V současnosti se stále více mluví o tom, jak stavět a především řídit města tak, aby se v nich dobře žilo všem. Tím myslíme úplně všem — nejen těm s dostatečným hmotným, sociálním a kulturním kapitálem. Existuje velmi široká skupina lidi, na něž městská politika zapomíná. Jsou to nejen lidé bez domova, v ústavní péči, se zkušeností s drogami či zločinem nebo doplácející na své vrozené charakteristiky a předsudky s nimi spojené.

Stále více odborné veřejnosti si naštěstí všímá, že značný diskomfort, ne-li ohrožení vnímá i spousta z nás patřící ke zdánlivé většině. Jsou to starší lidé, nebo naopak děti, studenti a studentky, otcové a matky, lidé se zdravotním znevýhodněním a všichni, kdo o výše zmíněné pečují. Kolik jen toho bylo napsáno o tom, že města jsou v prvé řadě navrhována pro pohyb autem, teprve potom pro pohyb jiným prostředkem včetně vlastních nohou.

Menší požitek a více starostí z pobytu ve městě tedy máte, pokud nemáte auto (byť z pohledu každodenních dopravních zácp to tak nemusí úplně vypadat). A co je také překvapující, přestože řidičský průkaz dnes vlastní téměř tolik žen jako mužů, většina aut v každodenním provozu je stále řízena muži. Otázka, proč ženy chodí po městě více po svých, kdežto údajně silnější muži si zase více vozí své „zadnice“ v autech, je téma na samostatný článek. Nicméně, vyplývá z toho jediné: v životě ve městě jste více znevýhodněni, pokud jste žena.

Jako hrdý občan Brna a pokud možno bez své profesní deformace architekta jsem se pokusil navrhnout deset kroků, které odpovědné instituce mého města mohou udělat pro zlepšení života nás všech. Má to však dvě základní podmínky. První podmínkou je, že navržená opatření nevyžadují žádné stavební investice.

Druhou podmínkou je, že daná opatření musí platit bez rozdílu po celém území města. Jedině tak totiž mohou pomoct budovat sociální spravedlnost. Problémem je, že klimatická, sociálně aktivistická a pro-inkluzivní opatření se realizují především v centrech měst, popřípadě v luxusnějších rezidenčních čtvrtích. Okrajové části a sídliště, kde bydlí většina obyvatel města, přichází na řadu až poté, pokud vůbec. Vede to jen a jen k tomu, že témata života ve městě rezonují pouze v omezené „sociální bublině“. Zbylí lidé pak při vyřčení výše uvedeného nechápavě kroutí hlavou.

1) Delší zelená na semaforech pro chodce

„Brno je opravdu studentské město. U přechodů stojíte na červenou tak dlouho, že se při tom stihnete naučit na zkoušku.“

Většina světelných křižovatek je navržena tak, aby co nejméně zpomalovala auta, ne tak chodce. Málokdy se vám podaří, že přijdete k přechodu a plynule pokračujete dále. Zelená většinou svítí jen několik vteřin. Cílem je totiž chodce zadržet a teprve v nějaké zbylé chvilce všechny naráz milostivě pustit. A to i v případě, že v daném směru nic nejede anebo většina křižovatky má červenou. Důvodem je nastavení dlouhých bezpečnostních prodlev a snaha, aby odbočující vozidla (která jinak musí chodcům dávat přednost), nezdržovala křižovatku oním dáváním přednosti.

Nastavení intervalů lze přitom na většině přechodů zrevidovat a vypočítat tak, aby pro pohyb chodců zbývalo více času. Protože dlouhé čekání na přechodech zdaleka jen nezdržuje uspěchance. Odrazuje lidi od pěší chůze a zhoršuje obslužnost města. Za docházkovou vzdálenost se označuje jeden kilometr, tj. vzdálenost, kterou průměrně zdatný člověk bez znatelné námahy překoná za 15 minut. Četné světelné křižovatky tuto docházkovou vzdálenost zkrátí třeba i na mrzkých 200 metrů. Nevěříte? Tak zkuste „zdolat“ trojitou křižovatku na Konečného náměstí.

2) Lidé bez domova z ulic do domů

Mezi časté stížnosti neprivilegované většiny lidí patří jejich nevyžádaná setkání s ještě méně privilegovanými lidmi na ulici. Ano, lidé bez domova v mnoha případech zapáchají (vidíte tady někde koupelnu?), dělají nepořádek, pijí a nepracují (copak byste projevovali nějakou snahu vůči společnosti, která vás nebere? Trocha empatie neuškodí). Přitom řešení je krásně jednoduché. Dát všem těmto lidem střechu nad hlavou.

Data ze světa i z mnoha českých měst hovoří jasně. Housing-first funguje. Člověk v bytě, i kdyby nepracoval, stojí daňové poplatníky i poplatnice mnohem méně než člověk „pod hvězdným nebem“. Jasně, nic není stoprocentní. Vždy se najde nějaké procento těch, kteří si i přes veškerou péči svěřeného bytu neváží a možná i svým chováním znepříjemňují život všem okolo. Ale to, že něco není stoprocentní, přece neznamená, že to vůbec nemá smysl. A že kvůli tomu nezbývá než zachovávat mnohem horší status quo.

Ale vždyť… Byty se musí postavit, draze postavit. A my v tomto článku nic stavět nechceme, že? Zajisté. Naštěstí spousta volných bytů ve veřejném vlastnictví už dávno stojí. Dá se zajít i dál, při větší dávce politické imaginace — např. vyvlastnění ubytoven, které jejich majitelé zneužívají pro obchod s chudobou. Že se pak nebude dostávat bytů pro mladé rodiny a seniory? Pár desítek bytů pro housing-first nic nemění na tom, že je tu krize dostupnosti bydlení a tak jako tak pro ni máme jediné řešení: masivní výstavbu veřejně vlastněných bytů s dostupným nájmem.

3) Stop privatizacím bytů