Praha nově objevuje kvality svého humanisticky koncipovaného sídliště Ďáblice. V Brně se zase už delší dobu mluví o kvalitách sídliště Lesná vzniklého ve stejné době, tj. v 60. letech minulého století, která jsou označována za dobu politického uvolnění a přinejmenším intelektuálního úsilí o tzv. socialismus s lidskou tváří.

O sídlišti Ďáblice před několika lety vznikla kniha. A v letošním roce vyšla kniha i o sídlišti Lesná. Možná si říkáte, že srovnávání s dříve vyšlou publikací, která navíc nastavila hodně vysokou laťku, povede k mnoha zjednodušením a znemožní se na věc podívat nezaujatým pohledem. Na druhou stranu, velmi účinným způsobem, jak poznat rozdíly mezi oběma příklady humanistické výstavby v podmínkách socialistického režimu, vyhnout se zjednodušování a zevšeobecňování nejen konkrétních příkladů sídlišť, ale i pohledu na tehdejší dobu jako takovou, je obě dvě sídliště, a především obě dvě knihy o nich konfrontovat.

Knihu o pražském sídlišti Ďáblice vydal stejnojmenný občanský spolek, jehož cílem není nic jiného než popularizovat sídliště, jeho urbanistické, estetické a sociální benefity a myšlenky vedoucí k jeho vzniku. Je napsána pro širokou veřejnost, tištěna na kvalitním papíře o vysoké gramáži a plná barevných fotografií. Kniha nese podtitul Architektura pro lidi. Z toho jednoznačně vyplývá až aktivistický autorský záměr publikace.

Je jakýmsi turistickým průvodcem i učební pomůckou, která má za cíl učit základy dobrého architektonického a urbanistického cítění i děti na základní škole. Zdaleka tedy nikoli jen odbornou veřejnost, která má v této otázce zdánlivě jasno. Autorský kolektiv zde také nemá žádnou vůdčí osobu. Silný důraz je kladen na vzpomínky obyvatelů a obyvatelek, především tedy druhých jmenovaných — žen bydlících na sídlišti. Je zde tedy silný akcent na ženskou zkušenost s životem v daném architektonickém a urbánním prostředí.

Nově vydaná kniha o sídlišti Lesná se od publikace o Ďáblicích odlišuje celou řadou prvků. Je sice též dílem autorského kolektivu, ten však má svoji vedoucí osobu: Adama Guzdeka, doktoranda a pedagoga na Fakultě architektury VUT v Brně. Má také svůj podtitul: Brněnský fenomén, který by při zběžném pohledu rovněž svádělo k přesvědčení, že kniha je předně popularizační. V našem případě je zde ale fenomén použit spíše jako filozofický pojem: tedy ve významu objektu.

Stránky jsou tištěny sice na kvalitním, ale mnohem tenčím papíře. A nenajdete tu jedinou barevnou fotografii. Nejčastěji je zde citován jediný stále žijící architekt sídliště, Viktor Rudiš, se kterým autor vedl obsáhlé rozhovory. To napovídá, že kniha o sídlišti Lesná je koncipovaná úplně jinak. Hlavním záměrem je zde totiž poskytnout objektivní a nezaujatý pohled. Cílovou skupinou je potom mnohem spíše odborná architektonická veřejnost než nejširší veřejnost.

Odlišnosti mezi oběma knihami nám ale říkají jedno podstatné. Obě sídliště, ač vznikla ve stejné době, a díky ní i za relativně příznivých společenských podmínek, jsou zásadně jiná. Kniha o Ďáblicích vyzdvihuje sílu místní komunity, na které leží nejvíce zásluh o vytvoření příjemného a obyvatelného prostředí mezi domy. Brněnské sídliště Lesná ale bylo od počátku koncipované úplně jinak, jako humanistický, snad až osvícenský experiment shora. Autor na několika místech zdůrazňuje, že jedině díky dodržení tohoto pravidla a neponechání téměř žádného prostoru pro iniciativu zdejších obyvatel byl tento experiment úspěšný.

