O lidské tváři vztekem brázděné

Ondřej Vaculík

V roce 1968 jsme usilovali o společnost s lidskou tváří. Tehdy to vzhledem ke geopolitickým okolnostem nebylo možné. Dnes, když to možné je, vkrádá se tížívá otázka: co když je ona lidská tvář zbrázděná vztekem?

Posledního setkání redaktorů, spolupracovníků a přátel Deníku Referendum 7. prosince 2017 se účastnil jako host také bývalý náš premiér Bohuslav Sobotka. Pokusil se vystihnout nejen přímé příčiny volebního neúspěchu ČSSD z hlediska politického provozu či procesu, ale také vznesl otázku, co se to stalo se společností, jak se proměnila a proč, či co se děje s Evropou, v níž sílí nacionalistické tendence na úkor sociálních ohledů a programů.

Pokud jde o naši minulou vládu, zaujala mě Sobotkova myšlenka, že oni — sociální demokraté a KDU-ČSL — nasadili Andreji Babišovi lidštější tvář, tím jak ho přece jen korigovali, třeba i přehlasovali, když prosazoval něco nehorázného: co by v očích veřejnosti poškozovalo jak vládu, tak i Babiše samého. Často šlo o projevy značně pokleslé politické kultury nebo prohřešky vůči zásadám parlamentní demokracie.

Vlastně mu pomohli k lepšímu volebnímu výsledku za předpokladu, že jeho voliči ocenili právě tu lidštější tvář a výraz jakési lidu blízké dobrotivosti, která je ovšem v rozporu s jeho podnikatelskou povahou. Bez neurvalosti by se své moci nedobral. Na druhé straně třeba ale nyní s tou autentičtější, nekorigovanou tváří bude mít u lidu, jenž k neurvalosti z neznámých důvodů inklinuje, ještě větší úspěch, připustil Sobotka.

Vzpomněl jsem si na socialismus s lidskou tváří, kterou kdysi představovali Dubček, Svoboda a Smrkovský, a ukázalo se, že to nejde. Tehdejší socialistický režim v pojetí komunistické ideologie, střežené sovětským politbyrem, nemohl mít lidskou tvář.

Jak to bude s Babišem a jeho vládou, teprve uvidíme. Nabízí se otázka, jestli nám vlastně jde o lidskou tvář, a to tehdy koncem sedmdesátých let, i nyní. Proč se tak snadno vzdáváme toho, co nám představoval Václav Havel, jenž rysy lidskosti ve společnosti, včetně její demokratické vlády, ještě zdůraznil.

Hodnotíme činy. Tedy to, co se stalo. Někdy je naopak důležitější - a prospěšnější - to, co se nestalo, co se podařilo odvrátit. Vyvarovat se něčeho či uchránit nás před něčím může být mnohem pracnější a záslužnější než něco zjevně učinit a vybudovat.

A je to také mnohem nevděčnější, protože zdánlivě se neděje nic, takže není ani důvod tomu věnovat pozornost, natož to nějak oceňovat. Společnost to vnímá pouze jako určitou tenzi, napětí, protože zpravidla jde o obranu. Obranu hodnost, které — zřejmě — přestávají být obecně sdílené, respektované.

Uvedu sice primitivní, ale názorný příklad z komunální politiky. Samosprávě dorazí na stůl žádost o pokácení stromu, podepsaná dvaceti lidmi. Zdůvodnění zní, že onen strom stíní, padá z něj listí, které znečišťuje komunikaci, a dříve či později se strom stane nebezpečným, možná i havarijním, takže jej pokácejte, dokud z něj ještě nespadla větev na maminku s kočárkem.

Dojde vám, že až posud nikdo nikoho neohrožoval, strom je zdravý a krásný, ale nyní se on sám stává ohroženým kvůli podezření, že by někdy někoho mohl ohrozit. Žadatelé zřejmě nesdílejí jeho hodnotu - jde o krásný přírodní výtvor, jenž vzniká desetiletí a kultivuje naše prostředí. A pokud ji snad sdílejí, klidně ji obětují, jakmile vznikne jakákoli (i smyšlená) záminka, aby hodnota zašla.

