Proč jsem husita

Richard F. Vlasák

Daniel Soukup podle Richarda F. Vlasáka shrnul předsudky vůči husitství, a tím jen potvrdil exkluzivní pozici, jíž si katolictví v české kultuře nárokuje. Přehlédl však demokratický potenciál tohoto hnutí.

Je tolik důležitých věcí k řešení, ale Daniel Soukup se má toliko k tomu, aby nám zopakoval několik kulturně-katolických mýtů o českých dějinách, najmě o zemských škůdcích, husitech. Některé zmiňuje na přímo, jiné jen bokem, aby se čtenář nenudil. Tyto mýty mají své kořeny v literatuře rekatolizace a nesou se českým duchovním dumáním až po svůj vrchol v době druhé republiky.

Když se undergroundové skupiny filosofů i umělců chtěly vymezit vůči českému komunismu, vymezily se nechtěně i vůči masarykovské filosoficko dějinné linii — tedy demokratickému programu státu. Poslechly tak svého úhlavního nepřítele Zdeňka Nejedlého, který také jako oni tvrdil, že komunisté jsou nositeli husitských tradic. Po roce 1989 bylo a je projevem intelektuálského snobismu (z něhož, zdůrazňuji, Daniela Soukupa nepodezírám) montovat na muzejní exponát vozová hradba praporec se srpem a kladivem.

Stala se z toho tak úspěšná, tisíckrát opakovaná lež, že jí začali věřit i českobratrští evangelíci (v mnoha rodinách potomci husitských a bratrských předků) a začali se stydět za kalich či slovo „českobratrství“ v názvu své církve (časopis pro mládež se změnil před rokem z Bratrstva na Notu nebe). Mysleli si totiž, že právě česká reformace je vinna kolaborací některých představitelů církve i teologické fakulty s komunistickou mocí.

Neschopnost aktualizovat svou tradici, pojmenovat její přínosy, spolu s demografickými jevy a ostychem z dialogu s nevěřícími i ze samotné evangelizace vedla k tomu, že se ze 400 000 evangelíků stalo za dvacet pět let evangelíků 50 000.

Církev ztratila identitu a s ní profil, dříve výrazně společensky přínosný (vzpomeňme na protinacistický odboj, postoje J. Křenka, Václava Morávka; na Miladu Horákovou; marxisticko-křesťanský dialog, pražské jaro a poselství Synod svému národu; Jana Palacha). A to ani nepíšu o Církvi československé husitské, která se jen těžko vzpamatovává.

O vztahu husitství, potažmo české reformace, a umění se lze dočíst v knize Umění české reformace. Foto en.wikipedia.org

Inu, nedivte se, že je na další takový kopanec čtenářstvo alergické. Ano, Soukupův článek nic jiného není, protože kdyby nebyl — byla by jeho témata například: Proč jsem katolíkem nebo Co na husitství oceňuji. Schopnost přiznat hodnoty někomu, s nímž nesouhlasím, chce nutný kus getlemanství. Názory a argumenty soukupovského charakteru jsem četl v katolické publicistice tolikrát, že jeho řádky podnítily tak akorát hněv a otevřely staré rány.

Tou nejbolestnější je katolický exkluzivismus, kterého se levici a protestantům (odpuste mi to zjednodušení) dostává od nechvalně známého dokumentu Charty 77 Právo na dějiny. Místo spolupráce nadřazenost (ekumena jen předstíraná), místo angažmá ve prospěch vyloučených a trpících restituce, místo role prorocké role královská. Výsledek? Prázdné kostely a lidé alergičtí na slovo církev.

Bohužel není Soukupův článek textem poučeným, a proto uvádím několik odkazů na odbornou literaturu. O vztahu husitství, potažmo české reformace, a umění se lze dočíst v knize Umění české reformace, jak správně poukázal Filip Outrata. K myšlenkovým dějinám husitství lze doporučit knihy Amedea Molnára (např. Slovem obnovená — edice textů o reformaci), Roberta Kalivody, Františka Šmahela (např. Husitské Čechy).

K filosofii českých dějin je literatury nepřeberně, ale odkážu na levicově liberálního a environmentálně smýšlejícího Erazima Koháka (např. Domov a dálava) a abych vyšel vstříc katolickému kolegovi ještě víc,zmíním texty Karla Skalického (např. Za naději a smysl).

