Plavání v řece patří od dětství mezi moje letní radosti. Ne v ledajaké, ale v jedné určité řece, jihočeské Lužnici. Před Táborem je to už mohutný tok, jeho hnědozelené vody se beze spěchu ubírají mezi lesy, loukami, městečky a městy, jako je právě Tábor na vysokém ostrohu nad řekou.

Těch luk bývalo víc. Pamatuju dobu, kdy po cestě k jezu Soukeník vedla cesta dlouho mezi lesem a loukami plnými květů a motýlů. Není divu, že tehdy k nám na terasu po setmění často zalétávali nádherní velcí lišajové.

Dnes už nezaletí nikdy. Namísto luk stojí jeden dům vedle druhého. Žádné chaty, bytelné domy pro celoroční bydlení. V roce 2002 už tam většina z nich stála, a stála do výše prvního patra ve vodě. Voda pak opadla, a stavělo se dál.

↗

Letos po povrchu ohřátého proudu připlouvají řasy jako zelené bublinky, které při doteku ruky prasknou a rozpráší se po hladině. Nepamatuju se, že bych podobné řasy někdy dřív při plavání potkal. Repro DR