Město, které se plánuje pro ty nejmenší

Eva Magnusková

Nizozemská města přišla během pandemie s neotřelou iniciativou: pro malé děti uspořádala v ulicích hon na plyšové medvědy. A vyvolala tak otázku: komu vlastně veřejný prostor slouží? A jak do jeho plánování zahrnout ty nejmladší?

Zprvu spíše roztomilá dětská hra v době lockdownu měla nečekaný dopad: proměnila orientaci a pohyb ve veřejném prostoru pro ty nejmenší. Foto Eva Magnusková

Během prvního lockdownu se v Nizozemí pořádal lov na medvědy. Byli plyšoví a namísto myslivců se na lov vydávaly děti všech věkových skupin. Plyšové hračky za okna dávali obyvatele domů a přízemních bytů — jejich lokaci, tedy svou adresu, zadávali i do online aplikace. Rodiče tak mohli dětem trasu buď předem připravit, nebo zkrátka vyrazit do terénu a nechat se překvapit.

Na rozdíl od České republiky děti v Nizozemí navštěvují jesle a školku již od tří měsíců a od čtyř let chodí do školy. Právě proto měl první lockdown velký vliv na strukturu každodenních aktivit i těch nejmenších. Iniciativa měla za cíl zabavit děti, které byly prakticky přes noc odsouzeny k trávení většiny času doma.

Prostřednictvím sociálních sítí se akce během jednoho týdne rozšířila po celé zemi a již v březnu loňského roku, tedy hned z počátku pandemie, ji zaznamenal snad každý — i ten, kdo nepoužívá sociální média. Plyšáci totiž na kolemjdoucí číhali snad za každým rohem.

Zprvu spíše roztomilá dětská hra měla nečekaný dopad: proměnila orientaci a pohyb ve veřejném prostoru právě pro ty nejmenší. S kategorií nejmladších uživatelů, ve věku do čtyř let, se v územním plánování zpravidla nepočítá, a o to byl efekt výraznější. Město se téměř přes noc proměnilo na hrací plochu a do veřejného prostoru vtáhlo ty nejmenší.

Evropská města v časech covidu

Pandemický lockdown proměnil to, jakým způsobem se ve městech pohybujeme a na jakých místech trávíme čas. Řada lidí si uvědomila, jak důležité jsou zelené plochy či široké chodníky, na nichž lze udržovat rozestupy. Zatímco centra měst, náměstí a obchodní ulice se vyprázdnily, parky a okraje měst zaplnily lidé toužící uniknout ze svých domovů. Veřejný prostor ale také utrpěl: převážná část našich životů se přesunula online, ulice zaplnily kurýři rozvážející balíky či jídlo, protesty se odehrávaly namísto náměstí na sociálních sítích.

Jak se pandemická zkušenost zapíše do městského prostoru a jeho plánování? Z čeho si vzít inspiraci pro úsilí o trvalejší změny? Poznatky ze svých měst představí v seriálu textů odborníci a odbornice žijící v zahraničí.

Objevily se nové orientační body: velký hnědý medvěd u sousedů přes ulici, medvídek Pú na rohu naší ulice, medvěd na houpačce na křižovatce u semaforu… Procházka okolo bloku se proměnila na průzkum okolí. Plyšáci dětem pomohli vytvořit novou mentální mapu a přivlastnit si veřejný prostor.

Do hry se zapojily statisíce dětí, včetně mé patnáctiměsíční dcery, která s oblibou vyrážela medvědy „kontrolovat“. Zapamatovala si všechny medvědy na naší obvyklé trase, dopředu hlásila, jaký bude zrovna následovat a vždy postřehla, když někdo plyšáka vyměnil za nového. I beze slov bylo zřejmé, že se v prostoru orientuje.

Pohodlnější to bylo i pro mě, jejího průvodce prostoru zařízeným pro svět dospělých, neboť se mi snadněji komunikovaly orientační body. „Počkej u lampy“ nahradilo „počkej u velkého černého medvěda“. Město se najednou stalo čitelné a komunikovatelné pro nás obě.