Karel Skalický patří k osobnostem českého exilu, v jeho článcích, postojích a jednání je zhmotněno to nejlepší, co římskokatolická církev dala národu pod Řípem. Ne náhodou byl tento druhým sekretářem kardinála Berana. Na jeho odkaz, kromě neplodné hagiografie a právě Skalického působení, nedokázalo katolické společensky angažované myšlení navázat.

Neznalost není jen prohřeškem konfrontovaného textu. Například Tomáš Halík může v dokumentu České televize „Bratři, synové Karla IV“ vykládat o táborském směru husitství perly, podle něj jsou táborští husité pouze fanatici atp. Neznalost díla Mikuláše Biskupce, nebo jen potvrzení trendu, s nímž se setkáváme v historiografické produkci, jež chce marginalizovat táborskou teologii, protože je v ní politicky nebezpečný potenciál?

Nyní nezbývá, než se vypořádat s jednotlivými názory a argumenty Daniela Soukupa.

Apokalyptická zaťatost husitů vypovídá o dobové náladě, z níž však byly vyvozeny etické důsledky. Jaký rozdíl s dneškem! Církev byla v krizi korupce, nesnášenlivosti a nedokázala být služebnicí Páně, sama si nárokovala jeho místo v životě člověka.Lidé opravdu věřili, že to takhle Pán Bůh nemůže nechat a reagovali. Měli v sobě důvěru Davida, jenž se neleká Goliáše.

Izoalacionismus. Husitství nebylo namířeno proti všem, naopak všichni byli namířeni proti němu. Asi jako v roce 1968, kdy si taky Češi mysleli, že mají vyhrazené právo na Pravdu. Daniel Soukup má pravdu - to je hodně nebezpečné a věděla to jak katolická církve středověku, tak Leonid Brežněv ve 20. století. Odkud izolacionistický odér? Asi v tom, že se na české území přišli schovat všichni ti, kteří byli ve svých zemích pronásledováni, třeba později i od jiných protestantských denominací.

Jaký význam mají listy psané veřejnosti v českém sousedství, vysvětlující pražské artikuly? Jaké vyznání má italská Valdenská církev? Vyznání sepsané právě Mikulášem Biskupcem. Místo internacionály mocné církve, tady byla v činnosti internacionála utiskovaných a hledajících. Která z nich je lepší?

Umění a husitství. Kromě několikrát zmíněné publikace, která vznikla pod vedením prof. Bartlové, uvádím několik dalších poznámek.Tolik obdivované kláštery byly také pevnostmi, cožpak to není očividné? Česká reformace ve dvou stoletích vytvořila poklady vysoké umělecké hodnoty, jež se později staly obětí rekatolizačního běsnění — ve výtvarné, hudební i literární produkci.

Kdo tu škodu napraví? Husité a jejich následovníci znovu objevili krásu slova. Ta umožňuje rozvinout čtenářovu fantazii, jež nemusí být závislý na prostřednictví výtvarníka. Věděl to již Platón, po něm Kalvín a z jeho učení vycházející Rembrant a nakonec umělci moderny, např. Mark Rothko. Naše mateřština, klínot nejvzácnější, oč by byla ochozena nebýt Husa, husitů a Jednoty bratrské? Slova jako sbor, jednota nebo obec by nevznikly.

Nestojí se i v katolických kostelích při písni složené husity, totiž při Narodil se Kristus Pán, radujme se! Kolik Biblí kralických se vejde na jednu hranici? Kolik zpěvníků? Komenského knih? Jenže Danielu Soukupovi jde o kudrlinky, prokreslenost, jak on píše. Nic proti ní, ale když máte hlad, jste pronásledován pro svoje názory a je jen pro vyvolené, tak je prosím na houby. Umění musí být demokratické, jinak slouží pánům duchovním nebo světským, těm, kdo si zaplatí. Cožpak to tak dnes není?

Učení o legitimě kněžských svátostí duchovními nehodnými. Tak a kde si tohle Daniel Soukup přečetl? Hus a po něm husité jen žádají, aby se duchovní řídili v učení i praxi podle Písma, jde jim o jejich sebereflexi. Každý člověk je hříšný, tvrdí. Písmo, jeho duch i litera rozhodují. Z něj se čerpá legitimita i legalita. Ano, každý může být kontrolovatelný, protože Písmu, které odpovědně vykládá církev (žádné svévolné subjektivní posuzování) a z nějž čtou všichni, tedy i ženy, se musí duchovní podrobovat.

