k článku "Proč nejsem věřící" ...

děkuji za důkladnou reakci. Jako milovníka veškeré nestereotypní pestrosti mě především těší, že katolický pohled tu hájí člen Strany zelených, kdežto evangelický zas sympatizant KDU-ČSL (byť samozřejmě vím, že KDU-ČSL není katolicky konfesijní strana a že mezi jejími členy i přiznivci je mnoho evangelíků i nekřesťanů).

Osobně rozhodně pokládám husitství, jeho odkaz i mýty na něj nabalené (prohusitské i protihusitské) za „důležitou věc k řešení“, a to zvláště nyní – abychom se pak (jak se často stává) za pár měsíců nemuseli drbat na hlavě, že jsme, až na pár oficialit, nechali jubilejní rok jen tak odplynout.

Rozhodovat se o tom, kdy o čem napíšu vstřícný a kdy kritický článek, budu s dovolením i nadále sám; a ohrazuji se proti označení mého textu za „kopanec“. Diskuse, má-li k čemu být, se sotva může vyhnout kritice (ostatně ani Vy si vůči katolictví neberete servítky). Kritika přitom rozhodně automaticky neznamená, že kritizovanému upírám hodnoty.

Za odkazy na literaturu jsem vděčný; nicméně druhá část Vašeho článku sotva dokazuje moji „nepoučenost“, potažmo Vaši „poučenost“. Jen prostě stavíte jeden pohled na jednotlivá témata proti druhému: Vám se učení o neviditelné církvi líbí (a máte k tomu dobré důvody); kdežto mně ne (a dtto). Atd. Přičemž Váš pohled – podobně jako ten můj – se neomezuje jen na historické husitství, ale vybírá další kulturní jevy (mluvíte např. o Bibli kralické), které s husitstvím tu těsněji, tu volněji souvisí.

Ad neplatnost svátostí udělovaných hříšnými knězi (teze ex opere operantis): jasně přece upozorňuji, že ne všechny probírané teze vyučoval přímo Hus. Tak snad není třeba, abyste mě upozorňoval, že některou z nich Hus nevyučoval. :))

Ale to nejdůležitější nakonec: nechtěl bych teď působit jako Cimrmanův sněžný člověk, který se hádá sám se sebou. Nicméně: ledacos z toho, co píšete v druhé části článku, bych podepsal; a ledacos mě niterně oslovuje. Třeba ta citovaná kostelní píseň; důvěrně ji totiž znám nikoliv z F. L. Věka, ale z katolického kostela. Ještě hlouběji se mě dotýká třeba „Jezu Kriste, štědrý kněže“; kdykoliv ji slyším, vzpomenu si nejen na naši svatbu, kde nám ji hráli, ale i na muže, který je někdy pokládán za jejího autora a kterého jsem ve svém článku označil za „velikého a statečného reformátora“.

Reformační tradice si velmi vážím a pokládám ji za integrální součást české kultury. A kdykoliv si katolictví (jak se píše v perexu k Vašemu článku) snaží nárokovat „exkluzivní pozici v české kultuře“, tak jsem výrazně proti. Třeba Vás bude zajímat jeden můj starší text, který právě z takovéhle situace (tj.: snah o obnovení „jednoty trůnu a oltáře“) vzešel: najdete ho na http://vyzva.jeja.cz.

Já nechci soudit tento spor. Mám trochu blíž k pohledu pana Vlasáka, ale chápu v něčem i pana Soukupa. Jen bych se tak mimochodem pozastavila nad větou pana Soukupa, že „že katolický pohled tu hájí člen strany zelených, kdežto evangelický zas sympatizant KDU-ČSL“, čímž naznačuje jistou paradoxnost dnešní situace, a dodám k tomu (když je řeč o těch písních), že píseň „Soudce všeho světa, Bože“ znám taky z F. L. Věka, je má oblíbená, takže jsem se schválně naučila pět slok (které jsem našla na internetu) nazpaměť a někdy si je doma zpívám. A jsem prosím marxistka.

