„Zbraně nezabíjejí, zabíjejí lidé,“ hlásá známé moudro. „Ano, a taky třeba opice, když mají zrovna zbraň,“ dodává komik Eddie Izzard.

Jistě, ne každý člověk s kvérem je potenciální vrah. Jenže někteří čeští poslanci tu dlouhé měsíce živí paranoiu a straší s uprchlíky. Činí tak ve společnosti, v níž je registrováno téměř osm set tisíc zbraní všech kategorií. Tuto středu pak prosadili ústavní zákon o právu nosit zbraň. Takové právo může být pak zákonem využito jako součást „zajišťování bezpečnosti České republiky“. Geniální nápad. Nejdřív vyděsit, a pak pod nervní prsty podsunout spoušť.

Tuhle westernovou ústavní novelu podpořilo 139 ze 168 přítomných poslanců a poslankyň. Až moc kovbojů na tak malou zemi. Cílem předkladatelů je prý také snaha reagovat na „nebezpečí násilných aktů, např. izolovaných teroristických útoků, aktivních útočníků, popřípadě jiných násilných hybridních hrozeb.“ Navazující zákon by mohl celkem snadno delegovat obranu také do rukou běžných občanů. Místo policie zasáhne náhodný kolemjdoucí a jeho zásobník plný argumentů.

Ve skutečnosti se jedná o odpověď na směrnici Evropské unie o regulaci zbraní — také jejím cílem bylo omezení násilných útoků. Přísnější pravidla při pořizování zbraní by mohlo znamenat méně psychopatických ataků. Jednoduchá logika.

Češi ale mají mazanější recept — kvéry všem. Pistole do rukou násilníků i „odpovědných občanů“. Místo prevence rovnou přestřelka. Zákon ulice. Chovanec a spol. se tak zbavují zodpovědnosti za systémovou obranu země. Dávají najevo, že nezvládají svou práci. Měli by ji zastat občané s chladným kovem u pasu.

↗

Milan Chovanec má sice malou oblibu u voličů, ale zato má velkou pušku. Repro DR

S oblibou se ovšem argumentuje tím, že patříme na západ. Tenhle fetiš západu nám evidentně splývá s představou rozpálené prašné silnice před salónem, kde na sebe míří dva drsní střelci.

Jenže „západ“ může znamenat také lepší platy, sociální zabezpečení a dostupné bydlení. Západ bychom mohli dohánět třeba i tím, že zakážeme bití malých dětí. Jenže děti tvoří o poznání menší voličskou skupinu než vlastníci zbraní.

Ona inspirace „západem“ by mohla zahrnovat i pestřejší společnost. Přijmout do svého domova „odlišné“, znamená přivyknutí různosti. Z toho může vzejít také větší ohleduplnost mezi „domorodci“, mazání hranic mezi „našinci“ a „cizinci“ by snad umenšilo odcizení i třeba mezi sousedy v panelácích. Čím otevřenější domov, tím snáze se v něm dýchá. To je bezpečná země.

Jenže poslanci ve stejný den schválili rovněž zákon komplikující pobyt cizinců. Dokonalá dvojice zákonů: utěsnit hranice, rozdat munici. Klaustrofobie strachu.

Jsme zkrátka země, která dovoluje bít děti a brání v záchraně děcek z ciziny. Země, kde se lidé nemohou „zfrčet“ kupříkladu LSD, ale mohou po sobě střílet na ulici. Mohou pracovat, chudnout, pořídit si devítku. Jsme uzavřeni ve své ozbrojené vycukanosti. A jakýkoli jiný přístup je „ohrožením našich hodnot“. Hodnot nervozity a frustrace.

Jako by jediným způsobem, jak překonat vzdálenost mezi dvěma lidmi, bylo vystřelením projektilu.