Drazí architekti, urbanisté, politici, filosofové, právníci, státníci, umělci, inženýři, ekonomové a vědci... vy všichni ve městech žijete, využíváte je a z titulu svého povolání navíc významnou měrou ovlivňujete jejich uspořádání a podobu. Město je tu ale pro všechny. A proto, víc než o čemkoli jiném, je každé město o umění spolupráce a komunikace.

Lidé

Tak jako žádné město nevzniklo za den, a dokonce ani přesně podle plánů, tak ani vy jste se do svých povolání a s nimi spojených sociálních rolí nenarodili, ale postupně do nich dorostli. Někteří jste k nim sice cíleně směřovali, jiným se to ale spíše tak nějak přihodilo, snad osud nebo okolnosti vám tyto role nabídly a vy jste je přijali.

Sami dobře víte, že k tomu, abyste se stali architektem, nestačí pouze dlouhá léta studovat, po složení příslušných zkoušek si před jméno dát titul, a po splnění dalších podmínek dostat autorizační razítko. Stát se architektem přeci nevyžaduje dosažení pouze těchto, jakkoli náročných, ale přesto pouze vnějších atributů.

Stávání se architektem je i proces vnitřní transformace, jehož palivem může být jak láska k architektuře, tak touha po úspěchu nebo snaha zanechat po sobě nějaké dílo.

Cesta k architektuře přitom nemusí začínat přihláškou na příslušnou školu. I ze zedníka se může stát architekt. Podobně jako z podnikatele ekonom, z prodejce politik, z řemeslníka inženýr, ze starosty právník, z úředníka státník, z básníka filosof, ze snílka umělec a z nešiky vědec.

Připadá mi, že náš vzdělávací systém postupně zahradil všechny tyto přirozené cesty rozvoje dovedností v praxi, které umožňují postupný lidský i profesní růst. Namísto vytváření prostoru a podmínek pro hledání sebe sama a své role ve společnosti, se školy staly spíše výrobními linkami, do kterých se z jedné strany nasype lidský materiál, a z druhé vylezou jedinci s jasně definovanou pracovní rolí a certifikovanou sadou dovedností.

Na tahle vybroušená kolečka jakoby už čekaly rozvinuté sociální stroje, které vás po úspěšném zapadnutí do jejich soukolí odmění penězi, úspěchem, slávou, spokojeností a seberealizací. Běda však, když jako inženýr začnete filosofovat, jako podnikatel politikařit nebo jako zedník posuzovat architekturu! Naše masmédii vydatně živené představy o tom, co by měl kdo dělat, jsou vlastně dost úzké svěrací kazajky. Poskytují nám sice základní orientaci ve světě, ale slepou skvrnou tohoto jinak užitečného zjednodušení je, že za ním mnohdy nevidíme člověka, ale pouze službu, kterou v rámci složité dělby práce druhým poskytuje.

Je tedy velice důležité rozlišovat malé a velké architekty, stejně jako malé a velké právníky. Ten první, malý, vám totiž vždy poskytuje pouze určitou službu. Anebo vy na něj takto alespoň pohlížíte. Kdežto ten druhý, ten velký, ten vám k této službě dává i něco ze sebe. Něco jedinečného a neopakovatelného.

Když na něj pohlížíte z této rozšířené perspektivy a dáte prostor něčemu nečekanému, pak se může ukázat, že máte před sebou nejen inženýra, ale zároveň i urbanistu, filosofa a vědce. Anebo naopak architekta-umělce-zahradníka.

Jane Jacobs, jejíž knihy proměnily pohled na americká města, tento obor nikdy nestudovala, za muže si sice vzala architekta, ten ale navrhoval válečná letadla. Každý jsme jedinečný. Jen někteří z nás ještě neobjevili svůj opravdový potenciál a svou cestu i své místo ve světě teprve hledají. V tomto ohledu jsme všichni věčnými studenty.