Nevím proč mám někdy takový dojem, že věřící vemi potřebují, aby většina lidí byla nevěřících, protože jedině tak jejich víra vynikne a mohou se s ní před ostatními náležitě chlubit.
Včera jsem si přečetla na facebooku kritickou reakci na tento článek, že evangelíci jsou prý exkluzívní skupinou s rodokmeny minimálně k tolerančnímu patentu, která mezi sebe nikoho cizího nepustí. Katolicismus se sice považuje za univerzální víru, ale i někteří jeho příslušníci mají myslím pocit exkluzivity.

Neplatí to, co říkáte o pojmu husitsví (myslím to o tom množství církví, a jejich sporech) i pro pojem katolictví, jen s tím rozdílem, že u něj má jedna z nich výraznou množstevní převahu (a nemůže se tedy nazývat malým věrným stádcem)?

Sám jsem evangelík, který je členem ČCE, ale hlásím se spíše k luteránství a celkově k evropským, ne jen českým, základům reformace. Českobratrská církev evangelická v sobě sdružuje jak luterány, kalvinisty i potomky původní Jednoty bratrské z našich rozličných regionů např. českého Horácka, moravského Valašska apod. Jen podotýkám, že ve všech anglicky mluvících zemích nebo v latinské Americe je název "Čeští bratři" zcela neznámý, ale Jednota bratrská zde působí pod názvem Moravian Brethern nebo Moravian Church.

Z obou článků se dá vybrat něco inspirujícího. U pana Vlasáka je argumentováno proti izolacionismu poněkud stroze. Český (böhmisch, ne tschechisch) izolacionismus je mnohem starší než husitství a je dán hodně geograficky a geopoliticky.

Masarykův výklad českých dějin je dost jednobarevně nerealistický. Připomeňme jen, jakou řečí mluvily vůdčí postavy českého (opět böhmisch) stavovského povstání v letech 1618-1621, budeme se divit, že německy, zatímco šéf prohabrburské katolické šlechty mluvil česky... Svrhli moravského bratra a hejtmana Karla Staršího ze Žerotína, protože odmítal být konfrontační proti rakouským Habsburkům.

Pokud dokážeme to dobré z husitství oprostit od obrozeneckého nacionalistického výkladu a od komunistické propagandy, můžeme se posunout dále. Jinak se obávám, že nikoli.

jsem moc rád, že v obou textech vidíte něco inspirujícího. S článkem pana Vlasáka to mám stejně; a u toho svého jsem se o to snažil taky.

Rozhodně bych ani náhodou nechtěl evangelíkům dávat hraběcí rady ohledně toho, jak by měli přehodnocovat nebo oživovat vlastní tradice (byť je zároveň do značné míry beru jako součást společné velké křesťanské tradice).

Svůj článek jsem vlastně mnohem spíš než "z pozice katolíka" psal "z pozice příslušníka české kultury". Ovšem to, že mi v české kultuře ledacos vadí, zároveň neznamená, že bych - coby milovník pestrosti - nebyl rád za to, že to v ní je (snad to zní srozumitelně).

Reformační tradici mám ve velké úctě. Nebudu to teď dopodrobna rozepisovat, protože by to bylo na dost dlouhý text. Takže jen heslovitě: když se řekne "husitství", napadne mě ledacos, co se mi moc nelíbí; naopak když se řekne "evangelictví", napadá mě hlavně spousta krásných a dobrých věcí (některé z nich zmínil pan Vlasák). Vlastně je to prapodivné; budu se nad tím muset ještě zamyslet.

