Brno je mezi odbornou i laickou veřejností známo jako město plné dobré architektury, zejména té modernistické, ať už jde o prvorepublikový funkcionalismus se světoznámou vilou Tugendhat v čele, anebo poválečnou architekturu, které se trochu pejorativně přezdívá socialistická. Brno je typické tím, že kvalita jeho architektury není ani tak reprezentována několika ikonickými stavbami, které lákají turisty a vstoupily do učebnic architektury, ale svým vynikajícím průměrem. Kvalitu meziválečného funkcionalismu ukazují obyčejné městské činžáky a školy, kvalitu poválečného neomodernismu zase obyčejné rodinné domky.

V Brně je celá řada možností přesvědčit se o tom na vlastní oči. Na svazích Žlutého kopce v Masarykově čtvrti vznikla spousta krásných funkcionalistických vil už za první republiky. Je logické, že po všech stránkách nadstandardní výstavba tu pokračovala i v šedesátých až osmdesátých letech — a pokračuje dodnes. Nás ale budou více zajímat o něco prostší obytné soubory, které byly lehce nadstandardní alternativou bydlení v paneláku: nejvýznamnější v Kohoutovicích, na Palackého vrchu a Lísky v Brněnské části Komín. Menší skupiny, obvykle doprovázející stavbu panelových sídlišť, bychom mohli najít na Lesné, v Řečkovicích, v Líšni.

Mohl by být takový způsob výstavby inspirativní i pro dnešní dobu? Tváří v tvář bytové a zároveň i klimatické krizi se rodinný dům zdá jako zcela nevhodný stavební typ. Abychom zajistili dostupné bydlení pro všechny a zároveň šetřili přírodní zdroje, potřebujeme hlavně městské domy s nájemními byty nejlépe v husté zástavbě centrálních městských zón, abychom snížili nároky obyvatel na dopravu. Rodinný domek, nechť je potom luxusem pro pár nejbohatších.

Na příkladu zmíněných obytných souborů z 2. poloviny 20. století si ale ukážeme, že tomu tak být nemusí. I skupinová výstavba rodinných domů může vhodně přispět k řešení dnešních sociálních a environmentálních výzev.

Skupinová výstavba

Městská rodinná výstavba v normalizačních letech byla zajímavá co do způsobu organizace. Předem je nutné zdůraznit, že rodinný dům tehdy nebyl jen soukromý zájem stavebníka, který tak jako teď končí za hranicemi jeho pozemku. Tehdejší režim si byl dobře vědom, že plně soukromá výstavba po vzoru amerických předměstí (a našich dnešních satelitních městeček) vede k plýtvání územím a zbytečným investicím do infrastruktury. Proto preferoval skupinovou výstavbu.

Zastavovací plán včetně návrhu komunikací a všech sítí zpracovávali architekti ze státních projekčních ústavů (v případě Brna to byl Stavoprojekt). Vzorem byly skandinávské obytné okrsky v zeleni z 50. a 60. let. Každý jednotlivý stavebník si zakoupil anebo na základě určitých zásluh dostal přidělený pozemek s vydaným stavebním povolením na dům. Podobu domu měl také danou od architektů a mohl v ní provádět jen omezené úpravy. Dům pak obvykle zrealizoval svépomocí. Měl však zajištěný veškerý potřebný materiál, v té době jinak nedostatkový.

Velmi často probíhala výstavba na družstevní bázi. Stavebníci vstupovali do družstva už v počátečních fázích vzniku nového obytného souboru. Mohli tak ovlivňovat podobu projektu — nejen co se týče architektonického ztvárnění domů, ale i urbanistického uspořádání. Mezitím byl dostatek času, během kterého vznikly mezi stavebníky sociální vazby a sžili se s místem svých budoucích domovů. Svépomocná stavba také probíhala společně. Zatímco jeden všem například osazoval okna, druhý všem obkládal koupelny.

Tato organizace výstavby není žádný výmysl socialistických režimů. Běžně se uplatňovala i na tzv. Západě, jako první ve skandinávských zemích, které se staly inspiračním vzorem. Je to asi jediný realistický způsob, jak docílit vysoké architektonické hodnoty celku a co nejlepšího souladu soukromých a veřejných zájmů.

