29. srpna 1944 vypuklo Slovenské národní povstání — to patřilo k našim základním vědomostem, historickým milníkům, stejně jako datum upálení Mistra Jana nebo bitvy na Bílé hoře. Kdo si na něj ale dnes vzpomene? — myslím na SNP. Jako pamětihodný, významný den vymizelo z našich kalendářů po roce 1993.

Stojí za to si je připomenout: vyhlášeno bylo v den okupace Slovenska německými jednotkami, staženými z Polska a Maďarska, o jejichž pomoc patrně požádal slovenský prezident Tiso. Povstání iniciovala ilegální Slovenská národní rada (Husák, Novomeský, Šmidke…), která 1. září 1944 vystoupila z ilegality, a měl je řídit devíti- až jedenáctičlenný Sbor pověřenců, v jehož čele stáli Karol Šmidke a Vavro Šrobár. Velitelem povstání byl z vůle Edvarda Beneše pověřen podplukovník Ján Golian, který se tak stal dočasným velitelem vojenských akcí na Slovensku.

Ještě jsme se učili, že 28. října 1944 SNP změnilo taktiku otevřeného osvobozovacího boje na partyzánskou válku. Ve skutečnosti to však byla tragická prohra, která přivodila obrovské ztráty na životech Slováků, Čechů, Rusínů a dalších národností, buď přímo vtažených do války, nebo zabitých jaksi mimochodem. Viníkem bylo v každém případě nejednotné velení, rozkládané z východu Stalinem, jenž se sice na taktice SNP s Benešem dohodl, ale na rozdíl od Beneše mu nešlo o obnovu Československa, nýbrž o uchvácení Sovětské slovenské republiky, k čemuž zneužíval (naštěstí jen části) komunistického odboje.

Jako by o nic nešlo

SNP bylo organizované jako vojenské povstání Slovenské armády, jejíž velitelé si zejména po bitvě u Stalingradu uvědomovali, že nemohou setrvat v pozici obránců klerofašistického režimu, tedy dříve či později se ocitnout na straně poražených. Armáda Slovenského státu byla celkem početná a dobře vyzbrojena, zejména její východoslovenská divize, která čítala třicet tisíc vojáků, podobně početná byla také bratislavská posádka.

Vědělo se, že povstání přivítá šedesát až osmdesát procent velitelů, kteří v pravý čas svrhnou stoupence Tisova režimu, ujmou se velení, více méně toliko obrátí hlavně zbraní a vytvoří novou Československou armádu na Slovensku, která získá (a také získala) uznání spojenců a celé protifašistické koalice. Benešovi šlo také o to, aby se to stalo dříve, než se o něco podobného pokusí Maďarsko, a na vítězné straně pak uplatní (vůči poraženým) územní nároky na Horní Uhry.

Podle Benešovy dohody se Stalinem Československá armáda na Slovensku měla uvolnit a zajistit prostor v karpatsko-dukelské oblasti pro postup Sovětské (ukrajinské) armády a spojit své síly také s 1. československým armádním sborem, vedeným Ludvíkem Svobodou. Londýnské vládě pochopitelně šlo o to (na rozdíl od Gottwaldovy moskevské sekce pracující pro Stalina), aby naše národy se na svém osvobození účinně podílely, včetně Rusínů, ale i Maďarů.

Dříve než se to v pravý čas mohlo stát, Stalin rozpoutal na Slovensku partyzánskou válku za pomoci svých velitelů, pověstných výsadkářů, kteří také vypalovali vesnice s původními německými obyvateli, což vedlo k neklidu a obsazení Slovenska německými jednotkami právě onoho 29. srpna 1944. Tím podle jednoho z výkladů Stalin vlastně vyprovokoval na Slovensku strašný masakr.