Vážení přátelé,
odpovídám touto formou až nyní, protože jsem neměl možnost, jak Vám odpovědět pod Vašimi jednotlivými příspěvky dříve. Děkuji Vám za ně. Jsem rád, že se nad tímto tématem přemýšlí a diskutuje. Pan Soukup má pravdu, že Husovo jubileum vybízí k úvahám, ty pak mohou být podnětem do současnosti. Kdyby tomu tak nebylo, bylo by zbytečné si Husa i jeho následovníky (Chelčického, Komenského i Masaryka) připomínat. Pokud máte zájem, na facebookových stránkách rozvádím tuto debatu s kolegou Davidem. V mnoha ohledech zajímavým, nicméně však v některých otázkách povrchním znalcem českých duchovních dějin i náboženských otázek současnosti.

Pan Vlasatý

Vážený pane Vlasatý,
souhlasím s Vámi. Ale přestal byste být demokratem, protože se sváří levice a pravice? My věřící to máme podobné, jen se od nás, po právu očekává, že k sobě budeme přistupovat podle pravidel Ježíšovy etiky. Jak se nám to daří nebo ne, nechávám, věren české reformaci na Pánu Bohu, soudci nejmilostivějšímu.

Daniel Soukup
Vážený pane Soukupe,
já děkuji za důkladnou debatu, která vyžaduje přípravu i hledání v odborné literatuře. Moje působení na kandidátce KDU – ČSL bylo historickým omylem. Věřil jsem, že je tato strana schopna ekumenické otevřenosti a vnitřních reforem. Ukázalo se, zejména v jižních Čechách, že tomu tak není. Bohužel jsem se dočkal i šikany za svou kandidaturu od starých, zasloužilých členů. Právě tady jsem si užil plnými doušky katolického kulturního exkluzivismu, tedy pojetí, že pouze římskokatolická církev vytvářela a vytváří duchovní hodnoty a ostatní je jen boří. Tento jev šel ruku v ruce s podporou mých protikandidátů; jak se ukázalo, šlo pouze o to, oslabit můj vliv, aby se mohlo pokračovat ve spolupráci s ODS, stranou Pavla Dlouhého a Martina Kuby. Proti jejichž politice a proti „jihočeské mafii“ vystupoval tak dlouho, až mne to stálo místo komentátora Deníku.

Ano souhlasím, je nyní důležité mluvit o husitství a všem, co s ním souvisí, ale není potřeba opakovat mýty, které z evangelického pohledu jsou "kopancemi" místo tolik nabízené, vyhlížené, ale nikdy neuskutečněné spolupráce mezi českými (a třeba i zahraničními) církevními historiky nad společnými církevními dějinami. Zasedal jsem v jedné takové komisi, její předseda Daniel Neval však zemřel, a práce komise bohužel nepokračovala. A právě proto jsem doporučoval ona témata – najděme společně svědectví o spolupráci a toleranci mezi oběma tradicemi (Kutnohorský mír, Porovnání české šlechty v době Majestátu II, spolupráci za nacistické okupace a komunistické diktatury), předepsat Vám je samozřejmě nemohu a ani nechci. Jak je mi blízká církev římskokatolická, tak si neberu servítky s katolickým exkluzivismem, s mýty a legendami vytvářenými od rekatolizace po "Podivena", až po vysílání DVTV.

Ale nemohu s Vámi souhlasit v otázce poučenosti nebo nepoučenosti. Vámi citované články z artikulů měly a mají své místo v evangelické teologii. Jako teolog se je snažím posuzovat i v kontextu dobové praxe a myšlení. Vámi vysledované konsekvence z nich nevyplývají ani náhodou. Ohledně Husa máte pravdu, že Vás nemusím poučovat, ale Husovi myšlenku porušené platnosti svátosti oltářní předhazoval koncil a po něm další katoličtí teologové takřka až do dneška. Hus se však v této myšlence od katolického "pravověří" neodchýlil.
Píseň, kterou jsem v zájmu větší obraznosti spojil právě s F. L. Věkem (není náhoda, že tento seriál vzniká na počátku 70. let a obsahuje plno narážek na normalizaci. Ostatně 13. díl se nemohl vysílat, pro onu větu na závěr: My se nedáme!) . Její hudba pochází ze starého latinského hymnu, přepracoval ji Martin Luther (v evangelickém zpěvníku : Mocný Bože při Kristovu) a český text napsal Jan Amos Komenský (Evangelický zpěvník – Dodatek).


