Pojďme se zamyslet, jak bychom mohli stavět v souladu se zájmy naší planety. Úvahu si zjednodušíme na čtyři roviny, čtyři pomyslná patra, mezi kterými stoupáme po schodech. Každým z těchto pater musíme projít. Čím vyšší patro, tím je důležitější. Nesmíme opomíjet nižší patra, protože ta vyšší na nich stojí. Respektive — jen stojí. Žádnému z nižších pater to nedává oprávnění stát se smyslem samo o sobě.

Přízemí — energetická náročnost za provozu

Zateplováním snižujeme energetickou, a tím i environmentální náročnost našich domů. Ale tak, aby to především poznala peněženka investora. Jenže celková energetická náročnost společnosti neklesá. Dokonce stále mírně stoupá. Čím to je? Nejužívanější zateplovací materiály jsou polystyren a minerální vata. Jejich výroba stojí spoustu energie, a tím pádem má na svědomí i spoustu emisí CO2.

Energie ušetřená díky zateplení většinou nepřesáhne energii potřebnou na výrobu zateplovacích materiálů. Nejsou zde tedy žádné úspory energie, pouze přesunutí problému jinam, respektive jeho externalizace na nás všechny.

Reálné úspory energie v zateplených budovách také neodpovídají výpočtovým úsporám, podle kterých se poskytují dotace. Nutnou podmínkou lidského pobytu v budově je totiž kvalitní větrání. U starých, nezateplených domů s netěsnými okny s větráním pomáhá přirozená infiltrace, byť samozřejmě spojená s velkými tepelnými ztrátami.

Po zateplení a utěsnění obálky budovy však infiltrace zmizí a musíme začít větrat cíleně. A větrat v zimě několikrát za den samozřejmě znamená pustit si dovnitř zimu a nákladně zadržené teplo vypustit ven. To je také důvod, proč u nedávno zateplených škol jsou reálné energetické úspory nulové, nebo dokonce záporné. Navíc se děti ve vyučování třesou zimou.

Z toho plyne, že samo zateplení je nedostatečné opatření. Aby plnilo svůj účel, vyžaduje instalaci řízeného větrání s rekuperací tepla z odpadního vzduchu. Velkou spásou jsou dnes lokální rekuperační jednotky zvlášť pro každou místnost. Jejich cena je příznivá, jsou téměř bezúdržbové a nepotřebují žádné rozvody, v nichž mohou i přes úzkostlivé (a drahé) čištění růst plísně a bakterie.

Nicméně, pořád jsou to další výrobky, na které musíme natěžit suroviny, vyrobit je, prodat a dovézt. Tedy v souvislosti s nimi spotřebovat další množství energie a vyprodukovat další tuny skleníkových plynů.

Druhé podlaží — zabudovaná energie

Je jasné, že uvažovat o snižování energetické náročnosti budov za provozu jako o jediném hledisku ohleduplnosti k planetě je mylné. Musíme přejít o myšlené patro výše a brát v úvahu zabudovanou energii. Tj. veškerou energii, která je potřebná na těžbu surovin, jejich průmyslové zpracování a dopravu.

Právě doprava má ve světě dnešního globalizovaného kapitalismu zásadní význam. Než se z hlíny stane cihla a z ropy plastová hydroizolační fólie, surovina v různém stadiu zpracování procestuje i polovinu zeměkoule. Nesmíme zapomenout ani na energii spotřebovanou na vývoj, prodej a administrativní zpracování. Inženýři, prodejci, management a úředníci poskytující dotace si také musí při práci svítit a topit.

Když toto všechno sečteme, vyjde nám množství energie, které použitím materiálu skutečně spotřebujeme. Naše úspory energií jsou jen zlomeček z celkového součtu. Spotřebě energie jsou přímo úměrné emise CO2. Proto je zabudovaná energie téměř totéž co uhlíková stopa materiálu — potažmo celého domu.

Existují mezinárodně uznávané certifikační metodiky (např. BREEAM, LEEDS), které měří uhlíkovou stopu celé stavby. Jejich podstatou je dát na jednu stranu úspory energií, na druhou stranu zabudovanou energii všech materiálů stavby. Výsledkem je rozhodnutí, zda si stavba svými energetickými úsporami takříkajíc vydělá na svoje zvýšené materiálové nároky. Pokud ano, jsme o krok blíže označit stavbu za skutečně ekologickou.

Jakými způsoby můžeme zabudovanou energii snížit? Řešení je nasnadě — tzv. přírodní materiály. Omezit materiály, které jsou buď na bázi plastů, nebo jejich výroba vyžaduje vysoké teploty (cement, pálené cihly, minerální vlákna), a nahradit je materiály rostlinného původu: dřevostavba namísto zděné nebo železobetonové konstrukce, zateplení konopím namísto polystyrenem, lisovaná sláma namísto sádrokartonu, hliněné omítky namísto průmyslově vyráběných, či přinejmenším dřevěná okna namísto plastových nebo hliníkových.

