Pojem vlastenectví si dnes v České republice často přisvojuje nenávistná, nemyslící a nevzdělaná chátra. To je věčná škoda, už kvůli samotnému slovu vlast, které kdysi hrávalo mnoha významy: země, panství, vlastní místo, „nebeská vlast“…

Řadu dobově typických i osobitě jedinečných dokladů užití slova „vlast“ najde čtenář u Máchy. A nemá-li zrovna chuť se vracet k Máji, může sáhnout třeba po básni Páže (Budoucí vlasť) — krátké, ale tak tajuplné, že se jejímu výkladu věnovalo zvláštní číslo odborného časopisu Česká literatura.

Také samo vlastenectví se dá chápat různě. Ledaskdo zpětně vyčítá Jungmannově generaci, že prosadila jazykové vlastenectví na úkor zemského, jež zastával kupříkladu Bernard Bolzano. Je ovšem otázka, jestli v českých zemích vůbec mohl vzniknout vícejazyčný národ po švýcarském vzoru. Na pokojné soužití několika národů asi šance byla; že zkrachovala, se však sotva dá klást za vinu Jungmannovi.

Každopádně stereotyp, který ztotožňuje jungmannovský patriotismus se zápecnickou omezeností, je úplně pomýlený. Nenechme se zmást legračními přijatými jmény obrozenců nebo jejich občas naivními proklamacemi!

Obrozenci obvykle vedle češtiny uměli výborně německy, někteří ovládali ještě další jazyky a všichni vstřebávali mnoho podnětů z evropských i jiných kultur. Nevím, nevím, kolik lidí se dnes v Česku zajímá o indickou metriku stejně živě jako právě Jungmann; kolik jich dokáže tak tvořivě skloubit role básníka, překladatele, kritika a literárního historika jako Václav Bolemír Nebeský; kolik jich má podobně obdivuhodný přehled o současné francouzské literatuře, jaký ve své době měla Karolina Světlá.