I velký architekt může být překvapivě malý v mnoha jiných ohledech: nemusí to být ani dobrý politik, ani dobrý otec, ani dobrý podnikatel, ale třeba je zase úžasný milenec a zpěvák. Pokud ve svých rolích zcela neustrnul, vždy si může jít do školy života pro další lekce.

Město

Jakmile se naučíme dívat na druhé jako na jedinečné lidské bytosti, pootevře se nám tím i pohled na města jako na jedinečné sociální systémy. Každé město, které je hodné tohoto hrdého označení, je totiž jedinečné. A není tomu tak proto, že v něm žije jiný počet obyvatel, nachází se v odlišné krajině a má jinak rozložené ulice. Je to proto, že se do své současné podoby dorostlo skrze odlišný vývoj a postavilo se odlišným výzvám.

Samozřejmě, že město roste prostřednictvím lidí a lidských organizací. Důležité ale je, kdo a jak sleduje zájem města. O některá města se takto starají městští architekti. Jinde mají město v péči útvary rozvoje. Někde hrají hlavní roli starostové nebo politici. Určitá města vyrostla pod vlivem podnikatelů a další na základě uměleckého plánu.

Filosofové chápou město spíše jako polis — obec občanů, inženýři naopak jako soubor dopravní a technické infrastruktury. Zatímco právníci a ministerští úředníci se snaží města svázat předvídatelnými pravidly a vymahatelnými zákony, svobodní občané a umělci se právě tahle pravidla snaží změnit, zrušit nebo obejít. Jsou podnikatelé, jejichž obchody vzkvétají díky jasně stanoveným pravidlům, ale jsou také podnikavci, kteří vydělávají na dírách v pravidlech. Jsou investoři, kteří své projekty koordinují s městem a snaží se dobrat zájmu jeho obyvatel, ale jsou i zlatokopové, kteří pouze levně nakupují, draze prodávají a pak jdou zase jinam.

Každý vnáší do města jiné impulsy a čím více a čím různorodějších takových impulsů je, tím je vývoj města komplexnější a méně předvídatelný. A právě v takový situacích je velká šance na zrod něčeho nového, co může určit cestu, kterou se město začne ubírat po další staletí či alespoň desetiletí.

V Kutné Hoře kdysi objevili stříbro a pod Ostravou zase uhlí. V Kalifornii začali vyrábět počítače a ve Washingtonu byl postaven Bílý dům. Liverpool prosperoval díky obchodu s otroky, pak se stal centrem industrializace a nakonec ho proslavili Beatles. Tomu, že se ve své době stal Amsterodam centrem světového obchodu, napomohla válka se Španělskem, blokáda tehdy mnohem významnějšího antverpského přístavu a masová imigrace protestantů z celé tehdejší převážně katolické Evropy.

Dějiny měst a států jsou sice hustě propletené, ale protože historii píší vítězové, byla po tisíciletí psána spíše z pohledu politických, sociálních a kulturních elit, které ovládaly státní aparát. Tento „tradiční“ pohled shora začal být teprve relativně nedávno doplňován pohledem zdola, zkonstruovaným na základě studia sociální a ekonomické historie (Braudel, škola Annales), analýzy fungování státní moci (Foucault) a studia každodennosti (sociologie, antropologie).

Jestliže stát vždy vytváří určitou vertikální hierarchii a tedy ustavuje i pohled shora, města jsou spíše horizontální, rovnostářská, vytvářejí sítě a jsou jim tedy vlastní pohledy zdola a zevnitř, z perspektivy občanů, obyvatel a uživatelů. Zatímco stát funguje skrze podřízenost, konstituuje byrokracii a je vždy globální integrací (každý stát je světový a na přivlastněném teritoriu vytváří interioritu-vnitřek), město existuje jen v závislosti na dopravě a okruzích, vymýšlí ideu úřadu (moc nucené koordinace) a provádí celkovou, ale vždy lokální integraci (Deleuze & Guattari).

