V jarních novinách se objevily série souvisejících, avšak z diametrálně odlišných pozic viděných zpráv. Z jedné strany jde o to, že v našich lesích panuje nikdy nebývalý ruch, což ruší zvěř do té míry, že téměř všechny druhy přecházejí na noční způsob života, skrývají se před lidmi do míst, kde nenacházejí dostatek potravy, z toho důvodu hladovějí a zdravotně trpí. Myslivecké svazy v součinnosti s vládou uvažují o omezení vstupu do lesů, respektive o stanovení chráněných zón, kde by se zvěř mohla v klidu množit a vychovávat mladé.

Zpráva mě překvapila. Moje zkušenost s pohybem v lese je taková, že nejvíc se v něm vyskytují lidé, opatřující si dřevo na topení. To je činnost, při níž člověk vydává skutečně nepříjemné zvuky (respektive vydává je motorová pila, kterou při tom používá), a pak je tu samozřejmě auto či traktor, kterým dřevo musí odvézt. To je hlavní účast člověka v lese v  krajích, nevynikajících žádnou zvláštní turistickou atraktivitou (pouhá krása lesního prostředí mezi atraktivity nepatří).

Dost velkou paseku pak také nadělají v lese houbaři na podzim, o něco menší borůvkáři v létě, ale z toho se les zatím vždy vzpamatoval. Když jsem v 80. letech 20. století pracovala jako lesní dělnice, hajní o víkendových službách dost přísně kontrolovali, aby se nejezdilo auty do lesa. To bylo ovšem mezi lidmi mnohem méně aut než dnes a jejich majitelé byli méně sebevědomí. Taky si svých nesnadno získaných aut víc vážili a nepouštěli se s nimi do terénu. Terénní vozidlo soukromník neměl.

Zákaz vjezdu do lesa byl v podstatě respektován a jeho porušení pokutováno. Dnes, zdá se mi, si hajný vůbec nedovolí pokutovat někoho, kdo s autem jede po lesní cestě — ostatně si jím často sváží vlastními silami nachystané palivové dříví, o čemž hajný vědět musí, jinak by to byl pych.

Jestli po lesích jezdí čtyřkolkáři, je to hrubý přestupek. Takové jízdy po lese hrozí zejména bývalým vojenským újezdům a pohraničnímu pásmu, kde byly cesty pro vojenské účely vyasfaltovány či na nich jsou položeny betonové panely. Jet na kole v Brdech ze Strašic do Holoubkova (je to z kopce) je doslova otřásající zážitek, kolo, i sebelépe vypérované, poskakuje po panelové, kdysi vojenské cestě a člověk si tenhle požitek dopřeje opravdu jen jednou, kdy ještě neví, jaké to je. Cesta byla původně vybudována pro vojenská vozidla, čtyřkolka to zvládne a je jí to málo.

Kde vlastně tedy je ten nadměrný ruch, který ruší zvířata? No v horách, tam, kde se pořád mluví o tom, že je třeba přírodu zpřístupnit člověku, že důležitějším obyvatelem krajiny je člověk než tetřev nebo rys. Jen si vzpomeňme, jak ve sporu o Národní pak Šumava zastánci co nejmenšího rozsahu „prvních zón“ argumentovali tím, že Šumava má být rekreační zónou pro nejširší obyvatelstvo, protože právě tento program udrží životní úroveň stálých obyvatel Šumavy. A náhle si dokonce i vládní představitelé myslí, že je třeba chránit klid zvířat? Kéž to je nenásilný obrat k tomu, co se ještě nedávno muselo prosazovat občanským odporem!

Na druhou stranu ovšem vyšly kolem Velikonoc (v Právu) články o tom, jak na Broumovsku lidé volají po povolení odstřelu vlků, protože ohrožují nejen jejich stáda, ale i děti (sic!), které aby se člověk bál pustit samy do lesa (opravdu věříme pohádce o Karkulce?). Na Broumovsku obecní představitelé vlky nechtějí, z jejich návratu do přírody radost nemají, bojí se jich a jsou toho názoru, že vlk kdysi a dnes jsou dva naprosto různí vlci a ten dnešní vlk prostě do naší úpravné krajiny nepatří a je třeba ho vystřílet. Jako ilustrační foto k tomu článku vidíme rozsápanou krvavou mrtvolu ovce.

V Právu ze čtvrtka 5. dubna vyšel článek s fotografií psa bojového plemene, jak nese v tlamě mrtvou vydru. Na svůj Facebook ji vyvěsil majitel psa a připsal k tomu „ moje ryby mi nikdo krást nebude“. Když se ochránci přírody zajímali o to, kdo a jak zabil přísně chráněnou šelmu, bagatelizoval celou věc s tím, že jeho pes vydru nezabil, pouze našel a přinesl mrtvolu. Tomu ovšem nikdo nevěří, jakkoli je vydra ostražitá a mnohem mrštnější než pes — ale pes by nikdy nenesl nalezenou mrtvolu zvířete jako kořist. Jde totiž asi hlavně o ty ryby (jak ostatně dokládá facebooková hláška).

Ano, ryby jsou hospodářská zvířata. A hospodářská zvířata chováme začasté kvůli dotacím. Vlkem stržená ovce ve skutečnosti pro hospodáře vekou škodu neznamená, ovčí vlna se u nás přece už řadu let nevykupuje a chovateli jde hlavně o dotace na udržování travních porostů, k čemuž jsou hospodářská zvířata nutnou podmínkou. Kompenzace, které poskytuje stát, ztrátu ještě zmenšují, vlk tedy obživu hospodáře nijak zvlášť neohrožuje, i kdyby mu skutečně ovce dávil. Racionální důvod k jeho pronásledování tedy není, ve skutečnosti jde o důvody mytologické a maloměšťácké.

