Již 24. listopadu budou u příležitosti výročí fakulty uděleny významným architektům a pedagogům pamětní medaile za mimořádnou pedagogickou a vědeckou činnost spojenou s ČVUT. Kdo byl na posledním zasedání akademického senátu, zná už jména oceněných. Mezi patnácti osobnostmi není jediná žena. Takovým seznamem oceněných se fakulta bude chlubit v době, kdy na fakultě architektury již několikátým rokem absolvuje více studentek než studentů.

Mnozí ihned namítnou, že k pohlaví se v našem oboru přece nepřihlíží a všichni máme šance stejné. To se tento článek pokouší vyvrátit.

Když děkan předčítal senátu jména, která navrhuje k ocenění, člověku, který prostředí trochu zná, mohlo být už předem jasné, že žen bude velmi málo. Vybíralo se ze „zasloužilé“ architektonické generace a architektura u nás byla jistě dlouho vnímána jako takřka výhradní doména mužů, dílem ze setrvačnosti, dílem kvůli místy panujícím předsudkům o ryze mužském „koncepčním myšlení“, „tvůrčím duchu“, „technickém nadání“ a tak podobně. Troufnu si tvrdit, že z dnešních studentů by snad nikoho nenapadlo říct, že studentky architektury jsou oproti nim snad nějak biologicky znevýhodněny a že podávají v ateliérové tvorbě horší výkony. Přesto tu ta představa modelového architekta-muže jistě dodnes hraje roli, a to například i v očekávání konzervativnějších klientů.