Na tomto principu je založeno anglosaské právo a bylo na něm založeno i právo české, než tento princip nahradil Ferdinand II. právem silnějšího. Je to samotný základ demokracie — tím, že znám ústavu, zákony a podle nich jednám, plním svou povinnost vůči bližnímu. Kritické myšlení jednotlivce je vyváženo kolektivním vědomím odpovědnosti.

Učení o církvi viditelné a neviditelné. Jednak je známé již od Augustina, jednak má naopak toleranční potenciál. Tím, že svážu Pravdu s nějakou lidskou institucí, mám sice strukturu a pořádek, ale na úkor svobody.

Náboženská svoboda českých zemí, deklarovaná od Kutnohorského míru po Rudolfův Majestát právně, byla svobodou pro všechny i pro poddaného. Odkud se to bralo? Z vědomí, že Církev Kristova je jen jedna a nikdo nemá právo si nárokovat, že jen ona je ta pravá. Proto si ostatně jednota bratrská neříkala církev, protože toto přiznání vyhrazovala svému Pánu, Ježíši Kristu.

Světské panování církve je zradou Ježíšova poselství. Tím, že zasahuje do politiky a osobuje si majetek podléhá světskému pořádku, tedy souhlasí s jeho nespravedlnostmi, potvrzuje následek hříchu a nemůže jej logicky kritizovat, protože se na něm podílí.

Etika je základem zákonodárství. Bez etického středu je právo zase jen prosazením silnějšího. Tím to středem je dvojpřikázání lásky, centrální biblický citát husitských i bratrských katechismů. Tím, že přiznávám Ježíši Kristu roli soudce nad životem i hříchem, naopak omezuji právní strohost.

Krásně se to zpívá v písni, kterou známe ze seriálu o F. L. Věkovi: „Soudce všeho světa Bože, před trůnem Tvým nepomůže, žádnému nádhernost jeho, byť měl slávu světa všeho. Jen to samo všechno zmůže,jen to od pekla pomůže,když kdo, jsa pokorný, tichý, a své vyznávaje hříchy.“

Sečteno a podtrženo: Víra je darem našeho Pána, nikdo k ní nemůže být nucen a nikdo jí nikomu nesmí nutit. Z víry pro mne vyplývá svoboda, odpovědnost. Z lásky Boží poznávám krásu lásky lidské.

Jsem husitou (českobratrským evangelíkem) a mohl bych být i katolíkem (ostatně po mamince jsem jím i nadále).

    Diskuse (13 příspěvků)
    IV
    Ivo Vlasatý, budižkničemu - ProAlťák - Pirát
    February 28, 2015 v 0.3
    Tahle polemika by byla dobrým úvodem
    k článku "Proč nejsem věřící" ...
    Daniel Soukup
    February 28, 2015 v 0.28
    Pane Vlasáku,
    děkuji za důkladnou reakci. Jako milovníka veškeré nestereotypní pestrosti mě především těší, že katolický pohled tu hájí člen Strany zelených, kdežto evangelický zas sympatizant KDU-ČSL (byť samozřejmě vím, že KDU-ČSL není katolicky konfesijní strana a že mezi jejími členy i přiznivci je mnoho evangelíků i nekřesťanů).

    Osobně rozhodně pokládám husitství, jeho odkaz i mýty na něj nabalené (prohusitské i protihusitské) za „důležitou věc k řešení“, a to zvláště nyní – abychom se pak (jak se často stává) za pár měsíců nemuseli drbat na hlavě, že jsme, až na pár oficialit, nechali jubilejní rok jen tak odplynout.

    Rozhodovat se o tom, kdy o čem napíšu vstřícný a kdy kritický článek, budu s dovolením i nadále sám; a ohrazuji se proti označení mého textu za „kopanec“. Diskuse, má-li k čemu být, se sotva může vyhnout kritice (ostatně ani Vy si vůči katolictví neberete servítky). Kritika přitom rozhodně automaticky neznamená, že kritizovanému upírám hodnoty.