S vydrou je to podobné. Ryby chováme v rybnících jako slepice v drůbežárnách nebo prasata v prasečáku. Je jich v rybníce příliš, takže přitahují kormorány a volavky, kteří proto, že jsou ryby příliš blízko hladině, jich víc poraní než zkonzumují, a rybáři pak volavky a kormorány (ale i vzácné orly mořské, z jejichž návratu se radujeme) střílejí a volají po zrušení jejich ochrany, protože jim páchají na jejich hospodářství škody.

Kdyby ale to hospodářství bylo přirozenější, škody by nebyly tak veliké, a ani ti rybolovní ptáci by se tolik nemnožili, protože by jejich existence byla obtížnější. Vydra by byla obdivovaným a vzácným zvířetem, jehož výskyt v přírodě je cenným svědectvím o její mnohotvárnosti a dokonalosti: kdo měl to štěstí, že někdy viděl v přírodě vydru, musel být okouzlen její hravostí a půvabem pohybu, její neohrožeností a odolností proti zimě. Jenže my z přírody děláme užitkové pole a chlívek pro hospodářská zvířata, a místo abychom změnili vlastní přístup, voláme po vybití zvířat.

Hřiště pro jedny, tabu pro druhé

Vlastnění rybníků a rybaření v nich je vůbec zvláštní formou vlastnictví, které dokáže dlouho přirozeně využívanou vodní nádrž změnit v ohrazenou a pro všechny, kteří si nezaplatili, nepřístupnou vodní plochu. Kdysi jsme takhle objevili zatopený lom u Radnic, kde byla voda teplá ještě v říjnu, protože mezi stěnami, v jejichž profilu se krásně rýsoval přechod mezi vrstvami pískovce a černého uhlí, se drželo teplé mikroklima. U vody nebyly pláže a skoro žádná mělčina, byla to voda pro zdatné plavce. Postupně však byly břehy čím dál hustěji obsazeny rybáři, až plavci hrozilo, že se zaplete do jejich vlasců, a nakonec se objevily cedule „koupání zakázáno“.

Na internetu jsem pak našla, že majitel sáhl k zákazu koupání proto, že rekreující se rodiny zanechávaly na březích jezera nepořádek, který majitel musel na vlastní náklady uklízet: rybáři nepořádek nezanechávají? Nebo je to tak, že když si člověk za něco platí, netrousí kolem sebe odpadky? Nebo majitel místa, na které vybírá vstupné, je nepořádek ochoten uklízet? Nevím a nechápu (ani zdůvodnění zákazu, ani to, že někdo u romantického a nejvýše příjemného místa dělá smetiště), vím jenom, že naposledy nám, plavcům, rybáři spílali za to, že se jim pleteme do jejich vlasců. Od té doby se tam nekoupeme.

Podobný případ nastal u přehrady Bílý Halštrov u Aše. Soukromý majitel, který plavání (ostatně náročné, voda je dost studená i v létě) zakázal, provozuje sportovní rybaření „chyť a pusť“, kvůli kterému zaházel větvemi všechny vstupy do vody a zatarasil turistickou značenou cestu, která tudy vedla.

U té přehrady, která byla vybudována v šedesátých letech dvacátého století původně jako nádrž pro barevnu tehdy prosperujícího podniku Tosta a jako alternativní zdroj pitné vody pro město Aš, je malá chatová osada: lidé, kteří si chaty postavili, učinili tak mimo jiné i kvůli koupání. To je jim ovšem dnes zakázáno a navíc po cestě kolem přehrady jezdí spousta aut oněch „sportovních rybářů“, kteří si za pětset na den nebo tři tisíce na víkend přijíždějí sportovně zachytat. Přírodní lokalita se změnila v autostrádu, turisté nevěřícně zírají na zákaz vstupu tam, kudy ještě nedávno vedla turistická značka.

V tom kraji, kde pramení krásná durynská řeka Elster, která protéká Plavnem a městem Greiz a pak se u Halle vlévá do Sály, už se jeden rybník ocitl v areálu golfového hřiště, a další jsou v posledních letech privatizovány majiteli, prodávajícími na nich právo k chytání (a pouštění) ryb. Divný sport: cožpak ryba je hračka? To, co bylo, aniž by to komu škodilo, součástí běžného letního venkovského života, se stalo hřištěm zábavy pro jedny a místem zákazu pro druhé.

Díky fotopastem máme dnes možnost sledovat chování a pohyb zvířat, která jsme dříve sotva mohli zahlédnout: bobrů, rysa, vydry, vlka i třeba tetřeva. Žádná z šelem pochopitelně nepůsobí v přírodě škodu, to je pomýlená terminologie, ale ani v lidském hospodářství nepůsobí žádná z vzácných šelem takovou škodu, jakou si působí člověk sám.

Divně se nám vztah k přírodě posunul. Nestačí být v ní jen tak, trochu se projít, trochu si zaplavat, dívat se, tu a tam sebrat houbu nebo malinu. Dokud ještě nebyla všechna ta vymakaná terénní kola a čtyřkolky, říkal můj známý zoolog z pohraničí, že lidi v podstatě o přírodu nestojí a nechodí do ní, že na svých výpravách kolikrát za celý den nepotká ani živáčka. Ale to už dnes není pravda. Mezitím jsme si našli tolik sportovních a zážitkových pomůcek, že o přírodu sice dál nestojíme, ale chodíme si do ní hrát své civilizované hry. A těm podřizujeme všechno, nakonec ke své vlastní škodě.