Rovnocennost bydlení v domě a v bytě

Pokud říkáme, že bydlení v bytě je pro drtivě převažující chudší a střední vrstvy a bydlení v rodinném domku pro nejbohatší, nemáme tak úplně pravdu. Vidíme to i na reálné situaci v naší zemi. Přibližně třetina všech domácností se nachází v rodinných domech, přičemž domy stejně jako byty obývají všechny sociální vrstvy.

Bydlení v domku je historicky mnohem starší než bydlení v bytě. Bylo totiž běžné, že člověk vedle prostoru k bydlení pro svoji obživu využíval také půdu. Z toho důvodu je na venkově rodinný dům takřka jedinou rozumnou formou zástavby. Dá se říct, že existují dva typy lidí — pro jedny je vhodné bydlení ve vlastním domě, pro druhé zase bydlení v bytě. Městské domy s nájemními byty jsou nezastupitelné, protože vyhovují lidem žijícím městským způsobem života. Existuje ale také takříkajíc ne až tolik městský způsob života, kdy člověk tráví více času doma s rodinou a leckteré svoje potřeby si zajišťuje sám. Pro tyto lidi je zase nezastupitelný rodinný dům.

Rodinný dům lze postavit i s menšími individuálními a celospolečenskými náklady než jednotku v bytovém domě. Předpokladem je ale dobrá prostorová efektivita. Ta musí být zákonitě vyšší než v současné tzv. sídelní kaši v suburbánních zónách. Rodinné domy bývají také obvykle větší než byty. Tvoří větší domácnost, která pojme více lidí. Na větší plochu stačí jeden zdroj tepla, jedny základní domácí spotřebiče. Mají tedy v součtu menší plošné i environmentální nároky než více malých domácností v bytech.

Prostorová efektivita

Zde se dostáváme snad k nejdůležitějšímu argumentu, proč oprašovat myšlenku skupinové výstavby. Při procházkách obytnými soubory na Palackého vrchu nebo v Kohoutovicích si můžeme všimnout, že domy jsou nahuštěné na sebe, na úzkých pozemcích, zato s velkou hloubkou. Jsou to čtvrti malých vzdáleností. Z nejzazšího konce během pár minut dojdeme na začátek, kde se obytná čtvrť napojuje na hlavní ulici, obvykle se zastávkou MHD a případně i nějakým tím obchodem. Ke krátkým vzdálenostem také pomáhá urbanistický návrh s velkým důrazem na prostupnost územím.

Mezi řadami domů vede mnoho pěších cestiček, kterými si snadno zkrátíme cestu, byť se přitom trochu zapotíme. Soubory rodinných domů v této době často vznikaly na kopcovitém terénu. S trochou zjednodušení — místa, kde nešlo postavit paneláky, byla aspoň zaplněna rodinnými domy.

Při našich toulkách si snadno všimneme jednoho typu domů, který je v různých menších modifikacích pro obytné soubory z této doby typický. Je to řadový dům na půdorysu 7 x 12 m, s kratší stranou podél ulice, téměř vždy patrový a s plochou střechou. Vstup byl obvykle v úrovni technického přízemí, velmi často zaseknutého do svahu. Následovala dvě obytná patra.

Je obdivuhodné, jak je dispozice takového domu univerzální. Mohla zde být buď pětipokojová bytová jednotka až pro sedmičlennou rodinu, anebo dvougenerační uspořádání se dvěma až třípokojovými byty. Přízemí vedle vstupu zabírala buď garáž, anebo garsonka, případně ateliér, obchůdek, ordinace apod.

Po architektonické stránce nejde o nic moc nového. Výhody úzké parcelace poznali už zakladatelé měst ve středověku. Domy tohoto tvaru i podobné se velmi často stavěly za první republiky, jako například ve čtvrti Černá Pole. V poválečných letech dostaly na svou dobu velmi moderní architektonický výraz: plochá střecha a velkoformátová okna, mnohdy na celou šířku fasády, případně s lodžií do ulice. Jedná se o tradicí prověřený dispoziční princip, podle kterého můžeme s klidem stavět podobné domy i dnes.