Eva Hájková - venkov

Vážená paní Hájková, děkuji Vám za milá slova. Bohužel lidí bez vyznání, kteří by v sobě mělo úctu k českým duchovním tradicím (obojího vyznání) je kvůli restitucí, jak se nimi nesouhlasím, méně a méně. Nevěřte panu Davidovi všechno, co napíše. Sám jsem příkladem konvertity od katolicismu k českobratrství.



Pavel Kolařík - Mnichov
Vážený pane Kolaříku,
děkuji Vám za Vaši reakci. Církev československá vznikla z hnutí katolické moderny a z husitství se hlásí pouze k Pražanům. K táborům má pochopitelně odtažitější vztah, podobně jako Církev starokatolická. Po roce 1918 se pokoušeli zástupci evangelické církve //AV (augsburského vyznání –luteráni) i HV (helvétského vyznání – reformovaní, chcete-li kalvinisté) v Čechách a na Moravě// sjednotit s ostatními církvemi, které vzešly z misijního působení reformované (Svobodná církev reformovaná – dnes Církev bratrská), nebo babtistické (Bratrská jednota babtistů) církve nebo z hnutí „Los von Rom“ jakou byla Německá evangelická církev AV.
Jednání probíhala i se slovenskými, či slezskými evangelíky nebo s českými metodisty (Evangelická církev metodistická). Tato jednání však nebyla úspěšná, protože každá z těchto církví si slibovala příliv členů z českého hnutí Pryč od Říma (proto všechny ty církve „bratrské“) a ztroskotala na národnostním neporozumění (Slezané, Němci, Slováci vs. Češi). Tehdy to byli českobratrští evangelíci, kteří nebratrsky častovali katolíky "národními vrahy" a podobně. Ano, za tuto nepřátelskou fázi se musíme katolickým sestrám a bratřím omlouvat.
Jan Amos Komenský byl starším (biskupem) Jednoty bratrské, která de facto zanikla v době třicetileté války. Několik stovek rodin si zachovalo pouto s touto církví a zůstalo až do Tolerančního patentu v Čechách a na Moravě, tajně vyznávalo a praktikovalo svou víru. Pod nebezpečím smrti nebo vyhnání z vlastních domovů, četli tito stateční lidé literaturu tisknutou v Německu, na Slovensku, v Uhrách. Přijímali při tajných bohoslužbách duchovní z ciziny, vytvořili si zvláštní druh zbožnosti, který ani nepotřeboval mnoho liturgie – jejich roli často převzali sestry a bratři starší. Pak přišel rok 1781 a s ním Toleranční patent, který umožnil nekatolíkům se přihlásit, buď to k luterskému nebo helvétskému vyznání. Způsobilo to zmatky a působí dodnes, kdo jsou vlastně čeští evangelíci – potomci husitů, Jednoty bratrské, předbělohorských luteránů nebo kalvinistů? Je zajímavé, že sami toleranční evangelíci v tom měli brzy jasno, touha po spojení lidí naoktrojovaných konfesí byla veliká, patřila například k požadavkům roku 1848. Došlo k tomu, až v roce 1918 na základě České konfese a bratrského vyznání, vznikla tak Českobratrská církev evangelická, k níž v přestupovém hnutí přistoupilo 80. 000 občanů zejména z jižních a západních Čech.
Mezitím (v 17. a 18. století) do zahraničí, tajně, protože poddaným nebyl povolen exil, odcházely desítky rodin. Některé z nich založily pod vedením Mikuláše hraběte Zinzendorfa Obnovenou Jednotu bratrskou. Ta se dodnes ke svým kořenům hlásí a vydává například světoznámá Hesla jednoty bratrské. Říká se jí jinak Moravian Church. V roce 1999 vyvrcholily spory mezi dvěma křídly české Jednoty bratrské, přičemž jedno z nich se připojilo k ČCE a druhé hájí svou vlastní existenci.
Nic bych osobně spojení všech církví, hlásících se k české reformaci nenamítal, ale muselo by mít teologický základ, ne: „Nejsme římská církev tak se sjednotíme.“ Proti této inkuzivní verzi však mluví rozdílné tradice, pohled na některé společenské otázky (například vztah k partnerství stejného pohlaví atp.).

