Mezi filmaři mám několik přátel a známých. Jsou veselí, emotivní, mají svůj zajímavý folklor. Tuto větu, která věstí blížící se úder, jsem si vypůjčil od nepoučitelných anticiganistů dokazujících, jak nevidí svět černobíle. I já teď budu pokračovat zostra.

Jestli mi něco rok co rok drásá nervy, je to paralelní vesmír, jenž se na začátku prázdnin rodí v Karlových Varech. Náš filmový festival je přitom skromný a víc ve znamení normálních baťůžkářů než snobů a celebrit — i když ani ty, především zásluhou ČEZu a dalších molochů a jejich lobbistů, nechybí. Navíc většina snímků, které se na něm představují, má slušnou úroveň.

Přesto mám pocit, že se okolní svět na týdne zhasne, vypne a před námi běží jen virtuální realita. Ta se navíc přelévá i do televizního zpravodajství a publicistiky. Rok co rok tudíž Václav Moravec ve Varech řeší financování filmu. Ať už českého, nebo — prostřednictvím pobídek — zahraničního.

Přeji státu vysoké daňové odvody a pracovní místa. Také jsem rád, když v hollywoodských trhácích hraje česká příroda a architektura. Jen mi všechen ten mumraj kolem pomoci filmovému byznysu — slovo byznys si prosím podtrhněte — přijde poněkud nadsazený.