Čtvrti tvořené těmito domy jsou ryze městské. Mají znaky kompaktního města. Jejich intenzita využití je 200—300 obyvatel na hektar, přibližně tolik jako v historickém jádru města (pokud slouží převážně k bydlení). Samozřejmě je to výrazně méně než v centrální městské zóně s blokovou zástavbou, nebo dokonce na sídlišti. Je to však až osmkrát více než v novodobých lokalitách rodinných domů v suburbánních zónách měst.

Hustota obyvatel je dost velká na to, aby přínosy pro městský organismus mohly převážit nad zátěží. Je zde dost obyvatel, kteří zjednodušeně řečeno uživí místní samoobsluhu, hospodu i jiné drobné služby. Vyplatí se napojení na MHD v rozumných intervalech, která zdejší lidi rozveze do práce v různých částech města.

Na druhou stranu, hustota obyvatelstva je pořád dost malá na to, aby se lokalita dala považovat za klidnou. Na ulici lze pustit děti, aniž byste se museli příliš bát, že je srazí auto. Typické zvuky města jako hrčící motory aut, hlasité hovory a drnčící tramvaje tu rozhodně neuslyšíte. V pěkném zákoutí s výhledem se můžete na chvíli zastavit a odpočinout si. Pozemky domů jsou sice malé, respektive, nejsou větší, než je nezbytně nutné, přesto poskytují intimitu, kterou očekáváme od bydlení v rodinném domě.

Respekt k zeleni

Při procházkách obytnými soubory z 60. až 80. let si lze občas připadat jako na rekreaci. Poměrně prostorné domy se zdají být menší tváří v tvář vzrostlým stromům a výhledům do krajiny. Díky tomu celek působí částečně jako chatová osada.

Častým znakem je zelená hradba jasně ohraničující tvar celé čtvrti. Obytné soubory vznikaly tam, kde se město stýká s volnou krajinou. Jejich stavbě samozřejmě padly za oběť lesy i louky. Nicméně, vznikla čára, za kterou se už výstavba nesmí rozšiřovat. Konec ulice ústí rovnou do lesa. Díky těsné návaznosti na krajinu se dá mluvit o skutečném bydlení v zeleni. Krajinné okolí je nezbytná rekreační plocha, která je klíčovým faktorem kvality života v celém souboru. Ale také přinejmenším psychologická bariéra před negativy městského života — před hlukem a smogem.

Princip zelené hranice by se mohl stát nástrojem revitalizace dnes tolik kritizovaných satelitních městeček. Je to i funkční způsob, jak se postavit k přírodnímu okolí, když rozšiřování zástavby do krajiny je nevyhnutelné. Sice se vykácí kus lesa nebo zastaví kus polních či lučních pozemků, ale zároveň se stanoví pevná hranice rozšiřování.

Architektonické kvality

Vzpomínané obytné soubory mají jednotné a snadno zapamatovatelné architektonické řešení patrné v celku i v detailu. Barevnost je střídmá, přesto výrazná díky své kontrastnosti: šedá nebo bílá — a tmavě hnědá. Více barev není třeba, protože je doplňuje přirozená barevnost, tj. zeleň a modrá obloha. Hrubá omítka zvaná břízolit, velkoformátová okna s tenkými hnědě natřenými rámy, obklad keramickým kabřincem nebo dřevěnými palubkami — to jsou typické materiály své doby. Občas je výraz ozvláštněn materiály jako luxfery, velkoplošné prosklení s chromovanými lištami nebo profilované sklo. V menší míře se uplatňuje pohledový beton, nejčastěji pro plotové zídky a květníky, přičemž velmi dobře působí v kombinaci se zelení.

I střídmé materiálové a barevné řešení nicméně dokáže působit útulně. Může za to zemitá barevnost a vhodné proporce jednotlivých prvků. Při současných úpravách je barevnost „ozvláštňována“ pastelovými barvami omítek. Původní hnědá okna jsou nahrazována bílými plastovými se silnými rámy. Dřevo a keramické obklady z ekonomických důvodů mizí. Nejspíše právě tato snaha o zpříjemnění prostředí a odbourání stereotypů však mívá efekt přesně opačný.