Příčinou „vymírání“ těchto církví je jejich nedostatečná služba (už vidím, jak ne mne halasí někteří, vždyť máme diakonická díla atp., jenže služba prorocká - kritika společnosti se nekoná). Problém vidím, jak už jsem napsal, v nevyjasněné identitě. Katolická propaganda bych to nenazval, nejsem přítelem teorií o vatikánských spiknutích. Vidím v okouzelení katolickou kulturou snahu vyvážit komunistickou propagandu – znáte to Jirásek, Temno atp. Jenže pak se stal pravý opak a bez soudnosti začali čeští kulturní činovníci - spisovatelé, hudebníci , výtvarníci a herci vyzdvihovat katolickou kulturu a baroko. Bez míry a ocenění českého reformačního dědictví, znovu a znovu se opakují věty o kulturoborcích husitech atp. Tomuto fenoménu říkám katolický kulturní exkluzivismus – nemá nic společného s římskokatolickým vyznáním. Jde spíš o kulturní snobismus, který se nakonec neblaze podepíše i na vyzdvihovaných umělcích – vzpomeňte si na ten cirkus kolem Reynka, bible se zlatou ořízkou, brr. Bohužel je takových předsudků a neznalostí článek pana Soukupa plný a to mě nemohlo nechat chladným. Cítil jsem to jako kopanec, tak jsem to tak napsal.



