Již 24. listopadu budou u příležitosti výročí fakulty uděleny významným architektům a pedagogům pamětní medaile za mimořádnou pedagogickou a vědeckou činnost spojenou s ČVUT. Kdo byl na posledním zasedání akademického senátu, zná už jména oceněných. Mezi patnácti osobnostmi není jediná žena. Takovým seznamem oceněných se fakulta bude chlubit v době, kdy na fakultě architektury již několikátým rokem absolvuje více studentek než studentů.

Mnozí ihned namítnou, že k pohlaví se v našem oboru přece nepřihlíží a všichni máme šance stejné. To se tento článek pokouší vyvrátit.

Když děkan předčítal senátu jména, která navrhuje k ocenění, člověku, který prostředí trochu zná, mohlo být už předem jasné, že žen bude velmi málo. Vybíralo se ze „zasloužilé“ architektonické generace a architektura u nás byla jistě dlouho vnímána jako takřka výhradní doména mužů, dílem ze setrvačnosti, dílem kvůli místy panujícím předsudkům o ryze mužském „koncepčním myšlení“, „tvůrčím duchu“, „technickém nadání“ a tak podobně. Troufnu si tvrdit, že z dnešních studentů by snad nikoho nenapadlo říct, že studentky architektury jsou oproti nim snad nějak biologicky znevýhodněny a že podávají v ateliérové tvorbě horší výkony. Přesto tu ta představa modelového architekta-muže jistě dodnes hraje roli, a to například i v očekávání konzervativnějších klientů.

Nejde samozřejmě jen o fakultu architektury

Nelze dost dobře zjistit, kolik z těch absolventek architektury, které snily o založení ateliéru úplně stejně jako jejich spolužáci, nakonec odvádí třeba skvělou, ale trochu anonymní práci ve zvučných studiích zakládaných muži (různé ty Projektily, Raketoplány, Mjölky, Znamení čtyř, DAM, A69, 4A, D3A, ADNS, SAD, SEA, HŠH, A 8000, ov-a, Kuba & Pilař, Pinkas & Žalský atd…) nebo si hledají pozici ve státní správě. Samozřejmě, že i v architektuře ženy vydělávají nezaslouženě v průměru méně než muži. Klasickým problémem nejen architektonické praxe je, že ženy v produktivním věku často na pár let „vypadnou z pracovního procesu“ (jakoby výchova dětí nebyla práce) a mužům u nás standardně nic takového nehrozí.

Pomíjeným, ale v tomto kontextu podstatným, specifikem oboru je, že práce na živnosťák se u nás stala jakýmsi zcela automatickým standardem; matkám pak nikdo návrat na stejné místo negarantuje a státní podpora čerstvých rodiček je u OSVČ neuvěřitelně nízká. Absolventky prestižního oboru se tak nedlouho po škole mohou snadno dostat i do dluhové pasti. O rovných výchozích podmínkách tedy nemůže být řeč a ani architektonická obec ani společnost jako celek nedělá příliš proto, aby se to pokusila alespoň trochu napravit.

I tak se zdá, že praktikujících architektek je čím dál více, největší česká fakulta to ale příliš nereflektuje. Mezi vedoucími ateliérů na fakultě architektury, těmito zcela přirozenými role models, prohrávají ženy s muži 5:49 (podobně na UMPRUM 0:4, dvě ženy jsou v asistentských pozicích). Více žen najdeme nepřekvapivě v ZANech (což jsou takové horší ateliéry, že ano) a v asistentských či administrativních pozicích. A asi tušíme, že to není jakýsi nezměnitelný a nutně přirozený stav věcí. Výběr vyučujících, podobně jako výběr oceněných medailí, má vedení fakulty ve své moci, a mělo by si být vědomo, že tím studentkám (ale i studentům!) mimo jiné vysílá i nějaký signál. V tomto případě signál, že pro uplatnění v akademické sféře se s ženami příliš nepočítá. Respektive, že se jistě prosadit mohou, jen to mají evidentně těžší. A když se jim to i přesto povede, dost možná to nikdo nijak zvlášť neocení.

