Kodaň jako nejlepší město pro život: platí to i v éře pandemie?
Martin McSherryKodaň zosobňuje vše, co si od města představujeme — živá veřejná prostranství a komunity. Jenže s příchodem smrtícího viru severská pohádková bublina splaskla. Znamená to, že jsme selhali? Že plánovat město „pro lidi“ zkrátka nestačí?
Kodaň se za posledních třicet let změnila k nepoznání. Díky masivním projektům městské obnovy z 90. let se opotřebované dělnické město s vysokou nezaměstnaností, prázdnou kasou a přemírou malých zastaralých bytů proměnilo v dnešní bohaté, naleštěné hipsterské ghetto pro vyšší střední třídu.
V 80. letech odsud všichni vzdělaní a podnikaví lidé utíkali. Dnes se vracejí využít výhod, které město nabízí. Rostoucí úspěch města jde ruku v ruce s populačním nárůstem. Čím je město oblíbenější, tím více lidí se do něj stěhuje, a úměrně tomu roste poptávka po bydlení. Dnešní Kodaň má co dělat, aby ji naplnila.
Popularitu hlavního města nevynesly do výšek jen zrekonstruované byty, ale především urbanismus. V 90. letech se totiž Kodaň vydala cestou městského plánování „pro lidi“. Výrazně ji ovlivnil světově proslulý urbanista Jan Gehl, zdejší rodák, který volal po živých veřejných prostranstvích, zónách bez aut a architektuře s lidským rozměrem už od chvíle, kdy dokončil studium a přečetl si Jane Jacobs.
Město dlouhodobě usiluje o trvale udržitelný rozvoj prostřednictvím masivních investic do infrastrukturních projektů, které upřednostňují pěší a cyklisty před automobilovou dopravou. Na ulicích jsou dnes cyklisté oproti autům ve výrazné většině. Více než polovina Kodaňanů dojíždí do práce na kole, a zatímco cyklostezky se rozšiřují, silnice se naopak zužují — tak výrazně, že se z mnoha z nich stávají jednosměrky.
Město obklopuje voda a kanály je člení na malé ostrůvky, propojené sítí mostů. Ty jsou přístupné pouze chodcům a cyklistům, auta je musí objíždět jednosměrkami. Ne náhodou drží už od roku 2015 světové prvenství města přívětivého k cyklistům právě Kodaň, jíž se v závěsu zuby nehty drží Amsterdam a Utrecht.
V roce 2018 byla pro změnu Kodaň stanicí CNN oceněna jako nejlepší město ke koupání na světě. Vedení města nechalo na přelomu tisíciletí vyčistit vodu v kdysi průmyslovém přístavu tak, aby se v ní dalo bezpečně koupat. Dnes je přístavních lázní tolik, že hlavní kanál připomíná šňůru říčních perel, a jeho nábřeží je jednou z nejoblíbenějších destinací všech věkových kategorií.
A do třetice, v roce 2021 prohlásil magazín Monocle Kodaň za nejlepší město pro život. Zdejší náměstí jsou totiž téměř bez výjimky navržena tak, aby podněcovala interakci, hru a vůbec chuť trávit v prostoru čas. Jenže pravidla hry se znenadání změnila: dnes se obyvatelé měst musí interakcím naopak vyhýbat.
Zásadní otázka proto zní: jak obstojí všechno to úsilí, které se vložilo do budování demokratického, k lidem vstřícného, prostoru tváří v tvář pandemii? Vytvořili jsme nejlepší město pro život, ale znamená to současně, že je naše město natolik odolné, aby dokázalo čelit viru?
Jsme přece Dánové
Pro pochopení zdejšího kontextu se nejprve musím krátce zmínit o dánské kultuře.
Jsme sice severská země — což evokuje, že s otázkou „ahoj, jak se máš?“ vás osloví leda někdo zvlášť upovídaný —, ale ve skutečnosti jsou Dánové společenští tvorové se silným komunitním cítěním. Funguje zde velká spousta nejrůznějších velkých i malých spolků. Zkrátka každý je tu něčeho členem a na výběr má nepřeberné množství společenských aktivit, které organizují různá zájmová sdružení, školy, zaměstnavatelé nebo města.
