Ví to každý, kdo se městskou mobilitou zabývá, a ví to i drtivá většina komunálních politiků a političek: diskuzi lze vést o lecčems, ale parkování je absolutní tabu. Prakticky politickou sebevraždou je jakékoliv vyjádření záměru snižování počtu aut ve městě — vyhrocený „ekoterorismus“ šílenců z jiného světa.

Jak říká Peter Bednár: Jediné přijatelné parametry pro parkování jsou, že ho má být víc a že má být levnější a jednoho i druhého má být jednoduché dosáhnout, kdyby tomu nebránili nějací kazisvěti. A přitom — je to jako veřejné tajemství — odborný konsenzus de facto říká, že právě ubývání parkovacích míst v centru města je potřeba a stále více měst v západní Evropě tak činí za potlesku jejich obyvatel.

Málokterá otázka komunální politiky by přitom teoreticky mohla být tak prosta ideologického znaménka jako otázka městské mobility. Příkladem je třeba podcast Urban Caast, kde moderátoři fundovaně rozebírají dopravní témata a docházejí k podobným závěrům jako třeba Zelení. Strategické dokumenty i koncepční studie veřejných prostranství, které vykazují vysokou míru kvalitní analytické i implementační práce, připravuje i odborné zázemí, které je v Praze ztělesňováno zejména Institutem plánování a rozvoje či Odborem dopravy MHMP.

Přesto je doprava nejzpolitizovanějším tématem komunální politiky. A nemyslím tím debatu o kvalitě veřejných prostranství, příjemných pěších vazbách nebo intervalech tramvajových spojů. Je to takřka jen „doprava v klidu“, co vzbuzuje divoké vášně. Politická debata na úrovni radnic kvalitu celého architektonického návrhu měří výhradně prizmatem bilance parkovacích míst, jako by všechna ostatní témata byla naprosto podružná. Ze sociologických průzkumů přitom opakovaně vyplývá, že pro lidi je naopak prioritní zeleň.

Můžeme se jen domýšlet, jak brutálně k tomuto diskursu přispívá fakt, že v dopravních komisích a výborech a na radnicích sedí takřka výhradně pánské kluby dobře zajištěných (a dobře narozených) gentlemanů, kteří z radnic domů odjíždí svými SUV. Právě na to v důsledku strategické dokumenty města, které mají zpravidla pozitivní ohlas i u laické veřejnosti, narážejí — nereprezentativnost zastupitelských sborů tu má své hmatatelné důsledky.

Uvedení do praxe

Není se čemu divit, že koncepční studie narážejí na komunální realitu. Praha 4 blokuje prodloužení tramvaje na Budějovickou, protože chce uprostřed ulice raději parkoviště, a zásadně odmítá úrovňové křížení tramvaje s magistrálou. Praha 3 dlouho blokovala opravu tramvajové trati v Jičínské ulici (s nejhorším zbrzďováním tramvají ve městě) kvůli vyvolanému úbytku parkovacích míst na jedné straně ulice. Praha 1 tlačí podzemní parkoviště na Malostranském, Václavském nebo Karlově náměstí, což zásadně komplikuje a prodražuje projekty, které město na tato náměstí připravuje. A tak dále.

Velké strategické dokumenty jako je Strategický plán, Plán udržitelné mobility nebo i Klimatický plán hl. m. Prahy, jsou celkem bez problémů schváleny, protože podrobnější práci s jejich cupováním si už tolik politiků nedá. I na nich je ale vidět již určitá míra autocenzury autorů a autorek, kteří projekty logicky připravují tak, aby prošly, a aby právě dopravní kapitola neohrozila schválení všech ostatních. Tak je například jinak kvalitní Klimatický plán schválen s okleštěnou a povrchní kapitolou o individuální dopravě, která (v kontrastu s propracovaností ostatních kapitol) obsahuje jen obecná a nicneříkající zvolání o možném směřování dopravní politiky.

A strach přihlásit se k záměrnému, potřebnému a postupnému úbytku parkovacích míst v centru města, jak jej v Kodani s úspěchem praktikoval Jan Gehl už od šedesátých letech, je strachem říct nahlas, že král je nahý. V pražském kontextu je to ale naprosto nerealistický návrh, který si nikdo ani netroufne artikulovat. Zvlášť když vidíme, jak marná je debata, byť jen o mírném zdražení ročního parkovacího poplatku.

Když nemůžeš zdražit, zlevni.

Aktuální kauza s navrženou změnou nastavení parkovacích zón je totiž přesně z tohoto ranku — strach z celé veřejné debaty o tomto tématu vede k nekomunikaci, nedorozuměním a nedotaženému výstupu. Na chodbách magistrátu i radnic přitom sotva najdete někoho, kdo by vám neodkýval, že roční parkovací poplatek za rezidenční parkování — 1200 Kč — je směšně levný. Neodpovídá tomu, jakou má místo v ulici cenu, neodpovídá tomu, jaké náklady hlavní město se zajištěním rezidenčního parkování má, a navíc naprosto neplní svoji regulativní roli.

Doplácíme na to všichni proto, že velmi levné parkování je střípkem mozaiky, která lidi k používání auta ve městě motivuje, když rozmýšlí, zda si je pořídit či nikoliv. Navíc zde městu samozřejmě unikají příjmy ze současně zvyšujících se nákladů. A v neposlední řadě je nízký poplatek problém i pro lidi, kteří auto potřebují — hledání parkovacího místa v blízkosti bydliště je každý rok těžší a těžší.

Adam Scheinherr ale předkládá dopravnímu výboru hlavního města novou možnost pro rezidenty — koupit si menší parkovací zónu za poloviční cenu. Tu si pak podle odhadů pořídí přibližně polovina řidičů. Fakticky se tedy parkování zlevňuje a výnos města z poplatku se sníží asi o čtvrtinu (pro Prahu 3 o částku okolo 5 milionů). Důvod je pravděpodobně jediný — koaliční partner Spojené síly (TOP 09, STAN, KDU-ČSL) zdražování parkování zásadně odmítá, ostatní strany v koalici by dle neformálních informací parkovací poplatek klidně navýšily.

Praha Sobě ale nezvolila logický postup, tedy přijít do výboru s návrhem na spravedlivou výši parkování, postavit se za správné řešení a nechat koaliční partnery, ať se odkopou sami. Stahuje kalhoty už před brodem a rovnou jim vychází vstříc. A za návrh se sama staví i v médiích, což je lehce absurdní, protože tím vysílá veřejnosti signál, že se sice nebojí s lidmi upřímně mluvit o nutnosti zdražovat MHD, ale na majitele aut si netroufne. Otázka je, zda na to uslyší zrovna právě její voliči a voličky.

Navíc se zatím zdá, že ty stažené kalhoty možná ani nebyly namístě. Na červnovém výboru byl Scheinherrův návrh ve spíše obecné debatě zkritizován a prozatím odložen. I odpovědi na mou interpelaci na červnovém zastupitelstvu dávají trochu naději, že u faktického zlevňování snad nakonec nezůstane. Debata na úrovni města zřejmě ještě nějakou dobu poběží. Neočekával bych ale, že bude věcná, to je v našich podmínkách prakticky nemožné.