Problémem je, že tyto materiály jsou většinou násobně dražší než konvenční. A tady se dostáváme k problému dotací. Kdyby se namísto prvního stupně — snižování energetické náročnosti za provozu dotoval druhý stupeň — materiály s nízkou zabudovanou energií, celospolečenská spotřeba energie by konečně mohla začít klesat.

Třetí podlaží — ekologická stopa stavby

Zkusme si nyní představit, že by se změnil systém a domy by se začaly v největší technicky možné míře stavět ze dřeva, slámy, konopí, hlíny a kamení. Krajinu by narušilo mnohem více lomů a hlinišť. Cennou zemědělskou půdu by stále více zabíraly technické plodiny na úkor jedlých. Lesy by se ocitly pod ještě větším tlakem na vysazování rychle rostoucích monokultur.

Každé lidské počínání nese jistý objem následků pro přírodu. Jinak řečeno — zákon zachování hmoty a energie platí i v metafyzické rovině. Problematiku ekologie nelze v žádném případě zúžit jen na energii a emise skleníkových plynů.

Každá stavba je výrazným zásahem do životního prostředí. Proto si v úvahách o ekologickém stavění nevystačíme ani se zabudovanou energií. Opět musíme takříkajích vystoupat o patro výše. To znamená přemýšlet o celkové ekologické stopě stavby, nikoliv jen o uhlíkové stopě.

Musíme si položit otázku: Co může naše stavba dát přírodě? Čím alespoň částečně vykompenzujeme vše, co stavba naší planetě bere? Dnešní doba nabízí celou řadu opatření přinášející zlepšení ekologické stopy stavby. Tím prvním je zvýšení zadržování vody a snížení nároků na dodávku pitné vody. Můžeme zachytávat dešťovou vodu a využívat ji na zalévání, splachování záchodů, praní a po přečištění dokonce i na osobní hygienu (alespoň jak to dovolují normy v Rakousku).

Důležitou skupinou opatření je ozeleňování. Zeleň, zvláště v podobě vzrostlých stromů, je přirozená klimatizace a regulátor vzdušné vlhkosti. Můžeme ozeleňovat střechy, dokonce i fasády. Nejjednodušší je ale využít volné plochy pozemku pro výsadbu stromů, případně keřů a kvetoucích rostlin. Další možností, vhodnou spíše pro větší soubory venkovských domů, je kořenová čistírna odpadních vod. Úplně kdekoliv poslouží vlastní výrobna energie — například fotovoltaické panely, tepelné čerpadlo se zemními vrty, rekuperace tepla z odpadních vod.

Ovšem pozor. Jsou opatření, která nás stojí jen minimum prostředků a energie navíc (ozeleňování). Většina ostatních jsou ale poměrně náročné systémy s nezanedbatelnou zabudovanou energií. Proto i zde musíme stále „kontrolovat“, zda si ekologicky zlepšující opatření na sebe energeticky a uhlíkově vydělají. Navíc jsou vhodnější spíše pro větší urbanistické celky než pro jednotlivé menší stavby.

Čím drobnější stavba, tím také větší poměr nákladů na ekologické zlepšení. Proto tato opatření z podstaty věci nemohou být povinně vyžadována. A jsou vhodnými dotačními tituly — tedy s výjimkou těch, které investorovi šetří náklady nebo i přináší zisk (výrobny energie). Tato opatření většinou znamenají náklady navíc. A jsou díky tomu v přímém rozporu se zájmem všeobecně dostupného bydlení.

Celosvětově platné metodiky ekologického hodnocení staveb BREEAM, LEEDS samozřejmě zohledňují všechna ekologicky zlepšující opatření. A pochopitelně je hodnotí velice kladně. V těchto srovnáních nejčastěji vítězí drahé budovy „k prasknutí nacpané“ sofistikovanými systémy. My ale potřebujeme stavět ekologicky šetrně a zároveň dostupně pro co nejširší vrstvy lidí. Proto opět musíme o patro výše. Ani ekologická stopa není úplně dostatečné východisko.

Nejvyšší podlaží — investiční rozvaha

Proto si musíme hned na počátku položit otázku. Kolik toho potřebujeme postavit? Jaký nejmenší objem zástavby je nutný k uspokojení našich bytových potřeb nebo jiných potřeb celé společnosti? Každý ušetřený kubík obestavěného prostoru stavby má význam pro snížení celospolečenských emisí CO2. Totéž platí i pro každý ušetřený metr silnic a potrubí. Tedy mnohem lepší než stavět velké domy plné hi-tech ekologických systémů je stavět menší domy pro více lidí a blíže u sebe.

Záměrně nemluvím o skromnosti, ale rozvaze. Když se řekne skromnost, rezonuje v tom značná dávka moralismu. Jako by už sama skromnost byla řešením. Často vede k řešení, nemusí tomu ale být vždy. Navíc s sebou nese záminku ke snižování úrovně bydlení, zejména pro chudší vrstvy. A tím i ke stratifikaci úrovně bydlení podle příjmů nebo společenského postavení. Proto neustupujme z našich potřeb vyplývajících z vývoje společnosti. Ale bavme se, jak je naplňovat s co nejmenšími nároky na přirodní zdroje.