Nebo možná až nyní našli odvahu vystoupit proti kvalitě, kterou vzrostlý strom ve městě představuje, a možná i proti těm, kdo naopak si stromu (a jemu podobných hodnot) cení. Protože vinou takové žádosti nárok na zachování stromu musíte přesvědčivě dokázat za pomoci dendrologických posudků a tak dále, někdy i za pomoci právníků, to když je na vás podáno trestní oznámení kvůli veřejnému ohrožení, jež strom a vy vaší nečinností způsobujete.

Druhá část společnosti ovšem neví o vaší nehynoucí zásluze na něčem, co je přeci tak samozřejmé jako existence stromu, jenž tu sám roste odnepaměti a nežádá si více, než aby ho někdo čas od času ošetřil. Takže pro tuto část společnosti člověk neudělal vůbec nic, a kdyby se o nesnázích, které musel překonat, jenom zmínil, je více trapný než zasloužilý.

Na druhé straně pro oněch dvacet žadatelů o pokácení stromu jste představitelem arogantní moci, která zájmy občanů ignoruje, nebo — v lepším případě — jste pochybným činovníkem, jenž nazajistiv pokácení stromu, dostatečně prokázal svou neschopnost. Lidé, jejichž žádosti nevyhovíte, vás volit nebudou, protože si možná ani neuvědomují, že v povaze každé žádosti je kromě možnosti vyhovět také možnost nevyhovět. Mají na vás vztek a jste pro ně nepřítelem.

Zaujal mě výrok Michala Šmardy, starosty Nového Města na Moravě, jenž v charakteristice Bohuslava Sobotky (coby jeho přítel) také řekl: „Dnešní doba je o silných emocích. On (Sobotka) je vždy spíše tlumil, čímž neodpovídal lidem na jejich potřebu. Lidé se potřebují vztekat a hledají lídry, kteří dokážou jejich vztek nejhlasitěji vyřvat. Popularitu začal (Sobotka) ztrácet někdy v roce 2010, kdy společnost začala hrubnout. Tehdy ztratila zájem o politiky, kteří emoce tlumí a hledají konsensus. Slávek se stal symbolem člověka přeřvaného dobou.“

Bohuslav Sobotka byl hostem předvánočního Salonu Deníku Referendum, setkání redakce a autorů. Na snímku mimo jiné s autorem textu Ondřejem Vaculíkem a šéfredaktorem DR Jakubem Patočkou. Foto Filip Smělík

Šmarda vychází ze zkušeností aktivního komunálního politika a jeho postřeh o „potřebě lidu se vztekat“ je případný. Akorát člověk nechápe, proč se lidé potřebují vztekat, když jim povětšině vůbec ani nejde o žádné zásadní problémy, například sociální. Ten „vztek lidu“ jde přeci proti jakémukoli režimu s lidskou tváří, a pokud ji režim alespoň částečně ještě měl, pak se ukazuje, že je neudržitelná.

Nebo jaké pozitivní síly proti „vzteku lidu“ máme nasadit a kde je máme brát? Plno otázek. Protože co když kýžená lidská tvář, k níž se část společnosti tak vehementně propracovává, je brázděná neurvalostí a stažená vztekem? Jaká to podivuhodná lidská potřeba, jaká to divná její tvář nebo zvláštní maska.

Pokud by to tak bylo, pak celé naše snažení o „lidskou tvář“ od roku 1968 je vlastně omylem. Bylo by to možné? Celej život tonout v omylu — například já? Už brzy to poznáme na tom, kdo bude zvolen naším prezidentem. Dál to rozvádět nemusíme.

    Diskuse
    JP
    December 29, 2017 v 11.23
    Omyl s lidskou tváří
    Pane Vaculíku, když se svého času velký Aristoteles zabýval úvahami - velice podrobnými a až do nejmenších detailů promyšlenými - o tom, jakým způsobem by bylo možno co nejlépe zařídit lidskou společnost a její politickou organizaci, tedy stát, pak na jednom místě, jen tak jakoby mimochodem, pronesl svým způsobem vlastně zcela rezignativní konstatování o "lidské špatnosti".

    To znamená: my nikdy nesmíme učinit tu chybu, abychom se prostě spolehli na to, že člověk bude dobrý. Jen tak sám ze sebe, ze své vlastní dobré vůle. Takovými mohou snad být jednotlivci - ale nikdy není možno se na to spolehnout u velké masy. V té velké mase se nakonec vždy projeví ty vlastnosti a motivace negativní, egoistické, obhroublé. A - jak jste sám popsal - to destruktivní vždy zatlačí do pozadí to, co je pozitivní.

