejmostí, kterou je dobré zmínit, ale těžko se s ní, pokud jste levicový politik, můžete chlubit. Navíc sociální demokraté nedokázali napravit jednu z největších privatizačních loupeží, kterou byly církevní restituce.

Těžko je také pochopitelné to náhlé prozření z účasti Andreje Babiše ve vládě. Byl přeci ve střetu zájmů od začátku. Všichni věděli o jeho majetkových poměrech. Všichni také věděli, že se nemůže dost dobře vyhnout zneužívání svého postavení. Je to přeci konkurenční výhoda a kapitalismus se na nějaké sentimenty v oblasti etiky neohlíží. Andrej Babiš byl, je a bude velkokapitalistou a podle toho se bude také chovat.

Vládní krize tak byla nečitelná, protože se nepodařilo vysvětlit, proč nevypukla již o tři roky dříve. Troufám si tvrdit, že přesně proto ČSSD vyšla nejvíce oslabena. Lidé potom oprávněně nechápou, kde se bere ten principiální postoj, který vede až téměř k pádu celé vlády. A Andrej Babiš klidně kroutí hlavou a říká, že tomu nerozumí, že chce pracovat pro lidi a že mu v tom pan premiér brání. A mediálně vyhrává.

Bezpečnost jako levicové téma

Zvrátit tento nepříznivý trend není úkol pro jednoho muže. Jenže i jako minstr zahraničí Zaorálek nedokázal zaujmout principiální postoj k otázce krize na Ukrajině a nyní dokonce kapituluje před jedním z nejhorších rasistický hoaxů, který se v českém prostředí objevuje: mýtem o „no-go“ zónách.

Podle Zaorálkova vyjádření jsou v západoevropských městech místa, kam vám nedovolí jít ani ve dne. To myslí ministr zahraničních věcí opravdu vážně? Samozřejmě, že například předměstí některých francouzských měst jsou vyloučené a sociálně devastované lokality. Vhled do atmosféry jedné z nich zprostředkovala skvěle Saša Uhlová. To ale neznamená, že vám tam nedovolí chodit nebo že jste v bezprostředním ohrožení života, pokud se tam vydáte.

Zaorálek tu ustupuje rasistické panice, kterou pečlivě hýčká a přiživuje jeho stranický předseda Milan Chovanec. Tím také argumentuje Petr Uhl, když oprávněně klade ČSSD spoluvinu za rozšíření xenofobních nálad v české společnosti. Zaorálek ale kritiku tímto směrem buď nechápe nebo chápat nechce a celý problém převádí na otázku, zda bezpečnost může být levicové téma.

↗

ČSSD si musí znovu osvojit být stranou sociálního protestu a sociálního boje. Musí se znovu obrátit k lidem a nabídnout jim pomoc, organizaci a politické vzdělávání. Foto ceskatelevize.cz

Může a Zaorálkův instinkt ho vede správným směrem, když mluví o rozporu mezi bezpečím pro všechny a bezpečím pro vyvolené. Jenže už nemluví o soukromých bunkrech a ostrovech pověstného jednoho procenta, ale vrací se k mýtu o „no-go“ zónách.

Bezpečí je samozřejmě předpoklad pro jakoukoli demokratickou formu organizace společnosti. Pokud jste ve stavu obležení, jste ve válce, nemůžou být nikdy v platnosti všechny demokratické principy. Pro sociálního demokrata by otázka bezpečí měla být primárně otázkou sociálního zabezpečení a důstojného sociálního (tj. společenského) života. Místo toho jsme opět u nešťastných uprchlíků.

