Pojďme se zamyslet, jak bychom mohli stavět v souladu se zájmy naší planety. Úvahu si zjednodušíme na čtyři roviny, čtyři pomyslná patra, mezi kterými stoupáme po schodech. Každým z těchto pater musíme projít. Čím vyšší patro, tím je důležitější. Nesmíme opomíjet nižší patra, protože ta vyšší na nich stojí. Respektive — jen stojí. Žádnému z nižších pater to nedává oprávnění stát se smyslem samo o sobě.

Přízemí — energetická náročnost za provozu

Zateplováním snižujeme energetickou, a tím i environmentální náročnost našich domů. Ale tak, aby to především poznala peněženka investora. Jenže celková energetická náročnost společnosti neklesá. Dokonce stále mírně stoupá. Čím to je? Nejužívanější zateplovací materiály jsou polystyren a minerální vata. Jejich výroba stojí spoustu energie, a tím pádem má na svědomí i spoustu emisí CO2.

Energie ušetřená díky zateplení většinou nepřesáhne energii potřebnou na výrobu zateplovacích materiálů. Nejsou zde tedy žádné úspory energie, pouze přesunutí problému jinam, respektive jeho externalizace na nás všechny.

↗

Moderní obytné čtvrti by se měly stavět podobně jako sídliště Lesná v Brně, tj. co nejvíce uvolnit prostor mezi domy a osázet jej zelení, případně doplnit vodními plochami. Foto Sdružení občanů Lesné

Reálné úspory energie v zateplených budovách také neodpovídají výpočtovým úsporám, podle kterých se poskytují dotace. Nutnou podmínkou lidského pobytu v budově je totiž kvalitní větrání. U starých, nezateplených domů s netěsnými okny s větráním pomáhá přirozená infiltrace, byť samozřejmě spojená s velkými tepelnými ztrátami.

Po zateplení a utěsnění obálky budovy však infiltrace zmizí a musíme začít větrat cíleně. A větrat v zimě několikrát za den samozřejmě znamená pustit si dovnitř zimu a nákladně zadržené teplo vypustit ven. To je také důvod, proč u nedávno zateplených škol jsou reálné energetické úspory nulové, nebo dokonce záporné. Navíc se děti ve vyučování třesou zimou.

Z toho plyne, že samo zateplení je nedostatečné opatření. Aby plnilo svůj účel, vyžaduje instalaci řízeného větrání s rekuperací tepla z odpadního vzduchu. Velkou spásou jsou dnes lokální rekuperační jednotky zvlášť pro každou místnost. Jejich cena je příznivá, jsou téměř bezúdržbové a nepotřebují žádné rozvody, v nichž mohou i přes úzkostlivé (a drahé) čištění růst plísně a bakterie.

Nicméně, pořád jsou to další výrobky, na které musíme natěžit suroviny, vyrobit je, prodat a dovézt. Tedy v souvislosti s nimi spotřebovat další množství energie a vyprodukovat další tuny skleníkových plynů.

Druhé podlaží — zabudovaná energie

Je jasné, že uvažovat o snižování energetické náročnosti budov za provozu jako o jediném hledisku ohleduplnosti k planetě je mylné. Musíme přejít o myšlené patro výše a brát v úvahu zabudovanou energii. Tj. veškerou energii, která je potřebná na těžbu surovin, jejich průmyslové zpracování a dopravu.

Právě doprava má ve světě dnešního globalizovaného kapitalismu zásadní význam. Než se z hlíny stane cihla a z ropy plastová hydroizolační fólie, surovina v různém stadiu zpracování procestuje i polovinu zeměkoule. Nesmíme zapomenout ani na energii spotřebovanou na vývoj, prodej a administrativní zpracování. Inženýři, prodejci, management a úředníci poskytující dotace si také musí při práci svítit a topit.

Když toto všechno sečteme, vyjde nám množství energie, které použitím materiálu skutečně spotřebujeme. Naše úspory energií jsou jen zlomeček z celkového součtu. Spotřebě energie jsou přímo úměrné emise CO2. Proto je zabudovaná energie téměř totéž co uhlíková stopa materiálu — potažmo celého domu.