„Výborně Lízo! Kdybys byla muž, byl by z tebe vědec…“ — Možná nijak oslnivý, neboť ani muži nedisponují žádnou esencí vědy. A stejně se to má i s politikou. Ženy jen častěji nemají možnost svou případnou neschopnost prokázat — na kandidátkách v letošních krajských volbách tvořily třicet procent.

Po volbách jsem se utěšovala nad prohlášením několika svých přátel mužů, kteří využili své preferenční hlasy ke kroužkování výhradně ženských kandidátek. Také jsem se pozastavila nad tím, že sama jsem tak neučinila: volila jsem osobnosti bez ohledu na pohlaví.

Podle datové analýzy Českého rozhlasu ženám takzvané kroužkování uškodilo. Příkladem za všechny je Plzeňský kraj: jedničku i dvojku koalice lidovců, zelených a nestraníků nahradili muži z 13. a 19. místa kandidátky. Mnozí budou namítat, že zmíněné dvě ženy mohly být „špatné političky“. Pokud se však podíváme na top desítku s nejvíce preferenčními hlasy, najdeme v ní pouze jednu ženu, Danu Drábovou, žebříčku pak vévodí Jiří Čunek. Data ukazují, že mnohem více než o „dobrou politiku“, jde o známé tváře. A těch je mezi muži logicky více, neboť je způsob sestavování kandidátních listin favorizuje.

Statistika dokládá, že i když se některá strana rozhodne obsadit přední místa ženami, nemají tyto ženy automaticky vyhráno. Jak uvádí Český rozhlas, „preferenční volba u moci udržuje ty, kteří se už v politice prosadili“. Je to běh na dlouho trať: musíme pomoci ženám v politice, aby se zviditelnily — i proto je nezbytné zavést povinné kvóty pro obsazování kandidátek.

Představme si ale ten ideální stav kvótové politiky (ať už ho dosáhneme „přirozeně“, nebo regulací), kdy za plentou vybíráme ze stejného počtu mužů a žen. Takový stav trvá již několik let například v Belgii — přesto se tu do parlamentu či zastupitelstev opakovaně nedostává odpovídající počet kandidátek. Studie ze zemí, kde jsou kvóty dány zákonem nebo je všechny strany dobrovolně dodržují, ukazují, že problém přežívá ve „svobodné“ volbě…

V dalším hypotetickém scénáři by se rovnovážného stavu mohlo dosáhnout, pokud by ženy volily ženy a muži volili muže. Ani tak tomu ale není: zatímco ženy jsou výrazně častěji ochotny kroužkovat mužské kandidáty, muži tak v opačném gardu nečiní. Důvodů je několik, přičemž dat je vzhledem k nízkému počtu zemí s aplikovanými kvótami nedostatek.

Do rozhodování vstupují proměnné jako míra vzdělání nebo stranická identifikace. Muže si vybírají častěji voliči pravicových konzervativních stran, naopak levicově progresivní voliči jsou ochotní kroužkovat i ženy. Muži ale především pro většinu lidí působí kompetentněji pro politickou funkci: voliči je nevybírají na základě identifikace pohlaví, ale protože jim kandidáti přijdou jako lépe uzpůsobeni k orientaci v maskulinním světě politiky.

Pro politické strany je potom méně výhodné obsazovat ženami první příčky kandidátek, neboť výhra žen je statisticky méně pravděpodobná. Strategie osvojit si mužskou roli, přechytračit svého protivníka tím, že přijmeme jeho východiska, není pragmatické rozhodnutí, ale zoufalý pokus menšiny o přijetí většinou. Jako bumerang se pak vrací v politických debatách, kampaních na ulici i každodenním životě: „Na co si hraješ, vždyť jsi jenom žena…“ Každá sexistická urážka takové ženě znovu a znovu připomíná, že její příběh o vlastní „emancipaci pomužštěním“ je jen stěží uvěřitelný.

↗

Emancipace pomužštěním nestačí: šovinismus se v takovém případě vrací jako bumerang. Foto rjblog.com

Odpůrci kvót mluví o zásahu do svobody, právu „nerozlišovat“ podle pohlaví a možnosti vybrat si zkrátka to nejlepší. Pokud takové argumentaci čelíme už v otázce kvót, jak se potom vyrovnáme s tím, že velká část mužů svou svobodnou volbou posílá ženy kroužkováním na nižší pozice, na čemž by ani těžce vybojované kvóty nic nezměnily?

Měli bychom se připravit na debatu, v níž možná budeme nuceni hájit radikálnější regulaci, než jsou kvóty: jeden preferenční hlas ženě, jeden muži. Už dnes ale musíme vést kampaň, která současným ženám v politice poskytne co možná největší podporu a dostane je výš. Bez ohledu na to, jakými jsou političkami. Neboť jen ve stavu rovnosti budeme moci kroužkovat „opravdu svobodně“ a vybrat si mezi „těmi nejlepšími bez ohledu na pohlaví“.

Počet žen na kandidátkách stoupá — v letošních volbách jich bylo historicky nejvíc. Otázka je jakým tempem a za jakou cenu. Jásot liberálních feministek a feministů nad vzestupem „političek s ostrými lokty“ (politické verze vysoce postavených manažerek) se stal mainstreamem, který zamlžuje přežívající genderovou nerovnost. Za samozvanou emancipací několika vyvolených se schovává útlak těch nejohroženějších žen, které obstarávají zneuznané role matek, pečovatelek, pracovnic v domácnosti.

Rok 2038 má být chvílí, kdy se podle ředitelky Fóra 50 dočkáme rovného zastoupení žen a mužů v politice. Způsobů, jak si ukrátit dvacetileté čekání, je hned několik: můžeme být skvělými matkami nebo úspěšnými zaměstnankyněmi, můžeme přemítat nad tím, zda si na pláži zahalit tělo nebo se opalovat nahoře bez, můžeme si říkat emancipované nebo se nechat osočovat z útočného feminismu. Můžeme si zkrátka užívat schizofrenní svobodu ve světě, kde role a pravidla, podle nichž můžeme jednat, určují muži.