Letmo jsem připomněl na tomto místě osobu a osobnost generála a někdejšího prezidenta Ludvíka Svobody. Vzal na sebe — nebo osud mu ji přidělil — úlohu člověka, k němuž společnost v určité době vzhlíží s nadějemi, a později ztělesňuje všechen zmar a zklamání.

Přestože dějiny se neopakují, všechny naše dobré i zlé vlastnosti, které určují dobu, jdou s námi a přecházejí z generace na generaci.

Generál Svoboda jako skutečný hrdina a zároveň oběť perzekucí padesátých let byl od 30. března 1968, kdy byl na návrh Alexandra Dubčeka zvolen prezidentem republiky, přímo symbolem obrody společnosti.

Když se jeho portrét objevil nad katedrou, měli jsme za to, že epocha nabírá spravedlivější směr, v níž se vnitřně zadrátovaná společnost může spolu s politickými rehabilitacemi oddrátovat a se Svobodou se dobrat svobody, a už nikdy tomu nebude jinak.

Dobové klišé označovalo Svobodu jako „moudrého otce“ a Dubčeka jako jeho „zdárného syna“, tedy spříznění dvou generací na společném díle. Mě ovšem ze slavné čtveřice „pražského jara 1968“ (Svoboda, Dubček, Smrkovský, Černík) nejvíce zajímal Josef Smrkovský jako podle mého nejchytřejší z nich a také jako kontroverzní postava Pražského povstání 1945, která je manipulacemi a intrikami deformovala (proti Albertu Paržákovi či kapitánu Nechanickému) ve prospěch komunistů. Smrkovský tedy představoval osud člověka, jenž sice pochybil, ale může se napravit.

Svoboda začal viset nad katedrou v době, kdy jsem nesměle pomýšlel na svá možná budoucí studia například divadelní teorie nebo něčeho takového, a visel nad katedrou i tehdy, kdy prošedše zednickým učilištěm a plaziv se večerní školou k maturitě mi začalo být nad slunce jasnější, že mým osudem nebude divadlo, ale spíše to betonování.

Podobně ovšem lidem o generaci starším pohasla naděje dobrat se k vědeckým poznatkům a obohatit vědu a téměř ze dne na den vyvstala nutnost obhájit svou pouhou existenci někde v archivu, a to ještě v lepším případě. Tak se například nadějný učenec, lingvista Pavel Mojsejenko stal přechodem z jednoho měsíce do druhého deratizátorem nebo primář z nemocnice na Bulovce asfaltérem.

Podnes žasnu nad tím — a považuji to za obzvlášť dramatické — jak se téměř rázem všechny naděje obrátily ve svůj opak. Kdyby se tak nestalo, byl bych — byli bychom — jiní? Vím vůbec — víme — kdo jsem — jsme?

Oplocená naděje

Před několika hodinami v našem městečku skončila veřejná předvolební beseda ministra vnitra Chovance na téma bezpečnost. Mluvil přijatelně, ba možná docela moudře, když si člověk uvědomí, že „kdosi“ zapustí do společnosti strach, a ten strach pak vytváří politiku. Chovanec tedy mluvil k lidu tak, aby lid volil sociální demokraty. Chápu.

Pokud jde o bezpečnost společnosti, lid vkládá velikou naději v ostnaté dráty, jež jsou dostatečně účinné, poměrně levné a osvědčené. Také Chovanec řekl, že tam, kde by určitou hranici měli hlídat vojáci v desetimetrovém rozestupu, je lepší vybudovat plot. Ano, plot, vydechl lid potěšeně, někdo snad i poděšeně.

Přitom už více než dvacet let značná část společnosti se snaží ploty překonávat, například s divadlem vniká za zdi léčeben, pořádá různé festivaly pospolitosti „mezi ploty“, „za ploty“, „bez plotů“, organizuje a rozvíjí různé přeshraniční spolupráce a tak dále.

↗

Tedy promiň, starý generále, ale radost z tebe, ani z nás nemám. Repro DR 

Jistě i mnoho diplomatů se snaží jednat tak, abychom plotů potřebovali co nejméně, včetně snahy (bohužel pořád chabé) začlenit vyčleněné, pomyslně lidi „za plotem“, do společnosti bez plotů.

Z diskursu, který ve společnosti převládá, má člověk pocit, že ostnaté dráty jsou už nataženy i tam, kde fakticky žádné ještě nejsou, ale my už s nimi počítáme a neradno se té ožehavé hranice dotýkat. Prožíváme zvláštní drama, v němž se obrážejí všechny naše dobré i zlé vlastnosti, které určují dobu, jdou s námi a přecházejí z generace na generaci.

Ze statku k čistkám

Tedy zpět ke Svobodovi. Na jeho osudu a postavě je totiž všechno. Pocházel ze selské rodiny, když mu byl rok, zemřel mu otec. Kromě bratra a sestry měl pak ještě tři nevlastní sourozence. Také otčím brzy zemřel a Svobodova matka hospodařila na statku se třemi mladšími sourozenci sama.