    Za odkazy na literaturu jsem vděčný; nicméně druhá část Vašeho článku sotva dokazuje moji „nepoučenost“, potažmo Vaši „poučenost“. Jen prostě stavíte jeden pohled na jednotlivá témata proti druhému: Vám se učení o neviditelné církvi líbí (a máte k tomu dobré důvody); kdežto mně ne (a dtto). Atd. Přičemž Váš pohled – podobně jako ten můj – se neomezuje jen na historické husitství, ale vybírá další kulturní jevy (mluvíte např. o Bibli kralické), které s husitstvím tu těsněji, tu volněji souvisí.

    Ad neplatnost svátostí udělovaných hříšnými knězi (teze ex opere operantis): jasně přece upozorňuji, že ne všechny probírané teze vyučoval přímo Hus. Tak snad není třeba, abyste mě upozorňoval, že některou z nich Hus nevyučoval. :))

    Ale to nejdůležitější nakonec: nechtěl bych teď působit jako Cimrmanův sněžný člověk, který se hádá sám se sebou. Nicméně: ledacos z toho, co píšete v druhé části článku, bych podepsal; a ledacos mě niterně oslovuje. Třeba ta citovaná kostelní píseň; důvěrně ji totiž znám nikoliv z F. L. Věka, ale z katolického kostela. Ještě hlouběji se mě dotýká třeba „Jezu Kriste, štědrý kněže“; kdykoliv ji slyším, vzpomenu si nejen na naši svatbu, kde nám ji hráli, ale i na muže, který je někdy pokládán za jejího autora a kterého jsem ve svém článku označil za „velikého a statečného reformátora“.

    Reformační tradice si velmi vážím a pokládám ji za integrální součást české kultury. A kdykoliv si katolictví (jak se píše v perexu k Vašemu článku) snaží nárokovat „exkluzivní pozici v české kultuře“, tak jsem výrazně proti. Třeba Vás bude zajímat jeden můj starší text, který právě z takovéhle situace (tj.: snah o obnovení „jednoty trůnu a oltáře“) vzešel: najdete ho na http://vyzva.jeja.cz.
    Eva Hájková, penzistka
    February 28, 2015 v 3.5
    Já nechci soudit tento spor. Mám trochu blíž k pohledu pana Vlasáka, ale chápu v něčem i pana Soukupa. Jen bych se tak mimochodem pozastavila nad větou pana Soukupa, že „že katolický pohled tu hájí člen strany zelených, kdežto evangelický zas sympatizant KDU-ČSL“, čímž naznačuje jistou paradoxnost dnešní situace, a dodám k tomu (když je řeč o těch písních), že píseň „Soudce všeho světa, Bože“ znám taky z F. L. Věka, je má oblíbená, takže jsem se schválně naučila pět slok (které jsem našla na internetu) nazpaměť a někdy si je doma zpívám. A jsem prosím marxistka.
    PK
    Pavel Kolařík, informatik
    February 28, 2015 v 8.53
    Pane Vlasatý
    Je nepochybné, že pan Vlasák, autor tohoto článku, je věřícím. Z jeho článku to aspoň pro mě jasně vyplývá.

    Máte smůlu - "zneužíváme" tady váš, levičácký a ateistický server, pro svoje vnitřní spory mezi věřícími. Domnívám se, že s tím nic nenaděláte :-)
    Eva Hájková, penzistka
    February 28, 2015 v 9.51
    Nevím proč mám někdy takový dojem, že věřící vemi potřebují, aby většina lidí byla nevěřících, protože jedině tak jejich víra vynikne a mohou se s ní před ostatními náležitě chlubit.
    Včera jsem si přečetla na facebooku kritickou reakci na tento článek, že evangelíci jsou prý exkluzívní skupinou s rodokmeny minimálně k tolerančnímu patentu, která mezi sebe nikoho cizího nepustí. Katolicismus se sice považuje za univerzální víru, ale i někteří jeho příslušníci mají myslím pocit exkluzivity.
    PK
    Pavel Kolařík, informatik
    February 28, 2015 v 10.4
    Pane Vlasáku
    V diskusi pod článkem pana Soukupa se objevila teze, že "dnes už přece nikdo není husitou". Jsem proto velmi rád, že na to odpovídá Váš článek prostým konstatováním "jsem husitou".

    Uvědomil jsem si ale svůj (částečný?) omyl, když jsem u dnešních husitů myslel především na církev, která má husitsví v názvu, a na českobratrskou evangelickou církev jsem v tom okamžiku zapomněl - ne že bych o její evidentní spojitosti s odkazem husitství nevěděl.

