Srdečné pozdravy ze zeměkoule
Lukáš JelínekKaždý rok se v Karlových Varech rodí jakási paralelní realita. Desetidenní sláva by možná působila méně elitářsky, kdyby se zbytek roku věnovalo víc pozornosti a prostředků lokální filmové či divadelní produkci.
Mezi filmaři mám několik přátel a známých. Jsou veselí, emotivní, mají svůj zajímavý folklor. Tuto větu, která věstí blížící se úder, jsem si vypůjčil od nepoučitelných anticiganistů dokazujících, jak nevidí svět černobíle. I já teď budu pokračovat zostra.
Jestli mi něco rok co rok drásá nervy, je to paralelní vesmír, jenž se na začátku prázdnin rodí v Karlových Varech. Náš filmový festival je přitom skromný a víc ve znamení normálních baťůžkářů než snobů a celebrit — i když ani ty, především zásluhou ČEZu a dalších molochů a jejich lobbistů, nechybí. Navíc většina snímků, které se na něm představují, má slušnou úroveň.
Přesto mám pocit, že se okolní svět na týdne zhasne, vypne a před námi běží jen virtuální realita. Ta se navíc přelévá i do televizního zpravodajství a publicistiky. Rok co rok tudíž Václav Moravec ve Varech řeší financování filmu. Ať už českého, nebo — prostřednictvím pobídek — zahraničního.
Přeji státu vysoké daňové odvody a pracovní místa. Také jsem rád, když v hollywoodských trhácích hraje česká příroda a architektura. Jen mi všechen ten mumraj kolem pomoci filmovému byznysu — slovo byznys si prosím podtrhněte — přijde poněkud nadsazený.
Přesto karlovarským debatám o financování kinematografie ochotně asistují i členové vlády. Letos ministr kultury, v minulosti ale i premiér či špičky parlamentu. Možná jim blízkost filmařů dělá dobře, možná v nich právem spatřují vlivnou lobbistickou skupinu. Nelze ale ani vyloučit, že si uvědomují, jak je film důležitý pro formování kulis našich životů. Často se z něj dovídáme, jak žijeme a co si myslíme, nebo jak bychom žít měli a co bychom si měli myslet.
Ano, film je i politický, ba propagandistický nástroj. Proto je také médii a politiky sledován a podporován bedlivěji než malování obrazů nebo přehrávání komplikovaných symfonií. Nejspíš tento průnik elit mi vždy v červenci podvědomě vadí.
A do toho vždy vyleze na televizní obrazovku nějaký pražský rozumbrada, který nám popíše význam institucí, jako je Státní fond pro podporu kinematografie (jenž donedávna podle zjištění Nejvyššího kontrolního úřadu rozděloval prostředky celkem netransparentně), který by měl být živen jak diváky (odvodem ze vstupenky), tak v případě potřeby státní subvencí.
Potom následuje výrok, ze kterého pokaždé o centimetr vyrostu: Lidé by měli čas od času oželet jídlo v restauraci a za tyto peníze jít do kina. Cena vstupenky do multikina je vskutku srovnatelná s večeří v průměrné restauraci. V hlavním městě si takto nějak žijeme.
Jenže pak se vydám po regionech a žádné obžerství v restauracích nevidím. Jak rovnici o večeři a kině asi vidí v České Lípě, Karviné, Mostu, Potštátě, Abertamech, Svratce, Aši, Bruntálu…? Sice mi jeden z komentátorů, jichž si vážím, po načrtnutí této glosy na Twitteru naznačil, že jej moje rétorika vrací do dětství v komunismu, to ale na její podstatě nic nemění.
Na druhé straně je dobře, že fond kinematografie pracuje flexibilně a beru vážně jeho obhajobu. Je jasné, že žádné "rozvojové" programy nemohou fungovat přísně byrokraticky. O to důležitější však je, aby tato flexibilita byla pod pečlivým vnitřním i vnějším dohledem a aby existoval rámec pravidel, který by takovouto flexibilitu umožnil kontrolovat i NKÚ.