    Aristoteles vidí jenom dvě možnosti, jak se ve veřejném prostoru s touto principiální "lidskou špatností" vypořádat:

    Za prvé, zavést politický systém založený na důsledné vyváženosti - tak, aby žádná z relevantních společenských skupin neměla pocit že je zásadně zkracována ve svých právech (neboť to budí hněv a nenávist); a za druhé, aby špatnost strany jedné byla vždy vyvážena špatností strany druhé. Jinak řečeno, aby žádná jednotlivá, konkrétní špatnost nemohla natrvalo nabýt vrchu. - To je víceméně přesně ten samý princip, na kterém stojí moderní koncepce dělby moci.

    To je tedy systém navzájem se vyvažujících a neutralizujících lidských špatností. Jedinou možnou cestu k p o z i v n ě orientované společnosti pak Aristoteles spatřuje v naprosto důsledné výchově každého (budoucího) občana, a to už od jeho útlého dětství, a prakticky pak po celý jeho další život.

    Než bychom se teď ale příliš rychle nechali uspokojit jenom vyhlášením programu všeobecné lidové osvěty, musíme si připomenout, že aby ten projekt výchovy antického občana mohl vůbec mít jakési reálné vyhlídky na úspěch, pak jenom za zcela určitých splněných podmínek.

    Za prvé, musel být dán všeobecný k o n s e n s u s o potřebnosti, a tedy tím vůbec oprávněnosti takovéto důsledné výchovy;

    a za druhé, takovýto konsensus musel mít nějaký reálný základ.

    V antice takovýto základní konsensus existoval: v těch relativně malých, přehledných antických polis bylo jasné a zřejmé, že blaho obce (případně vůbec její holé přežití) závisí na kvalitě každého jejího příslušníka.

    A zároveň zde existoval kulturně-religiózně-filozofický základ pro takovouto všestrannou výchovu: totiž přesvědčení o principiální dokonalosti veškerého kosmu, o jeho božské podstatě, které se každý člověk má blížit co možná nejvíce, aby tak dosáhl i své nejvlastnější podstaty.

    Dnes se tedy staví především otázka, jak v současné masové anonymní společnosti obnovit to povědomí o tom, že blaho a kvalita společnosti závisí na osobní kvalitě každého jednoho jejího člena.

    To zároveň znamená, jak v libertinisticky orientované společnosti obnovit vědomí o základní odpovědnosti každého jednotlivce vůči celku, vůči společnosti.

    A za třetí by bylo nutno - jelikož s tou starou antickou představou božsky harmonického kosmu je dnes už jen sotva možno operovat - bylo by tedy nutno vytvořit nějaký nový obraz světa, s nějaký novým, časově aktuálním pojetím alespoň relativní dokonalosti bytí, která by pro člověka mohla zadat cíl a smysl jeho snažení, a zároveň pocit jeho vlastního naplnění.
    Ostatně, pane Vaculíku, co se konkrétně té kauzy s tím stromem a jeho pokácením týče: jestli ty pocity části obyvatelstva že s nimi úřad jedná jenom jaksi "spatra" nevznikají právě z toho důvodu, že příslušný úřad nedokázal jednat v souladu s tím principem vzájemné vyváženosti. A že s nimi jedná právě jenom úředně.

    Myslím tím asi toto: co kdyby úřad z této záležitosti napohled čistě úřední udělal věc v plném smyslu veřejnou? Co kdyby nějakým způsobem - vývěskou, oznámením v tisku nebo v místní hospodě - sdělil veřejnosti, že je zde jakási skupinka, která chce porazit zcela zdravý strom, dávající lidem stín, potěchu a zdravý vzduch? Nevím jak by tomu bylo v poměrech českých (respektive českomoravských); ale mohu Vás ujistit, že v Německu by se na tento houfec pomatenců okamžitě spustil masivní "shitstorm" nejen ze strany ekologických aktivistů, nýbrž i zcela "normálních" občanů. A že by si to asi příště velice rozmýšleli, vylézt na veřejnost s takovým nesmyslem. A zároveň by přestali mít pocit, že je to jenom nějaký úřad, který s nimi jedné svévolně a vrchnostensky, nýbrž že tento úřad reprezentuje přání velké části občanstva.

