Město je živý organismus

Pavel Holubec

Pavel Holubec představuje prostor města jako fascinující síť vztahů. Ta se neobejde bez umění komunikace, hledání harmonie v různosti a sdílené vize prospěšné veřejnosti.

Drazí architekti, urbanisté, politici, filosofové, právníci, státníci, umělci, inženýři, ekonomové a vědci... vy všichni ve městech žijete, využíváte je a z titulu svého povolání navíc významnou měrou ovlivňujete jejich uspořádání a podobu. Město je tu ale pro všechny. A proto, víc než o čemkoli jiném, je každé město o umění spolupráce a komunikace.

Lidé

Tak jako žádné město nevzniklo za den, a dokonce ani přesně podle plánů, tak ani vy jste se do svých povolání a s nimi spojených sociálních rolí nenarodili, ale postupně do nich dorostli. Někteří jste k nim sice cíleně směřovali, jiným se to ale spíše tak nějak přihodilo, snad osud nebo okolnosti vám tyto role nabídly a vy jste je přijali.

Sami dobře víte, že k tomu, abyste se stali architektem, nestačí pouze dlouhá léta studovat, po složení příslušných zkoušek si před jméno dát titul, a po splnění dalších podmínek dostat autorizační razítko. Stát se architektem přeci nevyžaduje dosažení pouze těchto, jakkoli náročných, ale přesto pouze vnějších atributů.

Stávání se architektem je i proces vnitřní transformace, jehož palivem může být jak láska k architektuře, tak touha po úspěchu nebo snaha zanechat po sobě nějaké dílo.

Cesta k architektuře přitom nemusí začínat přihláškou na příslušnou školu. I ze zedníka se může stát architekt. Podobně jako z podnikatele ekonom, z prodejce politik, z řemeslníka inženýr, ze starosty právník, z úředníka státník, z básníka filosof, ze snílka umělec a z nešiky vědec.

Připadá mi, že náš vzdělávací systém postupně zahradil všechny tyto přirozené cesty rozvoje dovedností v praxi, které umožňují postupný lidský i profesní růst. Namísto vytváření prostoru a podmínek pro hledání sebe sama a své role ve společnosti, se školy staly spíše výrobními linkami, do kterých se z jedné strany nasype lidský materiál, a z druhé vylezou jedinci s jasně definovanou pracovní rolí a certifikovanou sadou dovedností.

Na tahle vybroušená kolečka jakoby už čekaly rozvinuté sociální stroje, které vás po úspěšném zapadnutí do jejich soukolí odmění penězi, úspěchem, slávou, spokojeností a seberealizací. Běda však, když jako inženýr začnete filosofovat, jako podnikatel politikařit nebo jako zedník posuzovat architekturu! Naše masmédii vydatně živené představy o tom, co by měl kdo dělat, jsou vlastně dost úzké svěrací kazajky. Poskytují nám sice základní orientaci ve světě, ale slepou skvrnou tohoto jinak užitečného zjednodušení je, že za ním mnohdy nevidíme člověka, ale pouze službu, kterou v rámci složité dělby práce druhým poskytuje.

Je tedy velice důležité rozlišovat malé a velké architekty, stejně jako malé a velké právníky. Ten první, malý, vám totiž vždy poskytuje pouze určitou službu. Anebo vy na něj takto alespoň pohlížíte. Kdežto ten druhý, ten velký, ten vám k této službě dává i něco ze sebe. Něco jedinečného a neopakovatelného.

Když na něj pohlížíte z této rozšířené perspektivy a dáte prostor něčemu nečekanému, pak se může ukázat, že máte před sebou nejen inženýra, ale zároveň i urbanistu, filosofa a vědce. Anebo naopak architekta-umělce-zahradníka.

Jane Jacobs, jejíž knihy proměnily pohled na americká města, tento obor nikdy nestudovala, za muže si sice vzala architekta, ten ale navrhoval válečná letadla. Každý jsme jedinečný. Jen někteří z nás ještě neobjevili svůj opravdový potenciál a svou cestu i své místo ve světě teprve hledají. V tomto ohledu jsme všichni věčnými studenty.

I velký architekt může být překvapivě malý v mnoha jiných ohledech: nemusí to být ani dobrý politik, ani dobrý otec, ani dobrý podnikatel, ale třeba je zase úžasný milenec a zpěvák. Pokud ve svých rolích zcela neustrnul, vždy si může jít do školy života pro další lekce.

Město

Jakmile se naučíme dívat na druhé jako na jedinečné lidské bytosti, pootevře se nám tím i pohled na města jako na jedinečné sociální systémy. Každé město, které je hodné tohoto hrdého označení, je totiž jedinečné. A není tomu tak proto, že v něm žije jiný počet obyvatel, nachází se v odlišné krajině a má jinak rozložené ulice. Je to proto, že se do své současné podoby dorostlo skrze odlišný vývoj a postavilo se odlišným výzvám.

Samozřejmě, že město roste prostřednictvím lidí a lidských organizací. Důležité ale je, kdo a jak sleduje zájem města. O některá města se takto starají městští architekti. Jinde mají město v péči útvary rozvoje. Někde hrají hlavní roli starostové nebo politici. Určitá města vyrostla pod vlivem podnikatelů a další na základě uměleckého plánu.

Filosofové chápou město spíše jako polis — obec občanů, inženýři naopak jako soubor dopravní a technické infrastruktury. Zatímco právníci a ministerští úředníci se snaží města svázat předvídatelnými pravidly a vymahatelnými zákony, svobodní občané a umělci se právě tahle pravidla snaží změnit, zrušit nebo obejít. Jsou podnikatelé, jejichž obchody vzkvétají díky jasně stanoveným pravidlům, ale jsou také podnikavci, kteří vydělávají na dírách v pravidlech. Jsou investoři, kteří své projekty koordinují s městem a snaží se dobrat zájmu jeho obyvatel, ale jsou i zlatokopové, kteří pouze levně nakupují, draze prodávají a pak jdou zase jinam.

Zatímco právníci a ministerští úředníci se snaží města svázat předvídatelnými pravidly a vymahatelnými zákony, svobodní občané a umělci se právě tahle pravidla snaží změnit, zrušit nebo obejít. Foto flicker.com
×