Plavání v řece patří od dětství mezi moje letní radosti. Ne v ledajaké, ale v jedné určité řece, jihočeské Lužnici. Před Táborem je to už mohutný tok, jeho hnědozelené vody se beze spěchu ubírají mezi lesy, loukami, městečky a městy, jako je právě Tábor na vysokém ostrohu nad řekou.

Těch luk bývalo víc. Pamatuju dobu, kdy po cestě k jezu Soukeník vedla cesta dlouho mezi lesem a loukami plnými květů a motýlů. Není divu, že tehdy k nám na terasu po setmění často zalétávali nádherní velcí lišajové.

Dnes už nezaletí nikdy. Namísto luk stojí jeden dům vedle druhého. Žádné chaty, bytelné domy pro celoroční bydlení. V roce 2002 už tam většina z nich stála, a stála do výše prvního patra ve vodě. Voda pak opadla, a stavělo se dál.

Ten rok plný vody byl snad jediným, kdy jsem ve své řece vůbec neplaval. Jinak se její náruči svěřuji pravidelně, ať je zrovna horký rok jako právě teď, kdy je voda příjemně teplá, nebo léto studené, kdy je silný proud a voda je teplá jen na povrchu.

Plaveš zpět stejnou dráhou, ale voda už je jiná. Studenější spodní proud ti připomene, že řeka má svou hloubku. Vždy jsem z ní měl respekt. Při návratu z hub jsme se brodili po ostrých kamenech, bývalo to celkem dobrodružné. Dnes je někdejší brod vybagrovaný.

Byly roky, kdy jsem při plavání viděl ledňáčka, jako modrý drahokam míhající se při břehu. Byly ale i roky, kdy po hladině pravidelně připlouval podezřelý modrolesklý film a ani se mi nechtělo do vody vlézt. Obojí už je docela dávno.

Letos po povrchu ohřátého proudu připlouvají řasy jako zelené bublinky, které při doteku ruky prasknou a rozpráší se po hladině. Nepamatuju se, že bych podobné řasy někdy dřív při plavání potkal. Opravdu je mimořádně horké léto a voda je jiná.

Vodácká sezóna je slabá, říkají majitelé kempu pro vodáky, kam rádi chodíme na výborné pelhřimovské pivo Poutník. Ještě pár takových horkých let a budeme to tu muset zavřít...

Pamatuju se, jak jsem se při plavání doslova proplétal mezi vodáky, jejich ohromné flotily se blížily od ohybu řeky, jedna odplula a už se blížila další. Letos jsem jen jednou potkal jedinou osamělou loď. Asi plavu v nesprávné hodiny.

Přes všechny změny, které je cítit, si nedovedu představit, že by jednoho dne moje řeka prostě nebyla. Je pro mě odmala symbolem stálosti, prostě tu je a teče, někdy trochu rychleji, jindy pomaleji, ale stále stejně.

Vzpomínám, jak jsem jeden rok v zimě užasle hleděl na řeku proměněnou v jednu ledovou kostku, přesněji řečeno obřího ledového hada. Může se stát, že jednou budu podobně nevěřícně zírat na polosuché koryto, kde je vody sotva po kolena?

Nemůže. Nebo třeba může, ale k čemu je si něco takového představovat. Moje řeka tu je, její náruč je otevřená, a tak to nejrozumnější, co se dá udělat, je svěřit se jí.

Je to živá voda, která odněkud někam směřuje, ne jako voda na koupalištích. Má svůj příběh a při plavání je možné do něj vstoupit a stát se na chvíli jeho součástí. Moje milá řeko, ať je tvoje náruč dlouho otevřená všem, kteří chtějí tu chvíli svého života strávit s tebou.