Posledního setkání redaktorů, spolupracovníků a přátel Deníku Referendum 7. prosince 2017 se účastnil jako host také bývalý náš premiér Bohuslav Sobotka. Pokusil se vystihnout nejen přímé příčiny volebního neúspěchu ČSSD z hlediska politického provozu či procesu, ale také vznesl otázku, co se to stalo se společností, jak se proměnila a proč, či co se děje s Evropou, v níž sílí nacionalistické tendence na úkor sociálních ohledů a programů.

Pokud jde o naši minulou vládu, zaujala mě Sobotkova myšlenka, že oni — sociální demokraté a KDU-ČSL — nasadili Andreji Babišovi lidštější tvář, tím jak ho přece jen korigovali, třeba i přehlasovali, když prosazoval něco nehorázného: co by v očích veřejnosti poškozovalo jak vládu, tak i Babiše samého. Často šlo o projevy značně pokleslé politické kultury nebo prohřešky vůči zásadám parlamentní demokracie.

Vlastně mu pomohli k lepšímu volebnímu výsledku za předpokladu, že jeho voliči ocenili právě tu lidštější tvář a výraz jakési lidu blízké dobrotivosti, která je ovšem v rozporu s jeho podnikatelskou povahou. Bez neurvalosti by se své moci nedobral. Na druhé straně třeba ale nyní s tou autentičtější, nekorigovanou tváří bude mít u lidu, jenž k neurvalosti z neznámých důvodů inklinuje, ještě větší úspěch, připustil Sobotka.

Vzpomněl jsem si na socialismus s lidskou tváří, kterou kdysi představovali Dubček, Svoboda a Smrkovský, a ukázalo se, že to nejde. Tehdejší socialistický režim v pojetí komunistické ideologie, střežené sovětským politbyrem, nemohl mít lidskou tvář.

Jak to bude s Babišem a jeho vládou, teprve uvidíme. Nabízí se otázka, jestli nám vlastně jde o lidskou tvář, a to tehdy koncem sedmdesátých let, i nyní. Proč se tak snadno vzdáváme toho, co nám představoval Václav Havel, jenž rysy lidskosti ve společnosti, včetně její demokratické vlády, ještě zdůraznil.

Hodnotíme činy. Tedy to, co se stalo. Někdy je naopak důležitější - a prospěšnější - to, co se nestalo, co se podařilo odvrátit. Vyvarovat se něčeho či uchránit nás před něčím může být mnohem pracnější a záslužnější než něco zjevně učinit a vybudovat.

A je to také mnohem nevděčnější, protože zdánlivě se neděje nic, takže není ani důvod tomu věnovat pozornost, natož to nějak oceňovat. Společnost to vnímá pouze jako určitou tenzi, napětí, protože zpravidla jde o obranu. Obranu hodnost, které — zřejmě — přestávají být obecně sdílené, respektované.

Uvedu sice primitivní, ale názorný příklad z komunální politiky. Samosprávě dorazí na stůl žádost o pokácení stromu, podepsaná dvaceti lidmi. Zdůvodnění zní, že onen strom stíní, padá z něj listí, které znečišťuje komunikaci, a dříve či později se strom stane nebezpečným, možná i havarijním, takže jej pokácejte, dokud z něj ještě nespadla větev na maminku s kočárkem.

Dojde vám, že až posud nikdo nikoho neohrožoval, strom je zdravý a krásný, ale nyní se on sám stává ohroženým kvůli podezření, že by někdy někoho mohl ohrozit. Žadatelé zřejmě nesdílejí jeho hodnotu - jde o krásný přírodní výtvor, jenž vzniká desetiletí a kultivuje naše prostředí. A pokud ji snad sdílejí, klidně ji obětují, jakmile vznikne jakákoli (i smyšlená) záminka, aby hodnota zašla.

Nebo možná až nyní našli odvahu vystoupit proti kvalitě, kterou vzrostlý strom ve městě představuje, a možná i proti těm, kdo naopak si stromu (a jemu podobných hodnot) cení. Protože vinou takové žádosti nárok na zachování stromu musíte přesvědčivě dokázat za pomoci dendrologických posudků a tak dále, někdy i za pomoci právníků, to když je na vás podáno trestní oznámení kvůli veřejnému ohrožení, jež strom a vy vaší nečinností způsobujete.

Druhá část společnosti ovšem neví o vaší nehynoucí zásluze na něčem, co je přeci tak samozřejmé jako existence stromu, jenž tu sám roste odnepaměti a nežádá si více, než aby ho někdo čas od času ošetřil. Takže pro tuto část společnosti člověk neudělal vůbec nic, a kdyby se o nesnázích, které musel překonat, jenom zmínil, je více trapný než zasloužilý.

Na druhé straně pro oněch dvacet žadatelů o pokácení stromu jste představitelem arogantní moci, která zájmy občanů ignoruje, nebo — v lepším případě — jste pochybným činovníkem, jenž nazajistiv pokácení stromu, dostatečně prokázal svou neschopnost. Lidé, jejichž žádosti nevyhovíte, vás volit nebudou, protože si možná ani neuvědomují, že v povaze každé žádosti je kromě možnosti vyhovět také možnost nevyhovět. Mají na vás vztek a jste pro ně nepřítelem.

Zaujal mě výrok Michala Šmardy, starosty Nového Města na Moravě, jenž v charakteristice Bohuslava Sobotky (coby jeho přítel) také řekl: „Dnešní doba je o silných emocích. On (Sobotka) je vždy spíše tlumil, čímž neodpovídal lidem na jejich potřebu. Lidé se potřebují vztekat a hledají lídry, kteří dokážou jejich vztek nejhlasitěji vyřvat. Popularitu začal (Sobotka) ztrácet někdy v roce 2010, kdy společnost začala hrubnout. Tehdy ztratila zájem o politiky, kteří emoce tlumí a hledají konsensus. Slávek se stal symbolem člověka přeřvaného dobou.“

↗

Bohuslav Sobotka byl hostem předvánočního Salonu Deníku Referendum, setkání redakce a autorů. Na snímku mimo jiné s autorem textu Ondřejem Vaculíkem a šéfredaktorem DR Jakubem Patočkou. Foto Filip Smělík

Šmarda vychází ze zkušeností aktivního komunálního politika a jeho postřeh o „potřebě lidu se vztekat“ je případný. Akorát člověk nechápe, proč se lidé potřebují vztekat, když jim povětšině vůbec ani nejde o žádné zásadní problémy, například sociální. Ten „vztek lidu“ jde přeci proti jakémukoli režimu s lidskou tváří, a pokud ji režim alespoň částečně ještě měl, pak se ukazuje, že je neudržitelná.

Nebo jaké pozitivní síly proti „vzteku lidu“ máme nasadit a kde je máme brát? Plno otázek. Protože co když kýžená lidská tvář, k níž se část společnosti tak vehementně propracovává, je brázděná neurvalostí a stažená vztekem? Jaká to podivuhodná lidská potřeba, jaká to divná její tvář nebo zvláštní maska.

Pokud by to tak bylo, pak celé naše snažení o „lidskou tvář“ od roku 1968 je vlastně omylem. Bylo by to možné? Celej život tonout v omylu — například já? Už brzy to poznáme na tom, kdo bude zvolen naším prezidentem. Dál to rozvádět nemusíme.