V pořadu Otázky Václava Moravce vysílaném 3. září 2023 se sešli Martin Pýcha jako reprezentant zemědělců, Tomáš Prouza jako zástupce obchodu a ministr zemědělství Marek Výborný. Je zajímavé, že v této důležité debatě nikdo nereprezentoval potravinářský průmysl jakožto střední část výrobkové vertikály a důležitý mezičlánek mezi zemědělskými producenty a obchodem. A jako obvykle v těchto debatách chyběl nejdůležitější článek, tedy konečný spotřebitel, který je bohužel v tomto řetězci nejméně schopný cokoli ovlivnit.

Předmětem „učeného hádání“ byla opět otázka, kdo nejvíce vydělal na inflaci a kdo může za zdražení potravin, a to na základě spíše osobních dojmů než skutečných faktů. Nadále tak zůstává v platnosti závěr šetření Úřadu pro hospodářskou soutěž, že není možné přesně stanovit, kdo na zvyšování cen vydělal více a kdo méně: na zvyšování cen se podílely všechny složky vertikály přibližně stejně a především přitom testovaly hranice, co ještě český zákazník unese.

V rámci tohoto pořadu bylo opět vyřčeno mnoho složitě ověřitelných informací a nařčení zejména o výši profitu jednotlivých částí vertikály a jejich podílu na zdražování potravin. Zkrátka mnoho slov, málo podložených faktů a mnoho příslibů do budoucna. Úmyslně jsem proto čekal s jakýmkoli komentářem až do setkání zástupců maloobchodních řetězců s ministrem zemědělství a premiérem.

A výsledek tohoto jednání? Zástupci obchodníků premiérovi a ministrovi svatosvatě slíbili, že spolu s novou sazbou DPH od ledna 2024 zcela určitě o tři procenta zlevní. Nechci nic předjímat, ale v lednu jistě uslyšíme, že oni by zlevnili, ale je tady spousta „objektivních“ příčin, proč toto zlevnění není pro zákazníka viditelné.

Musíme si proto položit základní otázku, kdo a jak by vlastně měl sociálně citlivý trh s potravinami regulovat. A na základě jakých podkladů a dat tak bude činit. Pro Českou republiku začíná generálně platit, že bychom rádi definovali mnohé moderní strategie, ale pro efektivní jednání nám chybějí relevantní data, proto se většinou rozhodujeme na základě dat neúplných, špatných anebo žádných. To prohlásil i jeden z nejrespektovanějších sociologů Daniel Prokop z PAQ research.

Vláda může situaci změnit. Stačí jen chtít

Vláda nemá skoro žádnou moc jakkoli ovlivňovat cenu potravin — to je opravdu věcí trhu. Je ale odpovědná za fungování tohoto trhu, může a musí vytvářet taková legislativní pravidla, která jsou schopna pozitivně ovlivnit korektní hospodářskou soutěž a upravovat chování jednotlivých subjektů.

Vláda také může ovlivnit cenu některých vstupů — například energií. Že to neudělala ani včas, ani dobře, je druhá věc, ale koneckonců i tyto „špatné“ podmínky jsou stejné pro všechny složky výrobní vertikály. Takže jde spíše o to, jak velkou nákladovou položku tvoří tyto vstupy, zejména náklady na energie, pohonné hmoty a další.

Tyto údaje můžeme přesně ověřit pouze u zemědělců — prvovýrobců, kde již léta existuje program FADN, velmi podrobně sledující jejich ekonomiku. Díky němu lze jednoznačně ověřit, zda je zvýšení jejich cen v souladu s růstem jejich nákladů. V menší a méně reprezentativní míře můžeme tyto údaje dát dohromady i u zpracovatelů.

Naopak velmi složité je pravý stav ověřit u obchodníků, neboť se povětšinou musíme spolehnout na údaje, které obchod sám uvolní. Otázky spjaté s případnými finančními transfery směrem k vlastníkům, zejména platby za různé marketingové, právní a jiné rady, za reklamu a podobně, zůstávají nezodpovězeny.

Trh s potravinami je oligopolním trhem, a to zvláště ve vztahu mezi zpracovateli a obchodníky, ale koneckonců i mezi zemědělskými prvovýrobci a zpracovateli. Pokud nebudeme disponovat spolehlivými a dlouhodobými údaji o nákladovosti, jako je tomu u zemědělských prvovýrobců, nikdy spolehlivě nezodpovíme otázku, kdo má největší ziskové marže.

A právě tady by vláda činit mohla. Pokud je totiž systém kontroly možný v jednom článku vertikály, měl by v principu být možný i u zbývajících dvou článků.

Vláda je také odpovědná za úroveň legislativy, a proto by měla prověřit, zda zákony o ochraně hospodářské soutěže a zneužití významné tržní síle opravdu fungují, zda jsou vymahatelné a zda je jejich případné porušování dostatečně trestáno.