SNP už muselo být oficiálně vyhlášeno, ale mnozí velitelé nevěděli, proti komu bojují, zda pouze proti německé okupaci, či je nějak ohrožen samostatný Slovenský stát, jiní nechtěli bojovat proti Tisovi nebo vůbec ztratili odvahu. Například podplukovník Jozef Husár, velitel 2. divize, se na poslední chvíli vzepřel rozkazu: „Odmítám se připojit k povstání…“ Kromě vojenských sil soustředěných ve Středním Slovensku se posádky povětšině nechaly odzbrojit bez výstřelu.

↗

Velení 1. československé armády na Slovensku, tedy části, která se nevzdala, mělo k dispozici pro šestnáct praporů a osm samostatných rot pěchoty pouze dvě stě děl. Repro DR 

Zásah prováděla německá speciální jednotka Kartoffelernte (Sběr brambor), která zajala dvaadvacet tisíc vojáků. Odzbrojením slovenských posádek Němci získali například téměř pětasedmdesát tisíc pušek, více než pět set děl, téměř pět tisíc lehkých a těžkých kulometů, také kolem padesáti letadel, stovky minometů, desítky tanků a samohybných děl, stovky metráků různé munice, a také proviant.

Velení 1. československé armády na Slovensku, tedy části, která se nevzdala, mělo k dispozici pro šestnáct praporů a osm samostatných rot pěchoty toliko dvě stě děl, čtyřiadvacet lehkých kulometů, třináct letadel a pouze dvě samohybná děla.

Naštěstí se k této armádě přidala část policie, finanční stráže a partyzánský způsob války mohl pokračovat. Ovšem už v situaci, kdy speciální německé protipartyzánské jednotky v odvetě vypalovaly celé slovenské vesnice, v nichž se jen něco šustlo. Partyzáni budili hrůzu a lidé se vesměs modlili k Tisovi.

Přesto i tento vlastně neúspěšný, ale nakonec neobyčejně hrdinný boj postavil Slováky na stranu vítězů a odčinil fakt, který se nepřipomíná vůbec, tedy že slovenská vláda 12. prosince 1941 vyhlásila válku Velké Británii a USA. Vám, kdo jste dočetli až sem, se omlouvám: je to velice nepřesný, zjednodušený výklad, k němuž mě přivedlo něco jiného, než je samo SNP.

Náhodou jsem se začetl do knihy „Krvavé velikonoce“ od generála Viléma Sachera. Na základě svého deníku, pečlivě vedeného, popisuje postup právě Svobodovy armády ve středním Slovensku až po osvobození Žiliny.

Věcně líčí kruté, líté boje právě v oblasti Liptovského Mikuláše, kde je velitelem dělostřelectva 3. československé brigády. Tam se postup této armády zasekává zhruba na dva měsíce a prorazil až 30. dubna 1945. Přitom zde padlo více než tři tisíce vojáků. Bojovali krok za krokem o každou zdánlivě bezvýznamnou kótu.

Cítili se tu jako v nepřátelském území. A zdá se, že Sacher nevěděl, kde se tak mohutný německý odpor na Slovensku vzal, když mnohá jiná území, blíže Německa, už byla osvobozena a do konce války zbývalo osm dnů.

Stalo se tak Stalinovou zradou, o níž nic nevěděli. Bojům velel zejména generál Klapálek, Svoboda podle Sachera neustále jezdil do Moskvy. V zákopech snili o svobodě, vysílení, zmrzlí, utrápení. Snili si Evropu, v níž nebude zla ani ostnatých drátů, které demokratické režimy nepotřebují. Zdálo se jim, že po tak hrozné válce to ani jinak nemůže být.

Vilém Sacher byl třikrát perzekvován, poprvé v rámci Čepičkových čistek po roce 1950, pak po roce 1970 a nakonec po podpisu Charty v roce 1977. O čem oni v zákopech snili a zač pokládali životy, toho se nám dostalo až po převratu v roce 1989. Vilém Sacher ale zemřel v roce 1987. A my si toho teď užíváme, jako by ani o nic nešlo.