Stavařská témata

Zdaleka největší pozornost je v knize věnována otázkám „stavařským“. Najdeme zde podrobný popis konstrukční soustavy B60, brněnského vynálezu, z něhož se později vyvinula panelová konstrukční soustava T-06B, v celém Československu suverénně nejpoužívanější a stavěná až do počátku 90. let. Další průkopnickou zásluhu si tým architektů připsal vývojem velkorozponové konstrukční soustavy pro zdejší inovativně koncipované budovy škol a obchodních center. Opět se později osvědčila při výstavbě občanských budov po celé republice, byť v poněkud ochuzenější podobě — jako lehký montovaný skelet MS-OB.

Autor se hojně věnuje proměnám stavební praxe v 60. a 70. letech minulého století, kdy docházelo k opouštění tradičních stavebních řemesel a k nahrazování původní nekvalifikované práce úzce specializovanými a odborně vyučenými pracovními týmy. Dozvíme se, jak fungovala tzv. proudová metoda, která sice umožnila výstavbu obrovským způsobem zrychlit a zlevnit, stala se ale silným faktorem způsobujícím diktát dodavatelů vůči architektonickému návrhu. A také umožnila jen jednu jedinou úzce vymezenou podobu urbanistické struktury.

Tím se dostáváme k podstatě architektonického a urbanistického konceptu celé Lesné, kde neplatí klišé o neustálém dohadování osvícených architektů s katastrofálně nepružnými panelárnami a ješitnými vedoucími pracovníky stavebních podniků. Úspěch sídliště Lesná tkví v důsledném využití vlastností proudové výstavby. Nebyl ponechán nejmenší prostor pro jakoukoliv improvizaci. Do investičního rozpočtu byla od počátku zařazena výstavba veřejné vybavenosti a obchodů, umělecká díla, a především výsadba zeleně a tvorba parkových veřejných prostranství s rekreační funkcí.

Neúspěch sídlišť z pozdější normalizační doby tedy podle tohoto výkladu pramení především z nedůslednosti v principech modernistického stavitelství. Důsledkem pak nebylo nic jiného než populární záběry dětí hrajících si mezi trubkami a lidí táhnoucích se s nákupními taškami po kotníky v blátě uprostřed pláně bez jediného kousku zeleně. Nejen veřejné budovy, ale i zeleň a chodníky už musely vznikat mimo systém, protože jen na tisících a tisících dostavěných bytů se dalo vykázat splnění plánu. Jaká to paralela s dnešní developerskou výstavbou, kde občanská vybavenost bývá nulová a jako veřejný prostor je ponecháno jen těch pár metrů čtverečních, které se nedají prodat jako zahrádky k bytům.

Kniha se věnuje úplně všem stavbám, které na Lesné můžeme najít. Od všech obytných domů, škol, obchodních středisek, dokonce i od polikliniky a sportovního centra tu najdeme půdorysy. Mnohdy jsou to přetištěné původní výkresy „remasterované“ tak, aby byly čitelné i ve velmi zmenšeném měřítku. Jsou bezesporu lákavé svou nabídkou nahlédnout snad do každého koutu na Lesné. Stranou zájmu nezůstaly ani tři okrsky rodinných domů na samém zeleném okraji sídliště. Opět se díky půdorysům můžeme podívat takříkajíc až do obýváku, ba i do koupelny.

Zjednodušující soudy

Zde je ale nejvíce zřetelné, že autor místy sklouzává k paušalizujícímu soudu. Fakt, že komunitní organizace výstavby se poněkud nezdařila, družstva se rychle rozpadala i v důsledku osobních rozporů, a navíc po stavebnících vyžadovala vysoký objem fyzicky těžké, pochopitelně neplacené práce (výměnou za získání bydlení ve vlastním domě za zlomek reálné ceny), je zde prezentován jako rychlý odsudek jakékoliv komunitní svépomocné výstavby. Jde přitom o pochopitelný důsledek konceptu výstavby sídliště, který je založený na odbornosti a profesionalitě od začátku až do konce.