O dětech se v rámci územního plánování přemýšlí pouze jako o budoucích dospělých. Předpokládá se — jakkoli správně — že malé děti nenavštěvují veřejný prostor nikdy samy, ale mají doprovod, který se v prostoru orientuje a vede je. Ačkoliv jsou pro tuto věkovou skupinu ve městě vymezeny určité prostory — hřiště, pískoviště, případně parky — je způsob, jakým dítě takový prostor najde, ponechán na dospělém.

Je to jako cesta metrem: v podzemí nejsou žádné orientační body, které souvisejí nebo jakkoliv kopírují situaci nad zemí, a tak přemístíme-li se ze stanice A do stanice B, máme pocit jakoby nás metro „vyplivlo“ kamsi na povrch. Zprvu se vůbec neorientujeme, nevíme, jak daleko od výchozí stanice jsme, kterým směrem leží a jak bychom se k ní dostali pěšky.

Reakce na plyšové medvědy je důkazem toho, že dítě své okolí vnímá a orientační body v prostoru přirozeně hledá. Je pochopitelné, že hračka ho osloví více než orientační body, které používáme ve světě dospělých.

Také z výzkumu novozélandské univerzity v Otagu jednoznačně vyplývá, že děti si svého okolí všímají i v širším kontextu a vykazují hluboké a emocionální spojení s veřejným prostorem. „Viděli jsme, že se starají o své místní prostředí, a cítili odpovědnost za vše živé i neživé,” popisuje jedna z řešitelek výzkumu Christina Erglerová.

V rámci výzkumu děti za pomocí interaktivní hry ve formě kartiček vytvářely města nejen přátelská k sobě samým, ale také města, která se starají o všechny lidi, zvířata a rostliny. „Jejich modelová města byla bezpečná, sociálně i fyzicky propojená, s dostupnými destinacemi, službami a vybavením, kam se mohli lidé všech věkových kategorií a schopností bezpečně dostat. Ještě důležitější je, že vytvořily města s fyzickými a sociálními prvky navrženými tak, aby dělala lidi šťastnějšími,“ píše.

Otázka toho, jak plánovat městský prostor pro děti, si získává v akademické obci čím dál větší pozornost. Odborný časopis Community Development Journal publikoval v roce 2018 na toto téma celé číslo. Také organizace Unicef vydala příručku s názvem „Urbanizace pro děti“ a od roku 1996 vede Iniciativu přátelských měst k dětem, kdy městům poskytuje blueprint na to, jak aplikovat opatření, která města dětem zpřístupní.

Nizozemská „plyšová epidemie“ by mohla být iniciačním momentem ke změně přemýšlení o té nejmladší věkové skupině. Foto Eva Magnusková

Urbánní prostředí by mělo být čitelné pro všechny věkové kategorie. Orientační body pro nejmenší ovšem zatím používáme jen ve specifických situacích a místech: například různobarevné fasády paneláku na velkých sídlištích. Kupříkladu na nizozemských plážích slouží stožáry s barevnou vlajkou a často i obrázkem jako orientační bod, kdy rodič při příchodu dítěti vysvětlí, že pokud se ztratí, budou ho čekat u něj.

Barevné kódování „pro dospělé“ také není nic výjimečného — používá se na parkovištích či letištích. V mnohých případech se kombinuje barva se symbolem, písmenem, číslicí nebo obrázkem, který bývá natolik schematický, že by si jej snadno zapamatovalo i dítě. Také orientace na základě odlišné zeleně, po níž jsou pojmenovány ulice — jako například Lipová, Kaštanová, atd. — přispívají k větší čitelnosti. Přestože takové kódování necílí primárně na děti, ony samy barevné změny určitě vnímají.

Nizozemská „plyšová epidemie“ by mohla být iniciačním momentem ke změně přemýšlení o té nejmladší věkové skupině a otevření debaty o přístupnosti měst právě pro ni. Čitelnost veřejného prostoru zvyšuje svou funkčnost a bezpečnost pro jakoukoliv věkovou skupinu, tak proč ne i pro ty nejmenší?

Zapojíme-li do procesu plánování i samy děti, mohou navíc vznikat „města intuitivnější a pečující, ve kterých by se lépe žilo nám všem“, jak argumentuje novozélandská studie.

Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska. Logo grantu EHP a Norska

Vítá vás rubrika Město. V unikátní spolupráci s 4AM, Fórem pro architekturu a média usilujeme o snesitelnější každodennost života ve městech.

www.forum4am.cz
Diskuse