Moc

Mezi městem a státem je důležité rozlišovat, protože se s nimi pojí odlišný druh moci, který jiným způsobem ovlivňuje jak architekturu, tak urbanismus. A protože tyto obory jsou vždy o velkých investicích, velkých penězích a velkých projektech, jsou všichni ti, kteří se na formování takovýchto projektů podílí, vždy vystaveni pokušení moci.

Právě proto je třeba pamatovat na dávnou moudrost: „Moc je velká, jedině když její ukázání nebo použití slouží všeobecnému dobru.“ Vše ostatní je jejím zneužitím k nízkým účelům (korupce, obohacování se na úkor druhých, dokazování si vlastní důležitosti).

Jak ale říká Deleuze s Guattarim, moc města a jeho úřadů je mocí středu, polarizace a nucené koordinace. Potýkání se s úřady, které bývá předmětem stesků nejen architektů, tak vlastně znamená potýkání se s mnohostí druhých lidí a jejich odlišných pohledů na svět, které vyjadřují v odlišných záměrech i názorech na ně.

Architekt i úředník zde spolu řeší problém koordinace: jak bude jedna stavba navazovat na druhou, kudy povedou ty či ony technické sítě, jak budou zároveň a v konkrétním případě respektována ta či ona práva (právo vlastnické, právo na zdravé životní prostředí, právo účasti na věcech veřejných, právo sledovat svůj ekonomický zájem, právo volného pohybu, právo na informace, právo prosazovat kolektivní politické rozhodnutí, právo na nezávislé posouzení sporu nebo záměru třetí stranou...).

Je zkrátka mnoho hledisek, zájmů a práv, která je třeba vzájemně slaďovat a vyvažovat, a právě z tohoto procesu, směřujícímu k harmonickému a pohodlnému soužití v komplexně provázané společnosti, plyne moc úřední: někdo se právě tímto musí zabývat a rozhodovat nejasné či sporné případy. Funkce úřadu je tak v prvé řadě koordinační.

Je trochu jako semafor na křižovatce, anebo dopravní policista. Sice je někdy otravné čekat na červenou a snad každý někdy lamentoval nad kontrolou toho, či onoho předpisu, ale zároveň chápeme, že obojí slouží bezpečnému a plynulému provozu, tedy tomu, abychom se všichni dopravili tam, kam potřebujeme a toužíme.

Právě proto město a úřady vnucují tokům lidí, zboží i věcí určitou frekvenci. Lidské biorytmy vedou k pravidelným dopravním špičkám. Roční období a významné dny volna v kalendáři zase k periodickým masovým přesunům lidí na dovolené, za příbuznými nebo na chaty. Vodojemy vyrovnávají výkyvy v denní spotřebě vody. Elektrárenská soustava v každé vteřině vyrovnává měnící se poptávku po energii. A servery a datová centra nejen balancují datové toky, ale také internet chrání před spamem a počítačovými viry.

Moc všech těchto správců toho či onoho je mocí koordinační, ale často také ochrannou: chrání nás totiž před povodní, před rozlitým dopravním proudem, před různými nehodami a nepředvídanostmi na cestě. Všichni přeci chceme, aby voda z kohoutku tekla, odpady se nehromadily na ulici a všechna naše stále chytřejší zařízení fungovala, takže budeme moci včas a v dobrém naladění dorazit na schůzky pracovní i osobní.

Nadávání na úřady je tak v prvé řadě vyjádření nespokojenosti s velikostí a složitostí moderní společnosti. Ta sice může být stresující, ale je přeci v moci nás všech zvolnit své životní tempo, nechat maminku s kočárkem nastoupit do tramvaje, dát si na oběd dost času, věnovat každé záležitosti, člověku a projektu náležitou pozornost. Na nedopečené, nepromyšlené, nedostatečně prodiskutované a jakkoli uspěchané projekty totiž ve výsledku budeme žehrat všichni.

A ještě více se to týká kolektivních rozhodnutí, vyhlášek, standardů, pravidel a norem. Pokud ty nevznikají zdola, spontánně, jako výsledek interakcí a požadavků jednotlivých aktérů, velice často jde pouze o konzervaci čehosi minulého a přežilého, zejména nejrůznějších privilegií a mocenských či vlivových asymetrií, které ve výsledku deformují celou společnost.