Pandemický lockdown proměnil to, jakým způsobem se ve městech pohybujeme a na jakých místech trávíme čas. Řada lidí si uvědomila, jak důležité jsou zelené plochy či široké chodníky, na nichž lze udržovat rozestupy. Zatímco centra měst, náměstí a obchodní ulice se vyprázdnily, parky a okraje měst zaplnily lidé toužící uniknout ze svých domovů. Veřejný prostor ale také utrpěl: převážná část našich životů se přesunula online, ulice zaplnily kurýři rozvážející balíky či jídlo, protesty se odehrávaly namísto náměstí na sociálních sítích.
Jak se pandemická zkušenost zapíše do městského prostoru a jeho plánování? Z čeho si vzít inspiraci pro úsilí o trvalejší změny? Poznatky ze svých měst představí v seriálu textů odborníci a odbornice žijící v zahraničí.
Se smyslem Dánů pro komunitu úzce souvisí také zdejší „kultura důvěry“.
Se zatajeným dechem sledoval 11. března loňského roku celý národ vystoupení premiérky Mette Frederiksenové, která ve vysílání veřejnoprávní televize oznámila uzavření hranic. Kormidlovat národ pandemickou krizí není snadný úkol pro nikoho, Frederiksonové ovšem pomohl prostý fakt, že Dánsko je náhodou plné Dánů. Obyvatelé této země totiž v sobě mají něco, co jinde nenajdete — téměř slepou víru v autority a plnou důvěru v to, že jejich političtí zástupci chtějí jen to, co je pro ně nejlepší.
Potvrzují to i poslední průzkumy veřejného mínění: svým politickým lídrům důvěřuje 83 procent Dánů. Stojí za zmínku, že tato důvěra je plně zasloužená, neboť Dánsko dlouhodobě zaujímá přední místa v žebříčku Transparency International nejméně zkorumpovaných zemí světa.
Jedno slovo vládne všem
S výrazem hygge jste se už někdy jistě setkali. Ostatně jde o zřejmě nejvíce zaužívaný pojem z dánštiny, který se v poslední dekádě uchytil. Premiérka Frederiksenová ale během zmíněné tiskové konference přišla ještě s jiným pojmem. A právě ten se stal pro celý národ v nadcházející pandemické éře určujícím.
„Musíme stát při sobě. Musíme pečovat jeden o druhého. Ale jinak, než jsme byli dosud zvyklí. Jako Dánové jsme zvyklí být součástí komunity tím, že jsme pospolu. Nyní musíme stát při sobě tím, že budeme udržovat odstup. Budeme potřebovat samfundssind.”
Stejně jako hygge nemá pojem samfundssind doslovný překlad. Tvoří jej dvě slova — samfunds (komunita) a sind (mysl, duch) —, která dohromady vyjadřují upozadění svých osobních zájmů pro dobro společenství. Jestliže hygge je něco, co člověk praktikuje ve svém blízkém okolí, samfundssind je o chování vůči lidem, které vůbec neznáte.
Až do loňského března pojem kromě autorů výkladového slovníku takřka nikdo neznal. Frederiksenová jej ovšem opakovala tak dlouho, až se vžilo jako definice postoje Dánů k pandemii. Samfundssind bylo dokonce vyhlášeno slovem roku.
Pojem sehrál klíčovou roli v tom, jak úspěšně celá země na pandemii zareagovala: premiérka zvládla formulovat svou strategii boje proti covidu do jednoho slova a vyvolala tak pocit sounáležitosti a národ sjednotila. Na sítích se začaly objevovat příspěvky #samfundssind, které ztělesňovaly projevy každodenní solidarity — pod hashtagem jste mohli najít vyjádření o podpoře lokálním obchodům, iniciativě zapalování svíček v oknech na podporu zdravotnickému personálu či o muzikantech, kteří koncertovali na svých balkonech pro potěchu sousedům.
