Během prvního lockdownu se v Nizozemí pořádal lov na medvědy. Byli plyšoví a namísto myslivců se na lov vydávaly děti všech věkových skupin. Plyšové hračky za okna dávali obyvatele domů a přízemních bytů — jejich lokaci, tedy svou adresu, zadávali i do online aplikace. Rodiče tak mohli dětem trasu buď předem připravit, nebo zkrátka vyrazit do terénu a nechat se překvapit.

Na rozdíl od České republiky děti v Nizozemí navštěvují jesle a školku již od tří měsíců a od čtyř let chodí do školy. Právě proto měl první lockdown velký vliv na strukturu každodenních aktivit i těch nejmenších. Iniciativa měla za cíl zabavit děti, které byly prakticky přes noc odsouzeny k trávení většiny času doma.

Prostřednictvím sociálních sítí se akce během jednoho týdne rozšířila po celé zemi a již v březnu loňského roku, tedy hned z počátku pandemie, ji zaznamenal snad každý — i ten, kdo nepoužívá sociální média. Plyšáci totiž na kolemjdoucí číhali snad za každým rohem.

Zprvu spíše roztomilá dětská hra měla nečekaný dopad: proměnila orientaci a pohyb ve veřejném prostoru právě pro ty nejmenší. S kategorií nejmladších uživatelů, ve věku do čtyř let, se v územním plánování zpravidla nepočítá, a o to byl efekt výraznější. Město se téměř přes noc proměnilo na hrací plochu a do veřejného prostoru vtáhlo ty nejmenší.

Objevily se nové orientační body: velký hnědý medvěd u sousedů přes ulici, medvídek Pú na rohu naší ulice, medvěd na houpačce na křižovatce u semaforu… Procházka okolo bloku se proměnila na průzkum okolí. Plyšáci dětem pomohli vytvořit novou mentální mapu a přivlastnit si veřejný prostor.

Do hry se zapojily statisíce dětí, včetně mé patnáctiměsíční dcery, která s oblibou vyrážela medvědy „kontrolovat“. Zapamatovala si všechny medvědy na naší obvyklé trase, dopředu hlásila, jaký bude zrovna následovat a vždy postřehla, když někdo plyšáka vyměnil za nového. I beze slov bylo zřejmé, že se v prostoru orientuje.

Pohodlnější to bylo i pro mě, jejího průvodce prostoru zařízeným pro svět dospělých, neboť se mi snadněji komunikovaly orientační body. „Počkej u lampy“ nahradilo „počkej u velkého černého medvěda“. Město se najednou stalo čitelné a komunikovatelné pro nás obě.

O dětech se v rámci územního plánování přemýšlí pouze jako o budoucích dospělých. Předpokládá se — jakkoli správně — že malé děti nenavštěvují veřejný prostor nikdy samy, ale mají doprovod, který se v prostoru orientuje a vede je. Ačkoliv jsou pro tuto věkovou skupinu ve městě vymezeny určité prostory — hřiště, pískoviště, případně parky — je způsob, jakým dítě takový prostor najde, ponechán na dospělém.

Je to jako cesta metrem: v podzemí nejsou žádné orientační body, které souvisejí nebo jakkoliv kopírují situaci nad zemí, a tak přemístíme-li se ze stanice A do stanice B, máme pocit jakoby nás metro „vyplivlo“ kamsi na povrch. Zprvu se vůbec neorientujeme, nevíme, jak daleko od výchozí stanice jsme, kterým směrem leží a jak bychom se k ní dostali pěšky.

Reakce na plyšové medvědy je důkazem toho, že dítě své okolí vnímá a orientační body v prostoru přirozeně hledá. Je pochopitelné, že hračka ho osloví více než orientační body, které používáme ve světě dospělých.

Také z výzkumu novozélandské univerzity v Otagu jednoznačně vyplývá, že děti si svého okolí všímají i v širším kontextu a vykazují hluboké a emocionální spojení s veřejným prostorem. „Viděli jsme, že se starají o své místní prostředí, a cítili odpovědnost za vše živé i neživé,” popisuje jedna z řešitelek výzkumu Christina Erglerová.

V rámci výzkumu děti za pomocí interaktivní hry ve formě kartiček vytvářely města nejen přátelská k sobě samým, ale také města, která se starají o všechny lidi, zvířata a rostliny. „Jejich modelová města byla bezpečná, sociálně i fyzicky propojená, s dostupnými destinacemi, službami a vybavením, kam se mohli lidé všech věkových kategorií a schopností bezpečně dostat. Ještě důležitější je, že vytvořily města s fyzickými a sociálními prvky navrženými tak, aby dělala lidi šťastnějšími,“ píše.

Otázka toho, jak plánovat městský prostor pro děti, si získává v akademické obci čím dál větší pozornost. Odborný časopis Community Development Journal publikoval v roce 2018 na toto téma celé číslo. Také organizace Unicef vydala příručku s názvem „Urbanizace pro děti“ a od roku 1996 vede Iniciativu přátelských měst k dětem, kdy městům poskytuje blueprint na to, jak aplikovat opatření, která města dětem zpřístupní.

Urbánní prostředí by mělo být čitelné pro všechny věkové kategorie. Orientační body pro nejmenší ovšem zatím používáme jen ve specifických situacích a místech: například různobarevné fasády paneláku na velkých sídlištích. Kupříkladu na nizozemských plážích slouží stožáry s barevnou vlajkou a často i obrázkem jako orientační bod, kdy rodič při příchodu dítěti vysvětlí, že pokud se ztratí, budou ho čekat u něj.

Barevné kódování „pro dospělé“ také není nic výjimečného — používá se na parkovištích či letištích. V mnohých případech se kombinuje barva se symbolem, písmenem, číslicí nebo obrázkem, který bývá natolik schematický, že by si jej snadno zapamatovalo i dítě. Také orientace na základě odlišné zeleně, po níž jsou pojmenovány ulice — jako například Lipová, Kaštanová, atd. — přispívají k větší čitelnosti. Přestože takové kódování necílí primárně na děti, ony samy barevné změny určitě vnímají.

Nizozemská „plyšová epidemie“ by mohla být iniciačním momentem ke změně přemýšlení o té nejmladší věkové skupině a otevření debaty o přístupnosti měst právě pro ni. Čitelnost veřejného prostoru zvyšuje svou funkčnost a bezpečnost pro jakoukoliv věkovou skupinu, tak proč ne i pro ty nejmenší?

Zapojíme-li do procesu plánování i samy děti, mohou navíc vznikat „města intuitivnější a pečující, ve kterých by se lépe žilo nám všem“, jak argumentuje novozélandská studie.

Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska.