Praha nově objevuje kvality svého humanisticky koncipovaného sídliště Ďáblice. V Brně se zase už delší dobu mluví o kvalitách sídliště Lesná vzniklého ve stejné době, tj. v 60. letech minulého století, která jsou označována za dobu politického uvolnění a přinejmenším intelektuálního úsilí o tzv. socialismus s lidskou tváří.

O sídlišti Ďáblice před několika lety vznikla kniha. A v letošním roce vyšla kniha i o sídlišti Lesná. Možná si říkáte, že srovnávání s dříve vyšlou publikací, která navíc nastavila hodně vysokou laťku, povede k mnoha zjednodušením a znemožní se na věc podívat nezaujatým pohledem. Na druhou stranu, velmi účinným způsobem, jak poznat rozdíly mezi oběma příklady humanistické výstavby v podmínkách socialistického režimu, vyhnout se zjednodušování a zevšeobecňování nejen konkrétních příkladů sídlišť, ale i pohledu na tehdejší dobu jako takovou, je obě dvě sídliště, a především obě dvě knihy o nich konfrontovat.

Knihu o pražském sídlišti Ďáblice vydal stejnojmenný občanský spolek, jehož cílem není nic jiného než popularizovat sídliště, jeho urbanistické, estetické a sociální benefity a myšlenky vedoucí k jeho vzniku. Je napsána pro širokou veřejnost, tištěna na kvalitním papíře o vysoké gramáži a plná barevných fotografií. Kniha nese podtitul Architektura pro lidi. Z toho jednoznačně vyplývá až aktivistický autorský záměr publikace.

Je jakýmsi turistickým průvodcem i učební pomůckou, která má za cíl učit základy dobrého architektonického a urbanistického cítění i děti na základní škole. Zdaleka tedy nikoli jen odbornou veřejnost, která má v této otázce zdánlivě jasno. Autorský kolektiv zde také nemá žádnou vůdčí osobu. Silný důraz je kladen na vzpomínky obyvatelů a obyvatelek, především tedy druhých jmenovaných — žen bydlících na sídlišti. Je zde tedy silný akcent na ženskou zkušenost s životem v daném architektonickém a urbánním prostředí.

Nově vydaná kniha o sídlišti Lesná se od publikace o Ďáblicích odlišuje celou řadou prvků. Je sice též dílem autorského kolektivu, ten však má svoji vedoucí osobu: Adama Guzdeka, doktoranda a pedagoga na Fakultě architektury VUT v Brně. Má také svůj podtitul: Brněnský fenomén, který by při zběžném pohledu rovněž svádělo k přesvědčení, že kniha je předně popularizační. V našem případě je zde ale fenomén použit spíše jako filozofický pojem: tedy ve významu objektu.

Stránky jsou tištěny sice na kvalitním, ale mnohem tenčím papíře. A nenajdete tu jedinou barevnou fotografii. Nejčastěji je zde citován jediný stále žijící architekt sídliště, Viktor Rudiš, se kterým autor vedl obsáhlé rozhovory. To napovídá, že kniha o sídlišti Lesná je koncipovaná úplně jinak. Hlavním záměrem je zde totiž poskytnout objektivní a nezaujatý pohled. Cílovou skupinou je potom mnohem spíše odborná architektonická veřejnost než nejširší veřejnost.

Odlišnosti mezi oběma knihami nám ale říkají jedno podstatné. Obě sídliště, ač vznikla ve stejné době, a díky ní i za relativně příznivých společenských podmínek, jsou zásadně jiná. Kniha o Ďáblicích vyzdvihuje sílu místní komunity, na které leží nejvíce zásluh o vytvoření příjemného a obyvatelného prostředí mezi domy. Brněnské sídliště Lesná ale bylo od počátku koncipované úplně jinak, jako humanistický, snad až osvícenský experiment shora. Autor na několika místech zdůrazňuje, že jedině díky dodržení tohoto pravidla a neponechání téměř žádného prostoru pro iniciativu zdejších obyvatel byl tento experiment úspěšný.