Příspěvek k výročí Československé republiky
Alena ZemančíkováAlena Zemančíková zkoumá naše chápání minulosti skrze různá zpracování husitských příběhů. Od Jiráskových adaptací o rozkolech uvnitř země vede cesta až k Vávrovým velkofilmům o zlotřilých cizácích.
Česká televize odvysílala v řadě Velikáni filmu husitskou trilogii Otakara Vávry — filmy Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem — a jako čtvrtý o něco starší film režiséra Borského Jan Roháč z Dubé.
Snímek z roku 1947 je prvním českým celovečerním barevným filmem, a když pomyslíme na rok jeho vzniku je až neuvěřitelně nákladný a výpravný (množství herců, kostýmů, koní, kašírovaný hrad Sion).
Vávrovu trilogii jsem sledovala s pobavením jako příklad socialistického realismu se všemi ideologickými posuny. Martin Růžek nebo Vladimír Ráž působí stejně jako v pohádce Pyšná princezna, husitské panny samozřejmě mají blond copy jako ruské děvy a herci jsou recyklováni z filmu do filmu, jako první a nejlepší Zdeněk Štěpánek.
Komu čest, tomu čest — Štěpánek kázání v kapli Betlémské hlasově i výrazově zvládne a jako Žižka je vpravdě monumentální. Karel Höger jako Václav IV. má také svou důstojnost, nesmí chybět Jaroslav Vojta — člověk se ale musí těm nalepeným vousům a blonďatým vrkočům usmívat.
Husiti bojují, jak Vávra píská
Co mě zarazilo nejvíc, bylo obrovské množství koní ve filmech Jan Žižka a Proti všem — kde se tolik koní v 50. letech vzalo? A pak mě napadlo, že to možná byla poslední služba selských koní, odváděných hospodářům, protože v kolektivním zemědělství koně nahradí traktory.
Píše se sice, že množství koní dodaly jezdecké kluby Svazarmu, ale otázka je, jak k těm koním přišly — jsou to i koně těžcí, nejen jezdečtí.
Otakar Vávra by se, soudíc podle této filmové trilogie, určitě uchytil i v Hollywoodu, ale zde měl veškerou podporu a zázemí zestátněného filmu, jen blázen by takové jistoty opouštěl. Na tyhle Vávrovy filmy jsme chodili se školou a dobře se pamatuji, jak na mě silně působily — nic z toho, co je mi dnes k smíchu, mi tehdy směšné nepřipadalo.
Čtvrtý večer byl věnován filmu Jan Roháč z Dubé, který je o něco starší — z roku 1947. Jeho režisérem byl Vladimír Borský, hudbu složil Otakar Jeremiáš a kameramanem byl Jan Stallich. Tato jména nám dodnes alespoň něco říkají, je tedy zřejmé, že film byl také velice reprezentativní.