    Jenomže to je právě už ten problém - kromě toho máme také ještě "Církev bratrskou", "Jednotu bratrskou", - tedy tu původní, o které píše Komenský - nebo možná že to právě ani není tak jasné, která je ta původní - a zapomněl jsem na některé?

    Zkrátka máme tady spoustu církví, které se všechny nějak hlásí k odkazu husitství, které se ale nikdy nespojí, protože i když je spojuje odpor k "Římanům", (věroučné?) rozpory mezi nimi jsou zásadní a nepřekonatelné, a raději budou každá zvlášť živořit a zacházet na úbytě, přičemž každá z nich si sama sebe reflektuje jako to "malé, ale věrné stádce".

    Pane Vlasáku, pochopil jsem Vás správně, že jako příčinu živoření a vymírání všech těchto církví vidíte jakousi "katolickou propagandu"?
    PK
    Pavel Kolařík, informatik
    February 28, 2015 v 10.22
    Paní Hájková
    Katolická církev opravdu není exkluzivní. Má přes miliardu věřících, přičemž těžiště její aktivity se dávno přesunulo mimo Evropu, do chudších zemí.
    MK
    Michael Kolařík, Student
    February 28, 2015 v 11.30
    Pane Kolaříku
    Neplatí to, co říkáte o pojmu husitsví (myslím to o tom množství církví, a jejich sporech) i pro pojem katolictví, jen s tím rozdílem, že u něj má jedna z nich výraznou množstevní převahu (a nemůže se tedy nazývat malým věrným stádcem)?
    DU
    David Unger, psycholog
    February 28, 2015 v 14.55
    Sám jsem evangelík, který je členem ČCE, ale hlásím se spíše k luteránství a celkově k evropským, ne jen českým, základům reformace. Českobratrská církev evangelická v sobě sdružuje jak luterány, kalvinisty i potomky původní Jednoty bratrské z našich rozličných regionů např. českého Horácka, moravského Valašska apod. Jen podotýkám, že ve všech anglicky mluvících zemích nebo v latinské Americe je název "Čeští bratři" zcela neznámý, ale Jednota bratrská zde působí pod názvem Moravian Brethern nebo Moravian Church.

    Z obou článků se dá vybrat něco inspirujícího. U pana Vlasáka je argumentováno proti izolacionismu poněkud stroze. Český (böhmisch, ne tschechisch) izolacionismus je mnohem starší než husitství a je dán hodně geograficky a geopoliticky.

    Masarykův výklad českých dějin je dost jednobarevně nerealistický. Připomeňme jen, jakou řečí mluvily vůdčí postavy českého (opět böhmisch) stavovského povstání v letech 1618-1621, budeme se divit, že německy, zatímco šéf prohabrburské katolické šlechty mluvil česky... Svrhli moravského bratra a hejtmana Karla Staršího ze Žerotína, protože odmítal být konfrontační proti rakouským Habsburkům.

    Pokud dokážeme to dobré z husitství oprostit od obrozeneckého nacionalistického výkladu a od komunistické propagandy, můžeme se posunout dále. Jinak se obávám, že nikoli.
    Daniel Soukup
    February 28, 2015 v 21.15
    Pane Ungere,
    jsem moc rád, že v obou textech vidíte něco inspirujícího. S článkem pana Vlasáka to mám stejně; a u toho svého jsem se o to snažil taky.

    Rozhodně bych ani náhodou nechtěl evangelíkům dávat hraběcí rady ohledně toho, jak by měli přehodnocovat nebo oživovat vlastní tradice (byť je zároveň do značné míry beru jako součást společné velké křesťanské tradice).

    Svůj článek jsem vlastně mnohem spíš než "z pozice katolíka" psal "z pozice příslušníka české kultury". Ovšem to, že mi v české kultuře ledacos vadí, zároveň neznamená, že bych - coby milovník pestrosti - nebyl rád za to, že to v ní je (snad to zní srozumitelně).

    Reformační tradici mám ve velké úctě. Nebudu to teď dopodrobna rozepisovat, protože by to bylo na dost dlouhý text. Takže jen heslovitě: když se řekne "husitství", napadne mě ledacos, co se mi moc nelíbí; naopak když se řekne "evangelictví", napadá mě hlavně spousta krásných a dobrých věcí (některé z nich zmínil pan Vlasák). Vlastně je to prapodivné; budu se nad tím muset ještě zamyslet.
    + Další komentáře