David Unger
Vážený pane Ungere, nebo bratře Ungere(?),
děkuji Vám za Váš příspěvek. Omlouvám se, ale právě Váš přístup je pro mne ukázkou předsudků vůči vlastní evangelické církvi a jejím dějinám. Souhlasím s Vámi, že český izolacionalismus má geografické kořeny a není specifikem husitského hnutí. Jak jsem se snažil ukázat, právě z něj husity podezírat nemůžeme – jeho spojitost s Valdenstvím nebo v dalších etapách ony plodné rozhovory s luterstvím a reformovanými teology – obohatily obě strany.
ČCE má, jak víte, čtyři vyznání – od roku 1918 Českou konfesi a bratrské vyznání, a od roku 1947 i augsburské vyznání a helvétské vyznání. Dovolte mi otázku: co pro Vás česká reformace znamená? Umíte odlišit ony jiráskovské mýty a skutečnost pronásledování za Ferdinanda II. a později Karla VI. Ne, že by mezitím pronásledování nekatolíků neexistovalo, ale za těchto panovníků nabylo největší intenzity. A umíte rozlišit mýty tradované od rekatolizace až po dnešek? Máme opustit tradice české reformace, k nimž patří náboženská snášenlivost, důraz na biblickou vzdělanost a politickou rovnost nechat je jen tak být? Čím bude naše reformační tradice přínosná, když ji nebudeme žít a poznávat? Nebylo by tedy lepší, abychom se bratrské a české konfese zřekli a začlenili se do EKD (Evangelische Kirche in Deutschland). Nejde jen o staré „nacionalistické“ harampádí? Nebylo by lepší církev opět rozdělit na luterskou a helvétskou jako před rokem 1918? Jistě, pryč s Masarykem i Horákovou, nechme Palacha Palachem. „Mrtví, ať pochovávají své mrtvé? (Luk 9, 60)“
Kdo z těch tolerančních evangelíků by se skutečně přihlásil k české konfesi (víře Beránkově, jak to krásně popsal jistý Vlasák od Berouna), kdo k helvétskému nebo luterskému vyznání na základě opravdového přesdvědčení a ne jen z taktiky (doporučuji knihu E. Melmukové, Patent zvaný toleranční), nevíme a nikdy se to nedozvíme. Do jaké míry zasáhli do konfesní identity, zbožnosti i zvyků a rituálů pastoři přišlí z Německa a Uher, aby právě vzniklým sborům pomohli. Byla to obrovská pomoc, ale neodešla s ní ona písmácká tradice, zbožnost založená na bibli, zpěvníku a praktické pomoci bližnímu nebo struktury podzemní církve (jak o ní svědčí výslechové protokoly nebo toleranční přihlášky)? Nebyl celý ten vývoj po roce 1781 jen snahou se vyrovnat katolickému sousedovi? Církevní architektura po roce 1848 by o takovém vývoji svědčila, ona touha po spojení, vzpomínání na předky, zpěv písní, lidová slovesnost nejsou jen výmysly intelektuálských kruhů kolem F. Palackého v Praze. Ano, Česká nebo bratrská konfese byly přijaty z pocitu národní hrdosti pochopitelné v době vzniku republiky. A tuto skutečnost mladý Josef L. Hromádka právem kritizoval, ale mýlil by se ten, kdo by obviňoval právě vzniklou ČCE, že zůstala jen u toho. Snaha o novou interpretaci svého reformačního dědictví přinesla plody v sociální, politické i intelektuální a vyvrcholila právě Pražským jarem. Kriticky se ptám, čím jsem za oněch 25 let přispěly do pokladnice evropských protestantských církví? Obávám se, že ničím. Protože nevíme, čí jsme.
Prosím, buďte u Masaryka konkrétní. T. G. Masryk se pokusil o českou filosofii dějin a politiku na základech, s nimiž můžeme i dnes počítat – nebo není správná rovnost politická, demokracie jako životní program?. Když sestoupím na nejnižší rovinu porovnejte si Masaryka a Zemana. Masaryk nikdy netvrdil, že zástupci české šlechty (myšleno teritoriálně) byli Češi. Právě spolupráce mezi českými a německými stavy i ona spolupráce, jež dlouho před ní předcházela – ony desítky studentů ve Wittenbergu, Heidelbergu nebo Ženevě svědčí o propojenosti církví české reformace s cizinou.
Co je obrozenecký, nacionalistický výklad a co komunistická propaganda? Buďte konkrétní, ať se skutečně posuneme dále. O hodnotný výklad se pokusili autoři citované literatury, jež ani z národně obrozeneckého nacionalismu obviňovat nemůžete, natož pak z komunistické propagandy. Moje články a nejen tento, jsou pouze shrnutím tezí obsažených v citovaných knihách.

děkuji za různá zajímavá doplnění.

Za sebe bych shrnul (a zčásti zopakoval), že cílem mého článku bylo mimo jiné pojmenovat různé emblematizace, jež se v české kultuře na historické husitství nabalily (nejde totiž zdaleka jen o Vámi zmíněné skutečné církevní dějiny, ale právě i o ty kulturní emblematizace); že katolický exkluzivismus je mi z duše protivný; a že skutečná ekumena (v duchu upřímného bratrství/sesterství) je pro mě naprostá samozřejmost.

Skutečná ekumena však znamená i přiznání a uznání rozdílů (ve vzájemné úctě). A já jsem opravdu přesvědčen, že čtyři teologické teze, které jsem ve svém článku probral, jsou mylné a mohou vést ke zmíněným konsekvencím. Bylo by užitečné to někdy probrat důkladněji; třeba se k tomu příležitostně dostaneme.

(Ostatně to, že já, člověk v bohosloví neškolený, si mohu veřejně publikovat své teologické názory a nic mi za to nehrozí, je mj. zásluhou reformační tradice. :))) )