I když se v souvislosti s kauzou dovozu polského hovězího masa do naší země hovoří především o problémech veterinárního dozoru a pochybeních na polské straně, z pohledu Asociace soukromého zemědělství ČR se na tomto případu ukázaly i problémy našeho trhu s hovězím a obecně trhu s potravinami a jejich původem. Ne problémy veterinární, ale spíše modely chování našich zemědělců, zpracovatelů i spotřebitelů.

Společným jmenovatelem všech je přitom snaha nakupovat potraviny nebo suroviny k jejich výrobě za co nejnižší cenu, často na úkor kvality. To je hlavním důvodem, proč se k nám nejen polské maso dováží, zatímco kvalitní maso z českých chovů končí na jatkách v zahraničí.

Tuzemští průmysloví výrobci masných produktů nejsou ochotni zaplatit našim chovatelům skotu (i jiných hospodářských zvířat) za jatečná zvířata dobrou cenu, a proto se z České republiky ve velkém vyvážejí živá zvířata.

Konkurenční boj mezi našimi masokombináty, ale i drobnými a středními prodejci masa ale vede k tomu, že se dováží levnější surovina ze zahraničí, která se pak v České republice prodává s rizikem nižší kvality. Má to ovšem svou logiku. Pro převážnou část českých spotřebitelů je při nákupu potravin hlavním kritériem cena, přičemž hovězí maso je nejdražší ze všech základních druhů mas. I to je důvodem, proč je u nás spotřeba hovězího masa jedna z nejnižších ve vyspělém světě, přestože je hovězí maso všeobecně považováno za nejkvalitnější.

Spotřebitelé v naší zemi se navíc ani příliš nezajímají o zemi původu masa a obecně potravin, které nakupují. Také to podporuje dovozy potravin a zemědělských surovin ze zahraničí i tehdy, když jsou srovnatelné výrobky k dispozici na našem trhu od českých producentů. Jen málokdy se v této souvislosti zmiňuje možnost nákupů těchto produktů od českých sedláků.

Nákup od českého sedláka přitom skýtá pro spotřebitele celou řadu výhod, které jim nemohou nabídnout průmyslově vyráběné potraviny v potravinářských provozech. V prvé řadě je to garance původu, neboť sedláci vyrábějí potraviny ze surovin z vlastních chovů nebo vlastních polí a na rozdíl od průmyslových výrobců nedovážejí žádné základní suroviny ze zahraničí.

V druhé řadě je to čerstvost selských výrobků, neboť tyto potraviny nemusí cestovat nejen ze zahraničí k nám, ale ani po naší zemi, protože si je spotřebitel může zakoupit přímo „ze dvora“, a navíc mají mnohé farmy již své vlastní prodejny. Nákup selských potravin je ale také podporou lepšího stavu životního prostředí, protože jejich produkce nezatěžuje životní prostředí tak, jako je tomu v případě průmyslové výroby potravin.

Vedle toho přispívá nákup potravin přímo od zemědělců k posilování identity konkrétních míst a lokalit v naší zemi, v nichž vytváří žádoucí pestrost a nabídku originálních výrobků, a také k zaměstnanosti a rozvoji venkova. Potraviny od českých sedláků navíc spotřebitel nemá šanci, až na výjimky, koupit v nadnárodních maloobchodních sítích (řetězcích), pro které jsou produkty malovýroby komerčně a objemově nezajímavé.

Nejdůležitější pro zákazníky ale je, že si konkrétní chovatel nebo pěstitel nemůže dovolit své odběratele zklamat, ani původem, ani kvalitou nabízených potravin, protože by je navždy ztratil. Jasná identifikace výrobce i místa výroby je tak nejlepší prevencí nejen vůči klamání spotřebitele, ale především zárukou kvality nabízeného zboží.

Zejména pro sedláky, ale obecně pro všechny podnikatele v naší zemi, a nejen výrobce potravin, je velkou zátěží stále větší byrokracie. Její základní rámec se sice tvoří na půdě Evropské unie, při aplikaci do našich zákonů a vyhlášek ale často zavádíme i regulace a povinnosti, které po naší republice Evropa nepožaduje. To vede ke zbytečnému růstu nákladů na výrobu potravin a zároveň se tím nepřímo vytváří prostor pro jejich dovozy ze zahraničí.

Pokud by se stát snažil cíleně a systémově byrokracii spojenou se zemědělstvím a výrobou potravin v naší zemi snížit, nepochybně by se tím zvýšila i často a emotivně diskutovaná potravinová soběstačnost České republiky. Rozhodující ale bude stejně vždy chování spotřebitele.

Stát přitom investoval do marketingových kampaní a snah přesvědčit spotřebitele k nákupu potravin českého původu nemalé peníze, chování nakupujících se ale zatím příliš nemění. Otázkou k diskusi je tedy i to, zdali byly tyto peníze vynaloženy skutečně účelně a zda by nebylo vhodné ve státem placených kampaních (když už existují) dosavadní způsob propagace změnit.