Zaorálek neváhá hájit odpor proti přijetí dvanácti (!) uprchlíků, včetně žaloby na Evropskou komisi. Obhajuje se tím, že není možné politicky některé členy EU válcovat a přehlasovávat je. Já jsem ten poslední, kde by se chtěl Evropské komise pod vedením Jean-Claude Junkera zastávat. Stejně tak si myslím, že EU je projekt postavený zejména na korporátních zájmech a hlas lidu je v ní minimální. Týká se to struktury EU i jejího fungování. Jenže to byla ČSSD a Lubomír Zaorálek osobně, kteří velice hlasitě a silně prosazovali přijetí tzv. Lisabonské smlouvy, dokumentu, který vytvořil právní nástroje na zavedení kvót.

Jen pro připomenutí, jak Zaorálek v rozhlasovém rozhovoru hájil přijetí Lisabonské smlouvy: „Ta smlouva je především velký krok kupředu, jako v situaci, kdy potřebujeme Evropskou unii, která bude efektivní a funkční (…) Měli bychom být rádi, že se bude efektivněji rozhodovat v celé řadě oblastí kvalifikovanou většinou, také v těch, které se týkají bezpečnosti (…).“

Samotná Lisabonská smlouva pak říká: „Ocitnou-li se jeden nebo více členských států ve stavu nouze v důsledku náhlého přílivu státních příslušníků třetích zemí, může Rada na návrh Komise přijmout ve prospěch dotyčných členských států dočasná opatření. Rada rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem… Politiky Unie podle této kapitoly a jejich provádění se řídí zásadou solidarity a spravedlivého rozdělení odpovědnosti mezi členskými státy, a to i na finanční úrovni. Kdykoli je to nutné, obsahují akty Unie přijaté podle této kapitoly vhodná opatření pro používání této zásady“ (článek 63, odstavec 3 a článek 63b).

Kvóty samozřejmě nejsou řešením a jsou bezprostřední reakcí na krizi, kdy je potřeba sdílet veškeré náklady na záchranu velkého množství lidí. Řešením je samozřejmě nepodporovat příčiny a nevyvážet zbraně do zemí, kde jsou lidská práva méně než kus hadru, například do Egypta. 

Povolování vývozu zbraní má v gesci ministr zahraničních věcí. Jenže to Lubomíra Zaorálka vůbec nezajímá nebo naprosto ve své funkci selhává. Tím také můžeme s klidem přijmout fakt, že se Černínskému paláci nebude už nadále věnovat. Žádnou škodu tím republice nezpůsobí.

Vize

Úkol střetnout se s Andrejem Babišem a hnutím ANO se nedá zvládnout v jednom člověku. Babiš, který je zbaven všech vládních povinností, se jal objíždět Českou republiku a baví se s lidmi. Neformálně, otevřeně a opět s velkým úspěchem. Na to je však potřeba mít tým a plné nasazení. Zaorálek by měl skutečně na roli ministra rezignovat, byť třeba jen formálně.

Větší problém je pak ve složení onoho týmu. Takový tým musí být složen z lidí, kteří vědí, co a proč dělají, a to nejen řemeslně, ale také politicky.

Sociální demokracii v České republice i v Evropě chybí vize, jak se s vlastní krizí, i krizí systému, ve kterém žijeme, vypořádat. ČSSD si prostě musí znovu osvojit být stranou sociálního protestu a sociálního boje. Musí se znovu obrátit k lidem a nabídnout jim pomoc, organizaci a politické vzdělávání.

Krize kapitalismu je tak hluboká, že vede k existenčnímu ohrožení lidské civilizace. Bez uznání tohoto základnímu předpokladu není možné vůbec rozřešit základná otázky dneška. Daňová pásma, OSVČ, migrace, důchody a další jsou pak od tohoto základního orientačního bodu odvozená.

Lubomír Zaorálek, pokud má mít vůbec šanci na nějakou změnu neblahé tendence, musí přestat nadbíhat rasistickým strachům, musí uznat chybnou politiku ve vztahu k EU (a začít hledat politické řešení její současné krize) a pojmenovat kapitalismus jako problém tohoto světa. To je začátek skutečně uvěřitelného levicového programu.