Od zmíněného objektivního pohledu na věc se ovšem autor odchyluje na více místech. Při úvodním značně „telegrafickým“ popisu dobové společenské situace sklouzává snad až k autocenzurnímu odsudku doby, v níž socialistický režim způsobil likvidaci soukromého tvůrčího podnikání i řemeslné kvality staveb. Zcela však zapomíná zasadit tento vývoj do kontextu poválečné modernizace v prvním i druhém světě. Zavádění hromadných metod bytové výstavby, rozvoj průmyslového stavebnictví na úkor tradiční řemeslné praxe a sdružování architektů do velkých projekčních ústavů se dělo i ve svobodném světě. Jen nebylo poháněno rozhodnutími diktátorského režimu, ale tlakem korporací.

Je také trochu překvapivé, že umění ve veřejném prostoru, které je jistě jednou z největších hodnot Lesné, se kniha věnuje jen na pár stránkách. Několik málo černobílých fotografií a opravdu jen základní informace bez zřetele např. k osobnostem tvůrců a tvůrkyní (vč. „královny brněnské sochy v ulicích“ Silvy Lacinové, která je na sídlišti Lesná bohatě zastoupena) však více než dost vynahrazuje nenápadná stránka s mapou a výpisem dosud existujících i zaniklých uměleckých děl. Není nic lepšího, než si s nalistovanou mapou v ruce udělat procházku Lesnou a poznat zdejší umění na vlastní oči.

Velký prostor je v knize věnován současnému vývoji sídliště, přesněji důsledkům prudkých sociálních i urbanistických změn v 90. letech 20. a na počátku tohoto století. Autor si zcela správně všímá plně negativních jevů, jako je ukončení provozu okrskových obchodních center a jejich následné demolice či přestavby na bytové domy, nadměrného zahuštění a narušení urbanistické struktury developerskými dostavbami, a především zničení původního architektonického výrazu domů necitlivými opravami fasád a instalací sloupců samonosných lodžií s obloukovým dřevěným zábradlím v duchu jakési masově populární představy o postmoderně.

Autor správně upozorňuje i na fakt, že všechny problémy vyplývající z architektonického i dispozičního řešení původních domů (požadavek na nástavby, chybějící balkony) byly samotnými autory původního architektonického návrhu řešeny a nabízeny městu. Už ale příliš nerozebírá, proč byly tyto návrhy zavrženy a pozdější nutné stavební úpravy se nesly v méně citlivém duchu.

U některých nerealizovaných návrhů na aktualizaci či ekonomizaci také autor v rozporu se záměrem objektivního vyznění publikace sahá k jasným hodnotícím soudům slovy „naštěstí“ či „bohužel“. To je však velmi malá nevýhoda oproti mnohem zásadnějšímu nedostatku. V knize jsou totiž zcela opomenuty systémové příčiny těchto selhání. Autor o nich stejně jako o možných řešeních raději mlčí, než aby snad musel byť jen slovem zavadit o cokoliv zavánějícího politickou imaginací nebo architektonickou a ekonomickou regulací.

Právě narážky na údajnou nefunkčnost jakéhokoliv rozhodování o místě bydliště zdola vidím jako největší slabinu jinak skvělé publikace. Přitom komunitní samospráva je podle mě jedinou naději nejen pro nalezení řešení výše zmíněných systémových příčin úpadku života na sídlišti, ale i obecně pro potřebnou sociální a ekologickou transformaci společnosti bez nutnosti jakéhokoliv totalitářství.

Knihu o Lesné mohu však směle doporučit. Troufám si dokonce tvrdit, že by neměla chybět ve firemní knihovničce žádného architektonického ateliéru, taktéž na žádném nočním stolku všech, kteří se ať už profesně nebo z osobních pohnutek zajímají o vývoj architektury a umění neomodernistického období. Publikace je vynikající odbornou příručkou poskytující podrobný přehled o typologii a stavebním řešení zdejších obytných i veřejných staveb.

To, že se autor nepokouší o zkoumání dobových společenských podmínek, není vlastně vůbec na závadu. Naopak, celkový dojem paradoxně srážejí ta místa, na nichž se jinak racionálně myslící a odborně fundovaný autor o komentář dobové situace přece jen pokouší.

Co vám však kniha určitě dá, je motivace k dalšímu přemýšlení, a především chuť vyrazit se podívat přímo na místo.