    Jen tak mimochodem, zrovna v minulých dnech se obětí zrovna takového "shitstormu" stal americký prezidentský pár, jenom proto že bylo vydáno oznámení, že v zahradě Bílého domu bude nutno porazit - zřejmě opravdu už starou, nemocnou a další existence neschopnou - mangolii...
    December 30, 2017 v 15.47
    Proč tak snadno
    Proč jsme se tak snadno vzdali toho, co představoval Václav Havel? Protože se toho vzdal on sám. Bezvýhradný příklon k USA, podpora Václava Klause, dokud nebylo na jeho kritiku už beznadějně pozdě, účast na rozbití Československa, to jsou jen některé příklady Havlových činů — případně nečinnosti —, které z jeho prezidentského působení udělaly život ve lži.

    Možná si na stará kolena sám Havel všiml, že slova hýbou, ale příklady táhnou, a jeho osobní příklad tragicky zaostává za ideálem. Těžko však rozhodnout, zda smrt Václavu Havlovi zabránila vrátit se k životu v pravdě a stát se mluvčím slabých a utlačovaných a tvrdým soupeřem Václava Klause a jeho zlodějské bandy, anebo zda ho naopak zachránila před potupnou rolí cvičené opičky Zdeňka Bakaly.
    December 30, 2017 v 19.50
    Podstata lidství
    Aristoteles, jak ho tu cituje Josef Poláček, se mýlí. Řada výzkumů v oborech psychologie, sociologie a evoluční biologie dokazuje, že člověk je v podstatě dobrý. Potřeba sounáležitosti s druhými, vlohy pro spolupráci a ochota k nezištné pomoci jsou dokonce v naší příležitosti mimořádně hluboce zakořeněné, a přestože jsou spřízněné s podobnými vlastnostmi jiných společensky žijících živočichů, zejména savců, svou silou jsou mezi všemi známými živými tvory výjimečné. Právě naše přirozené, hluboce zakořeněné dobro je zdrojem naší civilizace, naší jedinečně úspěšné strategie přežití. Tedy prozatím úspěšné. V půlce září o tom Josef Patočka přeložil text George Monbiota:
    http://denikreferendum.cz/clanek/26060-kudy-ven-z-tehle-bryndy-moc-pribehu-a-nova-politika-sounalezitosti

    George Monbiot se zároveň zamýšlí nad tím, jaké máme možnosti a jaké naděje, že náš jedinečný úspěch neskončí jedinečnou katastrofou. Vyzývá přitom k obratu právě k naší vědecky doložené základní přirozenosti.

    Potíž je, myslím, v tom, že nejsme jen od přírody dobří, ale také přizpůsobiví. Když padneme do spárů gaunerům a všechny naše pokusy o obranu se ukazují marnými, zanecháváme sebezničujícího vzdoru a snažíme se přežít tak, že se podřídíme svým věznitelům a snažíme se jim zavděčit. Aby nám takové přežívání v rozporu s naší přirozeností, zásadami a hrdostí nepůsobilo zbytečné utrpení, postupně se s násilně vnuceným řádem ztotožňujeme a své věznitele začínáme upřímně milovat, vyvíjí se u nás stockholmský syndrom.

    Nevím, zda případem stockholmského syndromu byl i Václav Havel a kterého Velkého bratra se to naučil milovat, poté co Husákovi léta vzdoroval, ale všude kolem sebe vidíme lásku ke kapitalismu a volnému trhu, stockholmský syndrom chudých vůči úspěšným, těm, které nesmíme trestat, těm nejbohatším, kteří dnes vlastní náš svět. Abychom lásku k tyranům setřásli a dokázali se jim vzepřít, musíme objevit naději a uvěřit ve vlastní sílu něco změnit.
    VP
    December 30, 2017 v 22.37
    Protestantismus drží, že člověk je po Adamově pádu špatný. Vychází z biblického: Svět ve zlém leží. (To však může znamenat, že je zahalený temnotou, zlobou, ale nevypovídá to o jednání člověka)
    Předprotestantská hlásala, že člověk je po Adamově pádu nakloněný ke zlému, tedy snadněji upadne než se udrží. Vychází z toho, že Bůh stvořil vše dobré, v dané svobodě se však mohl přiklonit ke zlému. Přiklonil se, je tedy nakloněný.
    Marx předpokládal, že v dobré společnosti nikdo nebude potřebovat činit zlé. Jenže ta dobrá společnost nenastala a ani nemohla.
    Boží milost vyvažuje nakloněnost. S ní jsme schopni činit dobré a odolávat zlému. Dokonce i heroicky.
    Proto potřebujeme Ježíše.
    (Pokud by tam někomu vadil ten Adam, pak je to pohled na dnešní situaci a její popis. Bible jenom říká, že kdysi bylo jinak a s Ježíšem může být jinak)
    JP
    December 31, 2017 v 9.50
    Lidská přirozenost
    Pane Macháčku, to tvrzení "člověk je od přírody dobrý" je ve své apodiktičnosti natolik naivní, že vůbec ani nemám chuť ho vyvracet.