Investiční rozvaha se dá chápat ve dvou rovinách: Za prvé jako individuální zodpovědnost každého jednotlivého stavebníka (poptávajícího bydlení). A za druhé jako přístup celé společnosti k problematice bydlení.

Díky individuální odpovědnosti si můžeme klást například otázky: Potřebuji pro svoji rodinu tři, nebo čtyři pokoje? Potřebuji garáž na jedno, nebo dvě auta? Potřebuji vířivku a saunu? Mohou to být i otázky dotýkající se smyslu investice: Proč potřebuji rodinný domek, a ne třeba družstevní byt? Nemohu místo stavby na zelené louce koupit a opravit opuštěný dům ve městě? A musím vůbec stavět?

Samozřejmě, správnou rozvahou ušetříme značný objem stavby. Netřeba také zdůrazňovat, že malý domek nebo byt v nájemním domě má mnohem menší ekologickou stopu než luxusní vila. Potíž je také v tom, že pro většinu příjemců dostupného bydlení jsou podobné otázky buď bezpředmětné (kolik lidí má doma saunu nebo vyhřívaný bazén?), nebo sklouzávají ke zmíněné výchově ke skromnosti — potažmo ke knížecím radám (dvoupokojový byt je i pro rodinu se třemi dětmi dost). Individuální zodpovědnost k řešení ekologických problémů pouze napomáhá. Sama nemůže zásadně přispět k účinnému řešení.

Proto je jasné, že rozvaha o podstatě stavebních investic musí probíhat na celospolečenské úrovni. A to už občané a občanky mohou ovlivnit jen v omezené míře. Nicméně ovlivnit přece jen mohou, ne jako individuality, ale jako kolektiv.

Zásadní význam pro ekologickou náročnost má upořádání zástavby — úsporná parcelace a kompaktní formy zástavby. Také je to rozložení funkcí: bydlení, práce a trávení volného času co nejblíže, klidně i v jednom domě. Cílem je omezit nutnost každodenního přejíždění a dosažitelnost co nejvíce služeb a vyžití v docházkové vzdálenosti.

Je jasné, že tyto úvahy nemůžeme chtít po soukromých developerech. Ti se z podstaty své činnosti budou snažit o maximální poměr zpeněžitelné plochy a veškeré další „zbytkové“ plochy. Proto ideálním stavem je, pokud soukromým investorům bude veřejný subjekt (město) prodávat pozemky k výstavbě jednotlivých domů. Díky tomu si ohlídá formu zástavby a přispěje k pestrosti vlastnické struktury. Stavění tím bude otevřeno i menším investorům — včetně družstev a malých stavebních kolektivů.

Anebo bude město upřednostňovat opravy stávajících domů namísto stavby nových. Třeba tím, že bude prodávat svoje nepotřebné nemovistosti výměnou za „předpovolenou“ stavbu, při upřednostnění menších investorů, nebo vykupovat prázdné domy a nabízet je družstvům a občanským spolkům k rekonstrukci a oživení.

Koncentrace zástavby znamená také uvolnění místa v okolí. Toto uvolněné místo by mělo být primárně využito pro ozeleňování a zvlhčování mikroklimatu. Kompaktní městská čtvrť tradičního rázu by měla být co nejvíce obehnána „hradbami“ zelených parků. Modernistické čtvrti by se zase měly stavět podobně jako sídliště Lesná v Brně, tj. co nejvíce uvolnit prostor mezi domy a osázet jej vzrostlou zelení, případně doplnit vodními plochami.

Značná ekologická náročnost je spojená se stavbou nového domu na zelené louce, oproti rekonstrukci. Proto by investiční rozvaha měla probíhat v následující hierarchii:

1. Opravit a znovu zabydlet stávající obytný dům
2. Adaptovat na bydlení nepotřebnou budovu původně neurčenou k bydlení.
3. Zastavět urbanistickou „díru“, tj. volný pozemek v zavedené obytné struktuře
4. V případě technické nevyhnutelnosti zbourat stávající dům v zavedené struktuře a na stejném místě postavit nový.
5. Až nakonec — stavět nový dům na zelené louce.

Proto musí být veřejný sektor k činnosti ve prospěch veřejného zájmu donucován tlakem zdola. A to jak ze strany odborné veřejnosti: architektů, urbanistů, environmentalistů, sociologů, tak i nejširšími vrstvami, kterým musí být umožněno participovat na politice místního rozvoje. Participace může být založena například na formulaci požadavků nebo spolurozhodování o výsledcích urbanistických soutěží či nakládání s nemovitým veřejným majetkem.

Závěrem

Pokud chceme planetárně šetrné, přitom všeobecně dostupně bydlení, musíme se zabývat především způsobem organizace investic. K tomu potřebujeme především silný veřejný sektor (obec, město, stát), který ovšem musí být pod neustálou občanskou kontrolou a být donucen jasnou a  přísnou legislativou k plnění veřejných zájmů formulovaných zdola. Vše ostatní (ekologizační opatření, uhlíková stopa materiálů, energetická náročnost provozu) jsou pouhými technickými nástroji dosahování celospolečenského cíle.