V dálkových pohledech můžeme studovat zasazení souborů domů do krajiny. Výstavba se krajinnému rázu nepodřizuje, nýbrž vstupuje s ním do rovnocenného dialogu, někdy i dramatického. Dobrého začlenění do krajiny je docilováno volbou měřítka obytných bloků, zapojením zeleně prorůstající z krajinného okolí dovnitř obytného souboru, a především prací s měřítkem staveb.

Rodinné domy jsou přirozeně stavby spíše menšího měřítka, které je vnímáno jako tzv. lidské. Rozměry rodinných domů jsou určeny velikostmi prostorů a předmětů, kterými se člověk každodenně obklopuje ve svém nejintimnějším soukromí. Z toho důvodu člověk měřítko většiny rodinných domů vnímá jako příjemné. Jinak řečeno: za zdmi rodinného domu si snadno představíme jednotlivé pokoje a vztah vnitřního vybavení k jejich velikosti. Řady domů nejsou příliš dlouhé. Jsou přerušené zelenými prolukami s cestičkami.

Jednotlivé domy jsou výškově uskočené, především díky podélnému spádu ulic. Velmi oblíbeným prvkem je i vodorovné vzájemné „pilovité“ uskočení domů. Nejčastěji bývá voleno z estetických důvodů, ovšem mnohdy má i svoje technické důvody. Zatímco ulice je často vhodné vést šikmo k vrstevnicím (dodržení rozumného spádu), domy je potřeba osazovat k vrstevnicím buď kolmo, anebo rovnoběžně. Dalším důvodem je požární ochrana. Plameny šlehající z oken hořícího domu zjednodušeně řečeno nepřeskočí do oken souseda, protože se zastaví o předsunutou boční zeď.

Rád bych se pozastavil nad obytným souborem Lísky v Brně-Komíně, které je obzvláště dobrým příkladem urbanistického a architektonického ztvárnění. A je navržen zcela netradičně mimo velkou část zde popsaných typických znaků. Ulice a řady domů jsou vedeny přímo po spádnici prudkého svahu. Z toho důvodu jsou ulice schodové a nepřístupné pro auta — pouze pro pěší. Automobilový provoz je vymístěn do podélných spojovacích ulic vedených po vrstevnici. U nich jsou připraveny garáže pro bydlící.

Zvolené řešení je z dnešního pohledu uživatelsky nepříjemné, krom toho i nepovolitelné. Nicméně vede ke zcela svébytnému a mimořádně příjemnému působení místa. Úzké schodové ulice jsou bohatě ozeleněné. Zároveň prostě působící domy, které jsou vůči sobě výškově posunuté i o více než jedno patro, vytváří tvarově rozmanité a intimně působící struktury. Ty dělají dojem spíše komunitního bydlení než městské ulice s individuálními domy. Při dálkových pohledech i při pohybu přímo v místě vzniká dojem až skalních vesnic ve Středomoří. S trochou nadsázky — je to vhodné místo pro romantické procházky.

Návrh obytného souboru Lísky není žádným ojedinělým experimentem nebo totalitním vnucováním způsobu života. Byl postaven zcela v souladu s vývojem i v tzv. západní Evropě. V té době byla ve světě velmi živá kritika modernistického způsobu výstavby vedoucí k výrazným negativním dopadům automobilové dopravy, neosobnosti bydlení a přehnanému měřítku staveb. Kritika vedla ke vzniku postmoderního hnutí v architektuře, které bylo nejživější právě na přelomu 70. a 80. let.

Zatímco v zahraničí se postmoderna mnohdy projevovala až „reakcionářským“ návratem k tradičnímu architektonickému tvarosloví, situace u nás reprezentovaná mimo jiné obytným souborem Lísky nám říká něco jiného: postmoderně humanistický důraz na příjemné, intimní a obyvatelné prostředí si může výborně rozumět i s moderními architektonickými formami.

Dostupné provádění

Zde se dostáváme snad k tomu nejdůležitějšímu — bydlení ve skupinové výstavbě rodinných domů může být ekonomicky příznivé, a tím i všeobecně dostupné. A díky prostorové efektivitě a střídmosti výrazu i ohleduplné k životnímu prostředí.

