Srdečné pozdravy ze zeměkoule

Lukáš Jelínek

Každý rok se v Karlových Varech rodí jakási paralelní realita. Desetidenní sláva by možná působila méně elitářsky, kdyby se zbytek roku věnovalo víc pozornosti a prostředků lokální filmové či divadelní produkci.

Mezi filmaři mám několik přátel a známých. Jsou veselí, emotivní, mají svůj zajímavý folklor. Tuto větu, která věstí blížící se úder, jsem si vypůjčil od nepoučitelných anticiganistů dokazujících, jak nevidí svět černobíle. I já teď budu pokračovat zostra.

Jestli mi něco rok co rok drásá nervy, je to paralelní vesmír, jenž se na začátku prázdnin rodí v Karlových Varech. Náš filmový festival je přitom skromný a víc ve znamení normálních baťůžkářů než snobů a celebrit — i když ani ty, především zásluhou ČEZu a dalších molochů a jejich lobbistů, nechybí. Navíc většina snímků, které se na něm představují, má slušnou úroveň.

Přesto mám pocit, že se okolní svět na týdne zhasne, vypne a před námi běží jen virtuální realita. Ta se navíc přelévá i do televizního zpravodajství a publicistiky. Rok co rok tudíž Václav Moravec ve Varech řeší financování filmu. Ať už českého, nebo — prostřednictvím pobídek — zahraničního.

Přeji státu vysoké daňové odvody a pracovní místa. Také jsem rád, když v hollywoodských trhácích hraje česká příroda a architektura. Jen mi všechen ten mumraj kolem pomoci filmovému byznysu — slovo byznys si prosím podtrhněte — přijde poněkud nadsazený.

Přesto karlovarským debatám o financování kinematografie ochotně asistují i členové vlády. Letos ministr kultury, v minulosti ale i premiér či špičky parlamentu. Možná jim blízkost filmařů dělá dobře, možná v nich právem spatřují vlivnou lobbistickou skupinu. Nelze ale ani vyloučit, že si uvědomují, jak je film důležitý pro formování kulis našich životů. Často se z něj dovídáme, jak žijeme a co si myslíme, nebo jak bychom žít měli a co bychom si měli myslet.

Ano, film je i politický, ba propagandistický nástroj. Proto je také médii a politiky sledován a podporován bedlivěji než malování obrazů nebo přehrávání komplikovaných symfonií. Nejspíš tento průnik elit mi vždy v červenci podvědomě vadí.

A do toho vždy vyleze na televizní obrazovku nějaký pražský rozumbrada, který nám popíše význam institucí, jako je Státní fond pro podporu kinematografie (jenž donedávna podle zjištění Nejvyššího kontrolního úřadu rozděloval prostředky celkem netransparentně), který by měl být živen jak diváky (odvodem ze vstupenky), tak v případě potřeby státní subvencí.

Každý rok se v Karlových Varech rodí jakási paralelní realita. Repro DR

Potom následuje výrok, ze kterého pokaždé o centimetr vyrostu: Lidé by měli čas od času oželet jídlo v restauraci a za tyto peníze jít do kina. Cena vstupenky do multikina je vskutku srovnatelná s večeří v průměrné restauraci. V hlavním městě si takto nějak žijeme.

Jenže pak se vydám po regionech a žádné obžerství v restauracích nevidím. Jak rovnici o večeři a kině asi vidí v České Lípě, Karviné, Mostu, Potštátě, Abertamech, Svratce, Aši, Bruntálu…? Sice mi jeden z komentátorů, jichž si vážím, po načrtnutí této glosy na Twitteru naznačil, že jej moje rétorika vrací do dětství v komunismu, to ale na její podstatě nic nemění.

Jsou zkrátka místa, kde si nezajdete ani na večeři, ani do kina, protože na to prostě nemáte. Stokrát těmto lidem můžeme radit, aby, až se přecpou masa, jedli koláče. Jejich sociální situaci tím nezlepšíme a jen ze sebe uděláme městské osly.

Ne dosti na tom. I kdyby v místech, kde chybí práce a peníze, lidé přesto něco našetřili a vydali se za pohodovým večerem, daleko nedojdou. V menších městech už o kino často nezavadíte — chátrá a zeje prázdnotou. Zavírají se i restaurace, kavárny, bary. Náměstí se po šesté večer vylidňují. Jakž takž se ještě daří hernám coby rekvizitě obchodu s chudobou.

Kdybych ono chátrání nevídal na toulkách po České republice tak často, nejspíš bych byl klidný, zavřený kdesi v Praze či ve Varech. Jenže toto je realita. V minulosti ji na stříbrném plátně dobře vystihla třeba Krobotova Díra u Hanušovic. Lidé si místo restaurace dopřejí chleba s margarínem a rajčetem, místo kina pustí seriál v bedně a u voleb zvolí — jak jinak — Miloše Zemana, protože se jim líbí jeho lidovost. Srdečné pozdravy ze zeměkoule, milá pražská kavárno (abych parafrázoval známý film Oldřicha Lipského).

Vím, řešení je obtížné, komplikované, neobejde se bez průmyslových, nejlépe zahraničních investic, rozvoje dopravní sítě a dalšího. Ale je tu ještě jedna cesta: štědřejší státní podpora lokálním divadlům, hudebním souborům, muzeím…

Pouhá část prostředků směřovaná do filmového byznysu (ať už formou odvodů, dotací či daňových úlev) by mohla pomoci oživit nejedno městečko a kulturní život v něm. Možná by i tudy mohla vést cesta kultivování společnosti, ne jen přes rozvoj kinematografie. Kdyby se o ní uvažovalo nějakých 355 dní v roce, tak těch deset zbývajících radostně přenechám karlovarské slávě.

    Diskuse
    TT
    July 7, 2016 v 14.48
    Důležité zamyšlení.
    Je to ovšem obecný jev. Místo pro-aktivní podpory místních filmových klubů a zvyšování filmové gramotnosti jde podpora filmovému byznysu, který plodí spíš špatné než dobré filmy. Výjimkou je snad dokument. Ale stejné je to ve sportu, v hudbě a výtvarném umění ještě mnohem horší. A situace se zhoršuje se vzdáleností od Prahy, jak bylo pěkně napsáno. A to, že někdo tuto kritiku označuje jako ze starých času ukazuje, že je to vlastně ještě horší.

    Na druhé straně je dobře, že fond kinematografie pracuje flexibilně a beru vážně jeho obhajobu. Je jasné, že žádné "rozvojové" programy nemohou fungovat přísně byrokraticky. O to důležitější však je, aby tato flexibilita byla pod pečlivým vnitřním i vnějším dohledem a aby existoval rámec pravidel, který by takovouto flexibilitu umožnil kontrolovat i NKÚ.