V pátek prošel do druhého čtení zahrádkářský zákon zabývající se zahrádkářskými koloniemi, na kterém jsem se podílel jako spolupředkladatel. Je to první krok před složitou cestou hledání kompromisů mezi jednotlivými zájmovými skupinami. Důležitou roli v tom sehraje tak zvaný kulatý stůl, který se koná dnes ve Sněmovně.

Během semináře budu hájit myšlenku prospěšnosti zahrádkářských kolonií pro společnost a krajinu. Bohužel, vláda ji nepřijala za svou.

Tlak developerů je dlouhodobým a závažným problémem, proto jej Piráti zohlednili právě v jednom ze svých programových bodů. Právě proto, že jsem sám zahrádkář, obavy zahrádkářů chápu a hájím jejich zájmy i v Poslanecké sněmovně.

Zahrádkáře nejvíce trápí nejistota. Nemají žádnou právní ochranu před developery a lobbisty, kteří si brousí zuby na pozemky spravované zahrádkáři.

Ti si svoje zahrádky budují několik let a ve většině případů mají na zahrádkách vysazeno i mnoho ovocných stromů, keřů a rostlin. Po zrušení kolonie však zeleň musí ustoupit stavbám — pokácí se a v nejhorším případě nahradí betonem nebo asfaltem kvůli dopravním a bytovým stavbám.

Nový zákon by měl pomoci udržet zelené plochy ve větších městech a posílit jejich ochranu. Zásadní přínos zákona spočívá v podpoře občanů, kteří se postupně znovu vracejí k přírodě a k pěstování ovoce a zeleniny na vlastních záhonech — například i formou komunitních zahrad, které rovněž podporuji.

Zahrádek je nedostatek a nové nevznikají. Je potřeba se proto pokusit chránit alespoň ty stávající.

Zahrádkářská činnost je společensky prospěšná, zvyšuje zájem veřejnosti o přírodu a jejích ochranu a prospívá klimatu ve městech. Právě v dnešní době, kdy bojujeme se suchem, je důležité občany podporovat v péči o krajinu, což zahrádkáři už dělají. Stačí se podívat a porovnat naše lesy a pole, které pomalu umírají, se zahrádkářskými koloniemi, kde to bují pestrým životem.

Jedním z dalších přínosů zahrádkaření je samozásobitelství. Sám ze své zkušenosti vím, že i malá zahrada je nemalým zdrojem ovoce a zeleniny po celý rok. A nejdůležitější je, že ovoce a zelenina, která nám vyrostla za domem, nemusela cestovat přes půl zeměkoule, nemusel kvůli ní vznikat žádný odpad a nijak nezatížila okolní přírodu.

Občané by měli pochopit, že zahrádkaření je volnočasová aktivita jako každá jiná. Zahrádkáři však nepotřebují nic stavět a od obce nepožadují nákladné investice.

Potřebují pouze pozemky, které si sami zušlechtí a probudí k životu. Musíme si uvědomit, že zahradničení není jen pěstování, ale také budování sociálních vazeb v komunitě a návrat lidí blíž k přírodě. Není nic zdravějšího než čas strávený na čerstvém vzduchu v přírodě.