Netrvalo to dlouho a Dánové objevili nové cesty, jak si uchovat pocit sounáležitosti, propasti fyzického kontaktu navzdory. Hashtag však mířil také na ty, kteří nedostáli očekávánému chování. Na sociálních sítích byli zostuzováni lidé, kteří v panice hromadili zásoby nebo nedodrželi odstup v supermarketu. Pro všechny, kdo s novými normami chováni nesouhlasili, nebylo snadné vystoupit z řady. Jinými slovy: Dánové se jednoduše chovali tak, jak jim bylo nakázáno.
Otevřená města v uzavřené zemi
Pokud nepočítáme Švédy s jejich strategií „pandemie? jaká pandemie?”, Dánsko v porovnání se zbytkem světa restrikcemi docela šetřilo. Všem, kdo mohli pracovat z domu, byl doporučen home office — pouze doporučen, vláda opatření nijak nevymáhala. Všichni to ale samozřejmě udělali. Jsou přece Dáni. Fitness centra, kadeřnictví, restaurace, bary a školy se uzavřely, mnoho obchodů ale zůstalo otevřeno a všichni se mohli volně pohybovat podle svého uvážení.
Lockdown na Kodaň přesto dopadl. Hned z počátku z města zmizela privilegovaná část obyvatel, která uprchla do bezpečí svých odlehlých chat a chalup, v nichž trávili celé období pandemie. Prodej rekreačních nemovitostí v okolí hlavního města vzrostl v roce 2020 o 90 procent a s náhlým enormním zvýšením poptávky šly o 9 procent nahoru také ceny. Většinová část obyvatel, která nemá to štěstí vlastnit nemovitost za městem, nebo která z nějakého důvodu nemohla pracovat z domu, zkrátka musela přijmout co město nabízí.
Zatímco jiné země omezily přístup do veřejných budov a venkovní vyžití, Kodaňské prostory zůstaly veřejnosti otevřeny s cílem motivovat k trávení času venku a fyzickým i sociálním aktivitám. Vláda tak vyzdvihla důležitost mezilidské interakce, zelených ploch a čerstvého vzduchu jakožto našich základních lidských potřeb.
Když na jaře 2020 začalo zpoza temných koronavirových mraků vykukovat slunce, Kodaňané se jako kobylky nahrnuli do venkovních prostor. A právě tehdy jsme si všichni uvědomili jednu zásadní věc: kvalitních oblíbených míst, která by zvládla hordy návštěvníků, zvláště v časech, kdy musíme dodržovat rozestupy, není dostatek.
Osud Islands Brygge
Asi tři minuty chůze od mé práce leží jedno z nejoblíbenějších kodaňských míst, Islands Brygge. Prostor tvoří pulzující přístavní promenáda se zelenými trávníky, stromy, hřišti, sportovním zázemím, obchody, bary, kavárnami a přístavní koupaliště, které láká všechny věkové kategorie.
Sám si tam chodím zaplavat s kolegy z kanceláře jednou týdně ráno cestou do práce v rámci naší tradice „mokré středy“. Během léta Islands Brygge zase vypadá a zní spíš jako festival mladých: kazeťáky s hlasitou hudbou, davy polonahých lidí popíjející alkohol, a všude samé paddleboardy, lodě a kajaky.
Stejně jako ve Švédsku se toho ani v Islands Brygge během pandemie moc nezměnilo. Jeho obliba nijak neklesla a lidé se chovali tak, jako by požadavky na odstup hlásaly dvacet centimetrů, a ne dva metry (očividně ne všichni Dánové dělají to, co se jim nařídí).
Strategie #samfundssind v tomto případě nedosáhla zamýšleného efektu a úřady musely rychle reagovat. Namísto uzavření prostoru se však magistrát pokusil být kreativní a přišel s brilantním řešením: trávník nechal nalajnovat vápnem, jaké se používá na fotbalových stadionech, do tvaru šachovnice a vyvěsil cedule, na kterých stálo, že v každém poli může pobývat maximálně deset lidí.
Strategie zprvu fungovala — bylo komické sledovat, jak se lidé spořádaně shromažďují ve svých políčcích, a dokonce se sousedů ptají, mohou-li překročit čáru. Bylo to jako sledovat naživo Dogville Larse Von Triera.
