29. srpna 1944 vypuklo Slovenské národní povstání — to patřilo k našim základním vědomostem, historickým milníkům, stejně jako datum upálení Mistra Jana nebo bitvy na Bílé hoře. Kdo si na něj ale dnes vzpomene? — myslím na SNP. Jako pamětihodný, významný den vymizelo z našich kalendářů po roce 1993.

Stojí za to si je připomenout: vyhlášeno bylo v den okupace Slovenska německými jednotkami, staženými z Polska a Maďarska, o jejichž pomoc patrně požádal slovenský prezident Tiso. Povstání iniciovala ilegální Slovenská národní rada (Husák, Novomeský, Šmidke…), která 1. září 1944 vystoupila z ilegality, a měl je řídit devíti- až jedenáctičlenný Sbor pověřenců, v jehož čele stáli Karol Šmidke a Vavro Šrobár. Velitelem povstání byl z vůle Edvarda Beneše pověřen podplukovník Ján Golian, který se tak stal dočasným velitelem vojenských akcí na Slovensku.

Ještě jsme se učili, že 28. října 1944 SNP změnilo taktiku otevřeného osvobozovacího boje na partyzánskou válku. Ve skutečnosti to však byla tragická prohra, která přivodila obrovské ztráty na životech Slováků, Čechů, Rusínů a dalších národností, buď přímo vtažených do války, nebo zabitých jaksi mimochodem. Viníkem bylo v každém případě nejednotné velení, rozkládané z východu Stalinem, jenž se sice na taktice SNP s Benešem dohodl, ale na rozdíl od Beneše mu nešlo o obnovu Československa, nýbrž o uchvácení Sovětské slovenské republiky, k čemuž zneužíval (naštěstí jen části) komunistického odboje.

Jako by o nic nešlo

SNP bylo organizované jako vojenské povstání Slovenské armády, jejíž velitelé si zejména po bitvě u Stalingradu uvědomovali, že nemohou setrvat v pozici obránců klerofašistického režimu, tedy dříve či později se ocitnout na straně poražených. Armáda Slovenského státu byla celkem početná a dobře vyzbrojena, zejména její východoslovenská divize, která čítala třicet tisíc vojáků, podobně početná byla také bratislavská posádka.