Pocházím z prostředí, v němž k dobrému nedělnímu výletu do neznámého města neodmyslitelně patřila také prohlídka místního hradu či zámku. Dětská romantická představa o práci průvodců, kteří mají klíče od všech dveří a po pracovní době sedávají v honosných křeslech, kterých se návštěvníci nesmí ani dotknout, se rozplynula, když jsem si před maturitou sama začala přivydělávat jako průvodkyně.

Opakovat jako kolovrátek několikrát denně zpaměti naučený text v nevytápěných zámeckých místnostech nebylo ani moc příjemné, ani moc kreativní. A k vytváření obsahových variací mi v sedmnácti letech chyběly informace i zkušenosti.

Jediným povyražením v monotónní práci tak bylo vymýšlení pokaždé jiných nadpřirozených jevů spojených s různými předměty na prohlídkovém okruhu. „Říká se, že pohlédne-li do tohoto zrcadla žena, zestárne o deset let. Pohlédne-li však do zrcadla muž, náhle zbohatne.“ Skupina návštěvníků se zasměje a jede se dál.

Mám tedy pro práci průvodců a průvodkyň pochopení. Čím dál víc mě ale zajímají ti, kteří průvodcovské texty píší. Kdo to je? A řídí se psaní těchto textů nějakými pravidly?

Vždy mě pobaví, když se z mnohovrstevnaté dějinné události stane v průvodcovském projevu jednovětné konstatování, které kdyby bylo člověkem, působilo by jako pod notnou dávkou tlumících léků. „Hrad prošel v 15. století rozsáhlou rekonstrukcí.“ Myslíte, že to bylo proto, že rozšafný majitel nevěděl, co s penězi, nebo spíš dával své sídlo dohromady po „návštěvě“ husitů?

A co teprve takový rok 1945, „kdy přišli do vesnice v pohraničí noví obyvatelé,“ a „zámek změnil majitele“. Změna majitele. Takových přece byly a jsou desítky. Že ale třeba v pohraničí v roce 1945 možná nepatřila tato změna k nejidyličtějším, už se nedozvíme.

Možná si říkáte, že běžný návštěvník si stejně pamatuje jen zkazku o kouzelném zrcadlu, obzvlášť, když tato uvízne v paměti i jeho dětem, které se na zrcadlo ještě několikrát doma vyptávají. Návštěvníci si ale mohou zapamatovat i jiné věci, které jim průvodce podá zajímavě.

Poměrně široká vrstva obyvatel se s dějinnými událostmi setkává pouze během školní docházky a pak možná nárazově v dostupné publicistické tvorbě. Oblíbené návštěvy hradů a zámků by tak mohly být další příležitostí, kde se nad minulými událostmi zamýšlet. Dokud však budou ve výkladu jen „přicházet noví obyvatelé v roce 1945“, mnoho nových úvah si návštěvníci z hradů a zámků odnášet nebudou.