V roce 1915 Ludvík Svoboda rukoval na ruskou frontu, o rok později se přihlásil do československých legií, bojoval u Zborova, u Bachmače…

Ačkoli dosáhl hodnosti kapitána, po návratu z války demobilizoval a ujal se rodného statku. V souvislosti s pokusem excísaře Karla zmocnit se v Maďarsku trůnu byl znovu, jako mnozí legionáři, mobilizován. A v armádě už zůstal. Jako štábní kapitán sloužil na Podkarpatské Rusi, naučil se maďarsky a složil zkoušku z maďarského jazyka a literatury na bratislavské Univerzitě Komenského. Od půle třicátých let působil v Kroměříži, takže 15. března 1939 také předal tamní kasárna německé armádě.

Poté se zapojil do odboje v Obraně národa na Kroměřížsku. Pak přešel ilegálně do Polska. Po porážce Polska v září 1939 převedl Svoboda skupinu více než sedmi set důstojníků a vojáků do azylu do SSSR. Po dalších peripetiích, například pobytu v internačním táboře, Svoboda dva roky vedl diplomatická jednání se sovětskými orgány, než SSSR uznala jeho skupinu vojáků (důvěry)hodnu bojovat proti Německu.

Opět trvalo delší čas, kdy byl Svoboda také obviněn ze špionáže, než mohl vzniknout samostatný polní prapor, zařazený do struktury sovětského vojska, sestavený z Čechů, Slováků a Rusínů z Podkarpatské Rusi.

Z něj pak vznikla brigáda a později 1. čs. armádní sbor v SSSR. Dál je historie obecně známa. Generál Sacher ve svých pamětech poznamenává, že Svoboda velel tomuto sboru poněkud dálkově, často byl v Moskvě a na frontě velel generál Karel Klapálek. V té době se ve sboru objevuje temná postava Bedřicha Reicina, jenž ovšem na frontě nikdy nebojoval.

4. dubna 1945 prezident Beneš jmenoval takzvanou „košickou vládu“ a Svoboda jako nestraník se stává ministrem národní obrany. Ovšem v říjnu 1948 vstupuje do KSČ.

Zadrátovaná společnost

25. dubna 1950 byl z této funkce odvolán. Čas mezi tím nebyl údobím mírového budování armády demokratického státu, ale naopak obdobím strachu i projevů statečnosti s výsledkem přerodu armády podle sovětského vzoru, tedy jejího rozkladu.

V armádě vládl strach (čistky řídil Svobodův náměstek Reicin, tajný agent sovětské moci) stejně jako v celé naší společnosti. Reicin nejprve zbavoval armádu důstojníků západní fronty, mezi než patřil i Klapálek, poté všech legionářů.

Svoboda s výsadním postavením Reicina nesouhlasil, řekl o něm, „že se ho lidé bojí, nemají ho rádi, že je to diktátor a zlý a mstivý člověk“. I přes toto Svobodovo varování o personálním obsazení významnějších míst v armádě rozhodovali pouze Reicin, Slánský, Procházka a Šváb.

Marně se Svoboda vícekrát přimlouval za své spolubojovníky, generály Klapálka, Bočka, Drgače, Drnce, Bulandra a další. Nicméně na první očistu armády v rámci Armádního poradního sboru dohlíželi kromě Svobody mnozí z výše jmenovaných. „Očista“ probíhala v několika kolech a Svoboda byl vymýcen jako jeden z posledních.

Od roku 1968 až do roku 1975 sehrál Svoboda velmi podobnou úlohu „mezi statečností a strachem“. Statečnost — po srpnové invazi hájil kontinuitu Černíkovy vlády, strach — podepsal (a spolupracoval!) na moskevských protokolech. Rovněž byl vymýcen jako jeden z posledních, své prezidentské funkce se nechtěl vzdát.

V roce 1970, po rozpoutání stranických prověrek, kdy vyloučeno nebo vyškrtnuto z KSČ bylo kromě elit čtyři sta tisíc dalších komunistů, byl Svoboda „takovou masovou likvidací intelektuálních elit“ dotčen a ve snaze někoho z postižených uchránit neuspěl. Dokonce prý ani Husák si původně takový „kádrový masakr“ nepřál. A tak, soudruzi, vlastně kdo? Vláda strachu, pomyslných ostnatých drátů i skutečných plotů.

Zvláštní věc: Současné prožitky a zkušenosti mohou měnit pohled na historii. Drama mezi statečností a strachem je věčné. Snad proto na Ludvíka Svobodu dnes pohlížím daleko smířlivěji, než byl můj principiálně nenávistný pohled v první polovině sedmdesátých let. Tedy promiň, starý generále, ale radost z tebe, ani z nás nemám. Epocha sice nabrala spravedlivější směr, ale lze mluvit o oddrátovávání jako předpokladu svobody?

Postřeh mimochodem: Heslo ve Wikipedii, z nějž jsem čerpal, je zpracováno velice zevrubně a se zjevnými sympatiemi ke Svobodovi, což je asi docela dobře.