Zdeněk Nekula zřejmě vstoupí do dějin ministerstva zemědělství jako rekordman. Nikoliv ovšem délkou mandátu, počtem schválených zákonů nebo rozdaných peněz, ale počtem internetových vtipů, které za jeho krátkou kariéru vznikly.

V zajetí agrobaronů

Ministr Nekula přitom začal dobře. Po nástupu se s energií pustil do plnění programového prohlášení vlády a začal reformovat systém evropských zemědělských dotací. Po mnoha letech ministr zemědělství začal splácet dlouholetý dluh vůči menším a středním zemědělcům a začal alespoň trochu utahovat kohoutky nenasytným agrobaronům. Okamžitě se rozjely demonstrace a agrolobby oblepila zemi billboardy proti snahám omezit zneužívání dotací.

Mimochodem, tyto akce stály Agrární komoru a další organizace miliony korun. Ministerstvo zemědělství přitom Agrární komoře posílá desítky milionů korun každý rok na dotacích — od peněz na lobbisty až po příspěvek na prase do tomboly na Agrárním plese. Zdeněk Nekula tak vlastně platil ze státních peněz kampaň sám proti sobě. Ale to odbočuji.

Kampaň proti své osobě Zdeněk Nekula ustál a zdálo se, že skutečně budeme mít ministra, který naplní předvolební sliby o deagrofertizaci. Před rokem dokonce Zdeněk Nekula v České televizi v Otázkách Václava Moravce sliboval, že z Agrofertu vymůže 4,5 miliardy neoprávněných dotací. Tímto prohlášením ovládl na den všechna média — a jím také celé vracení dotací skončilo.

Agrobaroni totiž pochopili, že výhrůžky na Nekulu nefungují, a proto změnili taktiku. Najednou nebyl jejich nepřítelem, ale „naším Zdeněčkem“, skvělým bojovníkem za levné potraviny, respektive za větší zisky velkozemědělců na úkor zákazníků. Během pár měsíců jej měli ve své moci a namluvili mu, že jsou opravdovými chudáky pod sluncem, i když statistická data o rekordních ziscích a roky projídaných dotacích bez přínosu ukazovala přesný opak.

Mentálně zřejmě příběh o chudácích zemědělcích zapadl do Nekulova vidění světa. Navíc mu pomohl vyřešit jeden osobní problém: pokud by skutečně myslel deagrofertizaci vážně, musel by zřejmě žádat zpět i podpory, pod nimiž je jeho podpis z doby, kdy vedl Podpůrný garanční rolnický a lesnický fond. Bylo by asi příliš odvážné čekat, že by ministr Nekula přiznal vlastní chybu, zejména když se mohl schovat za zasloužilé úředníky ministerstva.

Odborníci ve vládě nás nespasí

Vedle neochoty plnit programové prohlášení vlády a volební sliby měl Zdeněk Nekula možná ještě větší problém — nechápal, že demokratický stát stojí na vládě práva. Bylo to vidět třeba na tom, jak se netajil se zneužíváním kontrolních orgánů.

V médiích opakovaně prohlásil, že nahnal „Nekulova komanda“ do obchodů ne proto, že by prodávaly nekvalitní potraviny, ale aby je donutil zlevnit. Snažil se používat klasickou Babišovu fintu zakleknutí na nepohodlné firmy pomocí poslušných kontrolorů. Babiš se tím ovšem nechlubil, zatímco Nekula České obchodní inspekci i Státní zemědělské a potravinářské inspekci ošklivě zavařil.

Řada jimi udělených pokut nepochybně kvůli jejich podivnosti skončí u soudu — a inspektorům se bude pokuty jen obtížně obhajovat, protože bude jasně prokazatelné, že byly uděleny na základě politického zadání. A to nemluvím o tom, jakou ostudu Nekulovo „zaklekávání“ dělalo v zahraničí, včetně opakovaných dotazů Evropské komise. Jeden z vysokých manažerů se mě opakovaně ptal, jestli skutečně mluvím o České republice a ne o Maďarsku…

Přes všechny výše uvedené výhrady je vlastně i Zdeněk Nekula jen další z dlouhé řady obětí mantry o „odbornících ve vládě“. Jenže politickou funkci nejde dělat bez politických schopností a konexí. A pro tak složité ministerstvo, jako je zemědělství s desítkami let budovanými klientelistickými vazbami s nejbohatšími lidmi v zemi, to platí dvojnásobně.