Podobně nesnadné je mimochodem pro architektky dostat se třeba do Představenstva České komory architektů (1 žena, 11 mužů) nebo do její Dozorčí rady (1 žena, 8 mužů) či do Stavovského soudu (9 mužů, žena žádná). Nejinak tomu je v porotách soutěží - příklad jen z vypsaných za poslední dva měsíce: lavička Ferdinanda Vaňka (1 žena, 8 mužů), lázně v Třeboni (1 žena, 6 mužů), knihovna v Budějovicích (7 mužů, žádná žena), Mlýnský ostrov v Pardubicích (1 žena, 4 muži) atd. A víte, kolik žen je v programové radě prosincové Inventury urbanismu? Správně, ani jedna.

Ta čísla jistě nejsou souhra náhod. Je také jasné, že nemají jediného viníka, že zkorodovaný je celý systém. Architektky mají zcela evidentně přístup k důležitým, reprezentativním nebo rozhodujícím postům ztížen. A připusťme si konečně, že je to proto, že jsou jednoduše příliš málo zvány a uznávány. Jsou přehlíženy nebo chcete-li - nedostatečně podporovány. Jako muži se příliš často doporučujeme a podporujeme navzájem. A nejde jen o to, že je to nespravedlivé; takto ustanovené orgány a poroty prostě nereprezentují architektonickou obec v celé její šíři. Není například v pořádku, že disciplinární řízení s architektkami vede v Komoře devět mužů a ošklivě to připomíná jiná století.

Co s tím?

Občas zaslechnu argument, že méně žen v architektuře je věc přirozená, jen velmi těžko v tom lze něco změnit a měli bychom se zabývat „podstatnější agendou“. Je jistě přirozené, že ženy rodí děti. Není to ale přece důvod, proč by kvůli tomu měly být po zbytek života méně vidět a slyšet. A kdo vůbec určuje, co je podstatná agenda? Nerozhodují o tom opět mužská kolegia a mužské senáty? Jsme si tak jistí, že se to zdá nepodstatné i našim kolegyním?

Dobrým začátkem by bylo vůbec přistoupit na fakt, že se možná opravdu bavíme o diskriminaci, třebaže mnohdy nevědomé, a že to není problém druhořadý a sám od sebe se uspokojivě nevyřeší. Až pak můžeme vést účinně debatu o adekvátnosti možných řešení. Z deformace prostředí nelze asi vinit výhradně muže v důležitých pozicích, ale ani se nelze spokojit s výzvou, že ženy se prostě musí více snažit takovou situaci zlepšit. Je to společný úkol všech, z jehož řešení by měli také všichni profitovat. Více žen v oboru bude znamenat i pestřejší architekturu, její výuku i kritiku.

Netvrdím, že je nutné zavádět nějakou podobu kvót. Je ale možné vždy z pozice organizátorů myslet na to, aby ženy byly zastoupeny v panelových diskuzích, architektonických porotách, ve výběrových komisích i uměleckých radách. Je možné pro nové ateliéry nebo ZANy oslovovat více týmů ženských nebo smíšených. Je možné přemýšlet nad tím, jak ženám-matkám na fakultě zjednodušit život: Je doba výuky dostatečně flexibilní? Je v budovách ČVUT přebalovací pult? Je někde dětský koutek? Kde je nejbližší školka?

Už jen k tomu, aby člověka takové otázky vůbec napadly (a nezavrhl je jako nepodstatné), je nápomocné mít kolem sebe nějaké ženy. Inspirovat by se dalo třeba i na fakultě architektury v Cáchách, kde od roku 2007 přijímají každé tři roky Plán na podporu žen. Podobný program plný seminářů i speciální oddělení, na které se mohou ženy obracet například s podezřením na diskriminaci či genderově podmíněné násilí, mají na fakultě v Mnichově. Srovnatelné programy jsou v západní Evropě již celkem běžné.

Co nevidět se na fakultě architektury konají volby do akademického senátu. Víte, že v minulé volbě jste zvolili do patnáctičlenného orgánu jen dvě senátorky? Obě byly z řad vyučujících. Ta nadpoloviční většina studentek zůstala ve studentské komoře Senátu nezastoupena.