Tak jako pravidla vznikají a vyvíjejí se, tak je také potřeba je rušit nebo nechat v klidu odejít na smetiště historie. Pokrok v organizaci společnosti nespočívá v nových pravidlech, ale v usnadnění a zjednodušení života! A to někdy znamená nová pravidla (zpravidla když vznikne a rozšíří se něco nového, dnes třeba nákupy přes internet a platformy typu Uber a Airbnb), a jindy jejich zrušení či zapomenutí.

Jaká pravidla máme, jako jedinci dodržujeme a ve společnosti prosazujeme se ve výsledku týká jak podoby veřejných prostranství, tak atmosféry ve veřejném prostoru, tak i například interakce účastníků dopravního provozu.

Stát

Moc státu je, na rozdíl od města, mocí hierarchickou, je v ní vždy nějaké nad-. Deleuze a Guattari v 1000 plošinách říkají: „Stát postupuje jinak. Umožňuje společně rezonovat bodům, které nutně ještě nejsou města-póly, ale velmi rozdílné body řádu, geografické, etnické, lingvistické, morální, ekonomické, technologické zvláštnosti... Dává rezonovat městu s venkovem. Funguje skrze stratifikaci, to znamená, že tvoří vertikální a hierarchizovaný celek, křížící v hloubce horizontální linie. Určité prvky si tudíž udržuje jen tak, že zpřetrhá jejich vztahy k jiným prvkům, které se staly vnějšími, přičemž tyto potlačuje, zpomaluje či kontroluje. … Centrální moc státu je hierarchická a konstituuje byrokracii; centrum není uprostřed, ale nahoře, protože jediná cesta, jak znovu sjednotit to, co izoluje, vede skrze podřízenost.“

Stát zkrátka rozděluje: vytváří hranice národní, administrativní, etnické i ekonomické. Jedině stát je schopen vymyslet ekonomické zóny, kde platí jiné zákony a daně nežli na zbytku jeho teritoria. A je to právě stát, jeho byrokracie a speciální zájmy prosazující lobbisti, kdo aktivně vytváří privilegia a díry v jinak rovných a „pro všechny“ platných zákonech.

Abychom ale pouze nežehrali na státní nadvládu, to co tento starověký vynález legitimuje a dává mu i v dnešní době určité právo na existenci, je schopnost vytvářet a prosazovat velké projekty, nadchnout pro jednu věc masy lidí a ty nasměrovat jedním směrem.

Byl to král Gilgameš, který podle dávného eposu nechal město Uruk obehnat hradbami. A byl to král Karel IV., kdo z Prahy učinil urbanistický skvost. A můžeme říci, že to byl sovětský stát, který vyslal prvního člověka na oběžnou dráhu, a že to byl stát americký, který dostal první lidi na Měsíc. Zkrátka a dobře, stát je schopen manifestovat velké a náročné věci a iniciovat tak velké změny ve společnosti.

Když ale stát nemá takovýto sjednocující cíl, když přestává sledovat všeobecné dobro, zbývá z něj pouze nadvláda a utlačující moc. Státní zájem se stává spíše zajetím a uvězněním.

Podobné je to s architekturou. Velká díla mohou inspirovat jako Eiffelova věž, ale taky zotročovat jako egyptské pyramidy. Brasília sice vypadá zajímavě z vesmíru, ale pro obyvatele je to město příliš rozlehlé. Podobně můžeme přistupovat k mnoha velkým modernistickým projektům, od amerických dálnic po sovětské metro a východoevropská sídliště.

Tyto projekty vznikly díky moci centralizovaného státu a dodnes ovlivňují životy milionů lidí: Američané dychtí po ropě pro svoje automobily, a podstatná část populace bývalého východního bloku žije v antiměstech bez funkčních sousedství a obyvatelných veřejných prostranství. Můžeme sice diskutovat, zda město více ochromil panelák nebo automobil, ale za to, že se tyto vynálezy masově prosadily, poděkujme příslušným státům.