Podle medializovaného případu rozhodnutí Úřadu pro hospodářskou soutěž ve věci nákupu pekárenské firmy United Bakeries konkurentem PENAM je zjevné, že tyto zákony lze obejít a plnění se vyhnout. Přitom to může fungovat i jinak. Když velmi podobný případ řešil slovenský Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, za obdobné jednání, tedy fiktivní odprodej určitých podniků, vyměřil mastnou pokutu.

Český případ nákupu pekárny je navíc komplikovaný tím, že společnost, která v něm figuruje, vlastní vedle pekáren také rozhodující kapacity pro dlouhodobé skladování obilí a významnou kapacitu mlynárenskou, což by rozhodování Úřadu pro hospodářskou soutěž také mělo ovlivnit.

Na českém trhu působí cca 33 000 zemědělských subjektů, zhruba 8 500 zpracovatelských podniků, ale pouze šest obchodních řetězců, které inkasují více než 75 procent tržeb. Z těchto čísel je jasné, jakou kdo má pozici a vyjednávající sílu. Nezbývá nám proto než věřit tvrzení prezidenta Svazu obchodu, že obchodníci tohoto postavení nijak nezneužívají. Jakýsi morální kodex prý dodržují, ale mezi jejich chováním v domovských zemích a u nás je i pro laika viditelný rozdíl.

Je třeba hájit spotřebitele. Jsou nejslabším článkem řetězce

K zajištění cenové stability a přiměřenosti cen potravin pro spotřebitele, a nejen jich, jsou tedy nezbytná následující opatření.

Především je třeba předcházet inflaci odpovědnou ekonomickou a rozpočtovou politikou. Její následné řešení je vždy drahé a bolestivé, a to většinou bez ohledu na zvolenou metodu řešení. Když už inflace vznikla, nesmí vláda přilévat olej do ohně, ale naopak by měla rozumnou regulační politikou zejména u komodit s plošným multiplikačním efektem zmírňovat dopady inflace jak na firmy, tak na občany.

Vláda musí skoncovat s politikou, která jde vstříc zájmům velkého byznysu a začít řešit potřebnou legislativu z hlediska potřeb občanů a spotřebitelů. Potraviny a další zboží denní a nezbytné potřeby je nutné zařadit do opravdu nízké sazby DPH (5 procent), neboť snížení z 15 na 12 procent je spíše hořkým výsměchem než reálnou pomocí.

Je nutné efektivně a důsledně začít vykazovat a kontrolovat marže ve výrobkové vertikále na základě opravdu průkazných dat. Tato datová báze pak musí sloužit pro efektivní rozhodování o případné regulaci. Tady lze koneckonců zmínit i případnou krajní možnost povinného zveřejňování nákupních cen vedle cen prodejních.

Úřad pro hospodářskou soutěž musí důsledně kontrolovat a postihovat jakékoliv náznaky kartelových dohod a zneužívání oligopolního prostředí. Zejména u sporů mezi „malými a velkými“ bychom měli zavést něco jako whistleblowing, aby stěžovatel, respektive iniciátor stížnosti nemohl být „trestán za opovážlivost“.

Je třeba revidovat platnou legislativu na ochranu hospodářské soutěže a zneužívání významné tržní síly nejen z hlediska jejich uplatňování, ale zejména vymáhání rozhodnutí, a to zvláště vůči velkým firmám. Přitom je samozřejmě nutné brát v potaz fakt, že jsme součástí otevřeného evropského trhu.

Je třeba také začít důsledně kontrolovat dovozy za podnákladové ceny nebo uplatňování nepovolených dotací ze strany importujících států. Jednotný evropský trh nebude nikdy dobře fungovat, pokud nebude mít víceméně sjednocená a hlavně respektovaná pravidla, aby se volný obchod nestal soubojem státních rozpočtů, což u zemědělských komodit a potravin hrozí.

A v neposlední řadě se objektivně podívat i na ekonomickou efektivitu jednotlivých složek výrobní vertikály. Jinými slovy udělat na trhu pořádek, kultivovat ho. To by měla být širší iniciativa, která by v každém případě měla začít u spotřebitele, jeho informovanosti a vzdělávání. Měla by zahrnout změny značení potravin tokovým způsobem, který bude prospěšný pro zákazníka, a nikoli přijatelný pouze pro výrobce. Nesmíme přitom opominout rovněž problematiku označování výrobců u takzvaných privátních značek.

Díky tomu by se měly omezit různé více či méně sofistikované metody klamání zákazníka, počínaje takzvanou dvojí kvalitou přes nahrazování kvalitních surovin levnými náhražkami — například využití strojně odděleného masa, takzvaného separátu, místo masa. Souvisí to i s omezením a regulací klamavé nebo zavádějící reklamy a podobně.

Je toho poměrně mnoho, co by bylo potřeba na trhu s potravinami udělat, aby skutečně sloužil zákazníkovi. Bohužel lobby chránící zájmy výrobců a obchodníků je mnohem silnější než hlas těch, kteří hájí zájmy spotřebitelů. A právě to je věc, která se musí změnit nejdříve. Úloha vlády a obecně politické reprezentace je v tom nezastupitelná.