Naneštěstí tato snaha dostatečné množství lidí od užívání promenády nad rámec její momentální kapacity neodradila, a tak bylo město nakonec donuceno prostor kompletně uzavřít. Policisté na koních pak nedemokraticky rozdávali pokuty každému, kdo se pokusil projít.
Osud Islands Brygge potkal celou řadu dalších oblíbených míst: hřišti se mohlo jen procházet, cesty v parcích se proměnily v jednosměrky a rozdělily na části pro běžce a pro chodce, tak aby se návštěvníci potkávali co nejméně, bez ohledu na své tempo.
S postupným nárůstem omezení rekreačních míst začali Kodaňané migrovat za zdi městských hradeb a hledat nové zelené „pastviny“. Rekordní oblibě se začaly těšit příměstské lesy, které naštěstí nabídly více než dost prostoru pro všechny.
Pandemie nám prokázala laskavost
Všechna covidová omezení byla v Dánsku zrušena v září. Právě nyní je proto vhodná chvíle ohlédnout se zpět a zhodnotit období za námi.
Pandemie infrastrukturou Kodaně nijak neotřásla. Ti, kteří dosud do práce či školy dojížděli veřejnou dopravou, zkrátka vytáhli kolo. Cyklistická síť města je tak dobře propojená, že se můžete dostat v podstatě kamkoli bezpečně, a především stejně rychle jako veřejnou dopravou. Pandemie tedy měla dokonce pozitivní efekt: kolo dnes používá řádově více lidí než před lockdownem.
Parky a ostatní rekreační místa, která potopil vlastní úspěch, jen potvrdila své kvality. Byla navržena tak, aby podporovala přesně to, co je ochromilo. Ovšem zjistili jsme, že jich máme příliš málo.
Tahounem nebývalého rozvoje Kodaně, o němž jsme psali v úvodu textu, byl trh. Potřeba nových bytů narůstala do takové míry, že na zelená veřejná místa — právě ta, která se musela během pandemie zavřít — se v posledních územních plánech zapomínalo. Město samozřejmě dál budovalo veřejná prostranství — typicky s pár stromy, lavičkami a kavárnami —, ale tato místa zkrátka nepostačují. A nedá se říct, že by je během lockdownu moc lidí vyhledávalo.
Historicky se městské plánování evolučně vyvíjelo v odpovědi na krizi ohrožující zdraví. Současná pandemie nebude výjimkou.
V Kodani to lze dobře sledovat už nyní na zdánlivé maličkosti jménem balkony. Ty nikdy nebyly součástí zdejší architektury — logicky, neboť zde pořád prší a je chladno. V posledních letech, jak město a jeho obyvatelé bohatli, se ovšem začaly balkony lepit všude, kam se dá. To, co si dosud mohli dovolit pouze bohatí, se v post-pandemii pravděpodobně stane běžným — z luxusní přístavby bude ve jménu zdraví standardní požadavek na součást bytu jako kuchyň nebo koupelna.
Pandemie nám prokázala laskavost. Odhalila totiž mezery v tom, co jsme dosud považovali za neprůstřelné — v plánování města, jemuž záleží na lidech.
Doufejme, že si zdejší politici uvědomí, že rozvoj Kodaně v posledních letech zapomínal na základní kámen dobrého města: dostatečné množství zeleného prostoru pro pohyb, rekreaci, komunitu, biodiverzitu a čistý vzduch, a to přímo v centru každé nové městské části.
Město a příroda vůči sobě nestojí v protikladu, naopak. Jejich vzájemný soulad zvyšuje blahobyt obyvatel, činí město odolnějším vůči všem budoucím krizím a je důležitým dílem skládačky v boji proti klimatickým změnám, kterým nyní čelíme.
Z anglického originálu přeložila Heda Viktorie Mikulicová.
Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED).
Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska.
Vítá vás rubrika Město. V unikátní spolupráci s 4AM, Fórem pro architekturu a média usilujeme o snesitelnější každodennost života ve městech.
www.forum4am.cz