Klíčovým aspektem umožňujícím rapidní snížení pořizovacích nákladů byla výstavba svépomocí. Samozřejmě, svépomoc nemůže být nikdy úplná. Vždy bude nutný určitý podíl odborných profesí a těžké mechanizace. Tuto nutnost je ale možné vhodným návrhem stavby snížit na minimum. V současném stavebnictví je trend opačný — svépomoci není přáno. Je vnímána projektanty i normativním prostředím jako zahrávání si s ohněm — jako příliš velké riziko pro kvalitu staveb. Pro investory je také nevýhodná v tom, že za případné vady si zodpovídají sami a nemohou je u nikoho reklamovat.

Nicméně, svépomoc je zřejmě jediný rozumný způsob, jak snižovat investiční náročnost staveb. Krom toho má i svoje „psychologické“ přínosy: lepší identifikace bydlících s místem, dále pak pocit společného vlastnictví, nad kterým má ale každý bydlící spravedlivý podíl vlivu. Vzájemná výpomoc může vést k utváření trvalé komunitní sounáležitosti a k pokračování solidárních principů i v životě v dokončené výstavbě.

Jsou to navíc právě rodinné domy, které mají výhodu velkého možného podílu svépomoci při provádění. U bytových domů je tento podíl výrazně menší, u občanských a polyfunkčních staveb téměř nulový.

Jde také o realizační aspekty v rámci urbanistického celku. Prostorová efektivita umožňuje snížit nároky na drahou a životní prostředí zatěžující dopravní a technickou infrastrukturu. Díky tomu je možné buď minimalizovat společné náklady pro všechny stavebníky, anebo i žádat podporu města na těchto společných investicích. V současnosti města většinou požadují, aby investor každého nového obytného celku stavěl veškerou dopravní a technickou infrastrukturu plně na svoje náklady. Je to řešení jistě velice férové k daňovým poplatníkům, nicméně dovoluje stavět nové obytné celky pouze velmi bohatým investorům. Společné náklady jsou potom nejvýraznější příčinou stále rostoucích cen nových bytů.

Všeobecně dostupné výstavbě by pomohl model, kdy město výstavbu komunikací a inženýrských sítí zafinancuje, nebo se na ní aspoň podílí (alespoň projekčně a administrativně). Na oplátku si město klade celospolečensky legitimní podmínky: co největší úspornost z hlediska prostorového i uhlíkové stopy.

Skupinová výstavba pro 21. století

Ze zmíněných příkladů z 60. až 80. let se můžeme inspirovat především zasazením do přírody a prostorově efektivním, nikoliv však „přecpaným“ urbanistickým konceptem. Architektonické ztvárnění i dispoziční řešení domů lze rovněž převzít bez výraznějších úprav. Prostor pro další vývoj je v technickém řešení domů, které umožní co nejvíce snížit jejich uhlíkovou stopu při výstavbě i provozu. Kromě kvalitního zateplení je to například využívání přírodních materiálů jako lisovaná sláma, nepálené cihly, konstrukční dřevo, recyklované tepelné izolace. Tyto materiály jsou mimo jiné vhodné pro svépomocné provádění.

Dále je to zapojení obnovitelných zdrojů energie (tepelná čerpadla, solární energie), případně i ekologizačních opatření (retence dešťové vody, kořenové čistírny odpadních vod, zelené střechy, pěstování potravin, sdílení aut). Mnohé z těchto potřeb může být výhodnější naplňovat komunitně než individuálně v rozsahu jednoho domu.

Asi největší pokrok se musí odehrát v oblasti organizace investic. Skupinová výstavba rodinných domů má největší smysl a je nejdostupnější, pokud je co nejvíce komunitně organizovaná a investoři spolupracují s veřejným sektorem — městem. Je třeba najít takové modely vzájemné spolupráce, které budou životaschopné v dnešních socioekonomických podmínkách. Ty jsou samozřejmě diametrálně jiné než v 60. až 80. letech minulého století. Zejména je nutné přemýšlet o funkčních alternativách v současném světě, kdy legislativa i budování veřejného mínění je plně podřízeno tzv. kapitalismu bez alternativ.