↗

Poslední debatu o nemístném zdražování podnítily rostoucí ceny cukru. Foto FB Agrární komora ČR

Jako nekonečný evergreen se v posledních měsících stále vrací otázka, kdo může za zdražování potravin. Naposledy jsme to mohli vidět v souvislosti s cenami cukru, jež se rozhodl prozkoumat včelař a ministr zemědělství v jedné osobě Nekula. A samozřejmě ukázal prstem na obchody, aniž by se obtěžoval ověřit si základní fakta.

Obchodníci jsou přitom pouze posledním článkem celého řetězce, a pokud si uděláte stejně jako já chvilku času a podíváte se na čísla Českého statistického úřadu, tak vám musí být okamžitě jasné, že vítr vane úplně odjinud. Tempo růstu cen potravin v obchodech bylo totiž ve skutečnosti během loňského roku v porovnání se zdražováním v rostlinné a živočišné výrobě mnohem nižší a s výjimkou jeho závěru se dokonce pohybovalo pod úrovní celkové inflace.

Zatímco u potravin a nápojů se loni jednalo o nárůst o 12,9 procenta, pak v rostlinné výrobě loni vzrostly ceny o 37,1 procenta a v živočišné o 24,4 procenta.

Navíc jsme loni byli opakovaně svědky strašení lidí ze strany agrobaronů. Svého času média plnily jejich lži o chlebu za dvě stě korun a rohlíku za patnáct. Komunikační strategie to byla jednoduchá — nejdřív lidi vystrašit nesmyslným vyhrožováním, pak natáhnout ruku pro další dotace a nakonec v lidech vyvolat pocit vděku, že agrobaroni zdražili méně, než původně říkali.

A ministr Nekula se na tohle strašení lidí bez jediného slova dívá a poslušně běhá agrobaronům na vládu pro další a další dotace (zatímco třeba dotace na precizní zemědělství, určené především menším zemědělcům, na poslední chvíli zruší — ale to je jiný příběh).

Ale možná je v tom ministr Nekula nevinně, protože jeho podřízení mu nepříjemná fakta o zdražování ze strany agrobaronů nesdělí. Byli by ostatně sami proti sobě, protože i přes veškeré předvolební sliby o deagrofertizaci se toho na ministerstvu zemědělství dodnes nezměnilo téměř nic. A jelikož pan ministr s nikým mimo úřad moc nekomunikuje, není jiná cesta, jak ho upozornit na základní fakta. Takže pojďme na to.

↗

V čele rezortu zemědělství je v současnosti Zdeněk Nekula, nominant KDU-ČSL. Foto FB Zdeněk Nekula

Hlavním důvodem vysokých cen potravin v České republice je chybějící konkurence mezi dodavateli. Bylo by pohodlné říct, že je to prostě komunistické dědictví jednotných zemědělských družstev. Je pravdou, že místo malých a středních rodinných farem si republiku rozparcelovalo pár agrobaronů, kteří místo modernizace a zodpovědného přístupu k půdě fungují jako žába na prameni. Naučili se totiž, že jim stačí fňukat, jak je ten svět nespravedlivý, natahovat ruku pro dotace, ať stát a Brusel pěkně sypou, a k tomu inkasovat miliardové zisky. Malí a střední zemědělci se naproti tomu topí v byrokracii a na řadu dotací, na západě určených právě pro menší zodpovědné farmáře, v Česku nedosáhnou.

Všichni známe příklad Agrofertu a jeho téměř absolutní vertikální i horizontální integrace. Je pravdou, že nikde jinde v Evropě stát nedopustil, aby jedna jediná firma byla obrovským producentem zemědělských komodit i jejich velkým zpracovatelem (mimochodem, doporučuji podívat se na to, jak je potravinářská část Agrofertu stále významnější pro celý koncern). Ale už vůbec nikde v civilizovaných zemích nepřipustili to, aby dominantní zemědělsko-potravinářský koncern byl klíčovým dodavatelem všeho potřebného, od osiva přes hnojiva až po zemědělské stroje.

Na druhou stranu — na Agrofert je aspoň vidět. Je tady ale spousta dalších agrobaronů, kteří naopak dělají všechno pro to, aby vidět nebyli. Příkladem může být třeba Gabriel Večeřa, podle časopisu Forbes zhruba šedesátý nejbohatší Čech, a jeden z největších příjemců zemědělských dotací. A přitom člověk, u kterého většina médií nemá v archivu ani jednu fotku, natož aby řešila jeho roli v českém zemědělství, jak by bylo normální v západní Evropě u každého tak dominantního hráče v zemědělství.

A pak jsou tady potravináři. Někteří jako Agrofert propojení se zemědělskou částí svého byznysu, jiní samostatní. Ale často ještě dominantnější, takže pokud máte zájem o české potraviny, jste v situaci, kdy vám dodavatel diktuje cenu a vy se jen můžete rozhodnout, jestli tu cenu akceptujete nebo ne. Ostatně velmi jasně to říká ekonomka Jana Matesová, bývalá zástupkyně České republiky ve Světové bance: „U nás je neobyčejně koncentrovaný trh zprostředkovatelů zemědělských surovin. Tam je obrovská tržní síla, která umožňuje zneužívání, omezuje konkurenci.“

Člověk si to jen obtížně uvědomí, protože někteří velcí potravináři mají jen jeden klíčový produkt (představte si třeba Coca-Colu, kterou na pultech prostě mít musíte), ale většina dominantních potravinářů má desítky různých značek a pokud pečlivě nečtete zadní strany obalů, často ani netušíte, že mají společného výrobce. Ale pokud tyto desítky značek tvoří třeba třetinu regálu s jedním typem výrobků, tak vás takový dodavatel drží pod krkem a může si s cenou (a kvalitou) dělat cokoliv, co uzná za vhodné.

Tahle prazvláštní situace se navíc nedá změnit ze dne na den, nemluvě o potřebě pořádné dávky odvahy postavit se těm nejmocnějším agrobaronům s obrovským finančním i politickým kapitálem. A tak vlastně chápu, že ministr Nekula přes všechny ty sliby o deagrofertizaci a podpoře malých zemědělců nakonec skončil jen u odvážných tweetů a snaze sehnat sobě a dalším včelařům levnější cukr na jarní přikrmování včel.

Pokud by ale nakonec pan ministr odvahu našel, měl by se soustředit na tři klíčové věci:

• Konečně na vládě předložit snížení DPH na (alespoň základní) potraviny, jak vždycky slíbí a pak na to zapomene.
• Zásadně změnit dotační schémata, výrazně podpořit malé a střední zemědělce a potravináře včetně snížení byrokracie a provozní dotace změnit na investiční, abychom se posunuli v modernizaci a kvalitě produkce.
• Tlačit na zdravější stravování Čechů, abychom konečně přestali patřit mezi rekordmany v konzumaci cukru, soli a tuku — jinými slovy tlačit na reformulace potravin, podporovat alternativní potraviny a začít se vážně bavit o dani z tloušťky, která v zemích, kde byla zavedena, výrazně podpořila zdravější stravování se všemi zdravotními benefity, které zdravé jídlo doma i ve veřejném stravování přináší. A taky konečně přestat bojkotovat účinné nutriční značení, i když je pro české potravináře hodně nepříjemně nastaveným zrcadlem…