    Člověk je od přírody přesně tím, čím je - tedy přírodním tvorem, který v prvé řadě musí hledět, jak zabezpečit své vlastní přežití, a svou vlastní reprodukci.

    Ano, lidský rod se už od svých nejbližších příbuzných - opic - odlišuje podstatně zvýšenou schopností kooperace; ale tato kooperace jako taková ještě naprosto nezaručuje, že člověk bude dobrým v pravém slova smyslu. Tato kooperace také může znamenat jenom to známé "já na bráchu brácha na mě".

    Přes všechnu tuto kooperativnost totiž člověk zůstává stále ještě primárně individuem - a tedy tvorem hledícím v prvé řadě na své vlastní zájmy, respektive na zájmy svého vlastního nejbližšího (rodinného) okruhu.

    To všechno sečteno a podtrženo: člověk už provždy bude vždy zmítán mezi svým sklonem k pospolitosti a solidaritě na straně jedné, a mezi svým stejně tak přirozeným egoismem na straně druhé.

    A jak už jsem napsal: problém je v tom, že už jenom malé procento aktivních egoistů dokáže rozvrátit jinak o sobě harmonickou a solidární komunitu. Ty síly destrukce jsou vždycky účinnější, nežli síly pospolitosti. Něco rozbít jde vždycky mnohem snadněji, nežli něco vybudovat, a udržovat to v chodu.
    IH
    December 31, 2017 v 10.42
    O Havlovi a s přáním všeho dobrého v roce 2018
    S panem Macháčkem v lecčems souhlasím, ale myslím, že Václavu Havlovi křivdí. Ono totiž (opravdu) existuje dvojí riziko, jedno spočívá v nečinnosti, zatímco druhé v jejím pravém opaku. Václav Havel začal dost "zhurta", hodně sil věnoval třeba udržení Československa a jeho rehabilitaci, později zakotvení ČR ve světě. Možná se stal příliš prozápadním, možná však byl především velmi prozíravý a pochopil "okenní charakter" poslední dekády 20. století. V této souvislosti je srozumitelný i jeho postoj k zásadní ekonomické proměně. Později byl Havel, asi i vlivem prožitku nemoci, podstatně zdrženlivější a i po odchodu z funkce opatrný. Nechtěl hlavně nic zkazit, nejspíš cítil, že zmíněné okno se uzavírá (jeho termín "blbá nálada" byl označením pro nastolování tomu odpovídajících poměrů doma).

    Přece však lze říci, že tak jako byla RČS od začátku až do abdikace, i smrti, prvního prezidenta republikou Masarykovou, zůstaly také "polistopadové" Československo a ČR až do konce roku 2002, resp. až do roku 2011, přese všechno, nemálo republikami Havlovými (pejorativně havlovskými). Víc může jedinec stěží dosáhnout a nemálo za to musí (ve veřejném zájmu) zaplatit. Konkrétně třeba i převažující neutralitou vůči V. Klausovi, ústící v dílčí neutralizaci jeho destruktivního potenciálu.

    Václav Havel totiž v sobě vzácně a šťastně spojoval schopnost pozitivního myšlení s dispozicí negativního očekávání. Místo užívání si velikášství preferoval později menší, známé mu pole obhajoby lidských práv. Skutečného nástupce nenašel.
    JN
    December 31, 2017 v 22.28
    Člověk je od přirozenosti špatný,
    protože si to myslí jen o těch druhých.
    Domníváte se, pane Nusharte, že Aristoteles byl špatný člověk?
    + Další komentáře