Harmonická rozmanitost

To, co mi v dnešní architektuře, urbanismu a plánování měst schází, je pěstování umění komunikace a vytváření ducha vzájemné spolupráce. Máme sice spoustu nových komunikačních technologií, ale vytrácí se umění naslouchat. Nekonečná soutěž mezi státy, korporacemi, jednotlivými lidmi, dokonce i mezi neziskovkami o granty, vede spíše k zaměření na jedno téma a na jeho prosazení mezi ostatními.

Ti, kdo mají v popisu práce koordinaci těchto záměrů (úředníci), jsou často platově i společensky podhodnocení, a snad právě proto ve společnosti i ve vzezření našich sídel schází harmonie. Není totiž skoro nikdo, kdo by ji ve větších měřítcích vytvářel. Kdekdo si jede individualisticky po své egem vytyčené trase, a jen málokoho to vede ke skutečné spokojenosti. Úspěch nasytí jen krátce a vede k hledání stále dalších a vyšších met.

Jen menšina z nás jsou ale vrcholoví sportovci, špičkoví vědci a proslulí architekti. Většina lidí hledá spíše spokojenost, vyrovnanost a dobré mezilidské vztahy. Důležité je sebepřijetí, sebepoznání a uznání druhými. Každý člověk je důležitý a nikdo nejsme stejní. Proto je ve společnosti, stejně jako ve městě, které je její moderní artikulací, důležitou hodnotou rozmanitost.

Aby každý našel svoje jedinečné místo, mohl realizovat svůj potenciál, a v interakci s druhými mohly vznikat nové věci (díky kterým budeme moci zvládnout i mnohé staré problémy, sociální i ekologické zátěže), proto potřebujeme jak různorodá místa i města, tak harmonický veřejný prostor, který podporuje vzájemnou spolupráci.

Té bychom se přitom měli učit již od dětských let. Nejlépe pěstováním života v komunitách, společenstvích a širších rodinách. To je totiž prostředí, kde se v každodenních situacích učíme přijímat jinakost druhých. Tuhle dovednost mohou podpořit i školy se sociálně i věkově promíchanými třídami, práce na společných projektech a zrušení známkování (respektive známkování ponechat jako volbu v takto zaměřených školách, pro určité lidi je to totiž vhodná motivace, pro většinu však nikoli!).

Vždyť většinu sociálních dovedností se naučíme ve školce a škole. A když se tam nenaučíme spolupracovat, uznávat druhé a podporovat je na jejich jedinečných cestách, později to budeme horko těžko a draho dohánět na seminářích i na různých seberozvojových a team buildingových kurzech. A přitom jde o dovednost, která je základem lidského soužití a tedy i úspěchu naší složité a globálně propojené civilizace.

Jsme jedno lidstvo a obýváme jednu Zemi. Tohle vědomí by nás mělo navigovat do budoucna. Lidí stále přibývá a budeme tedy na sebe stále více namačkaní. Přijímat a vycházet s migranty bude stále větší nutnost, udělejme proto z toho ctnost a odměnou nám bude ekonomický úspěch!

Kdo totiž vyřeší otázku soužití v mnohosti, v malých i velkých měřítkách, taková společnost se v globálně provázaném světě prosadí čistě tím, že takto budou mnozí chtít žít. Ve svobodě a harmonii, v souladu s vnitřní přirozeností, která se zvenku jeví jako jedinečnost. Pro takovouto společnost potřebujeme stavět naše města!

Text vznikl z podnětu Galerie Architektury Brno, která v následujících dnech zahajuje výstavu Drazí architekti..., jež chce podnítit diskusi na téma role architekta v současné společnosti — jak je vnímaná samotnými architekty i dalšími profesemi, které se zabývají společenskými či environmentálními tématy (geografové, sociologové, antropologové, politologové, kunsthistorici, filozofové, umělci, ekonomové, politici).