↗

České supermarkety, které naprosto převálcovaly menší maloobchody, se předhánějí ve slevových akcích. Přitom jen čtyři z nich, které navíc mají jen dva vlastníky, kontrolují více než 50 procent trhu. Foto Flickr, Jaroslav A. Polák

Není žádnou novinkou, že v České republice rádi děláme věci takříkajíc po svém. Platí to bohužel i v případě reakce na inflaci. Ačkoli ve zbytku vyspělého světa se hydru zdražování pomalu daří krotit, v České republice vystoupala lednová meziroční inflace až na závratných 17,5 procenta. Jen pro představu — pokud by se tento trend udržel, znamenalo by to, že ceny vzrostou na dvojnásobek zhruba každé čtyři roky.

To by bylo děsivé samo o sobě, i kdybychom si odmysleli, že mzdy rostou podle ČSÚ zhruba jen třetinovým tempem. U cen potravin se přitom nebavíme o růstu v řádech jednotek, ale desítek procent. Některé potraviny by tak mohly — pokud inflace nepoleví — zdražit dvojnásobně každé dva roky. Nebo ještě rychleji.

Pomoci chudším

Za povšimnutí stojí dvě roviny spojené s inflací. Ta první se týká solidarity. Nejvíce jsou totiž inflací zasaženy domácnosti nízkopříjmové, u kterých je podíl výdajů na potraviny nejvyšší. Jak například ukazují zjištění výzkumníků z organizace PAQ Research, zatímco ještě na podzim roku 2021 zvládly rodiny z dolní příjmové poloviny ušetřit v průměru až 2 900 korun měsíčně, v roce 2022 už to bylo jen 200 korun. Přinejmenším polovina z nich však neušetřila nic nebo „musela do mínusu.“

Kromě toho, že jsou nízkopříjmové domácnosti zranitelné vůči neočekávaným výdajům, musí také omezovat své náklady v jiných oblastech. Těmi jsou podle PAQ Research do značné míry například vzdělávání nebo kroužky. Obzvláště ve srovnání s vládami na západ od nás přitom pomoc nízkopříjmovým pokulhává nebo přímo schází.

V důsledku inflace zasahuje výrazně i do života našich nejmladších občanů, což je pro společenskou mobilitu velice smutná zpráva, která může mít obzvláště nepříznivý dlouhodobý dopad v dalším rozevírání socioekonomických nůžek. Pokud se výrazně nezlepší způsob, jakým pomáháme nejzranitelnějším, důsledky budou neblahé: nižší důvěra v instituce, větší podpora extremistických a populistických hnutí, vyšší výskyt sociálně patologických jevů a narušení toho, čemu říkáme „sociální smír“ — to vše může naši společnost proměnit na další dekády k horšímu.

Omezit moc supermarketů

Druhou důležitou rovinu spojenou s inflací představuje její systémový kontext. Raketová inflace — a obzvláště ta cen potravin — k nám nespadla z čistého nebe. Z pohledu vlády a státních institucí je tak na místě klást si otázku, čím je český potravinový trh natolik odlišný, že potraviny zdražují tak výrazně. Kromě již zmíněné „první pomoci“ v podobě ochrany základních potřeb těch nejzranitelnějších by totiž úkolem státních institucí mělo být zajistit, aby se české inflační „speciality“ napříště neopakovaly.

Základní pochopení současné potravinové nouze nám může poskytnout ekonomická teorie. V klasické ekonomii platí jednoduchá poučka — více konkurence, nižší ceny. A v tom je v českém potravinářství zakopaný pes. Pokud totiž konkurence probíhá jenom mezi několika málo firmami, ať už jde o obchodní řetězce nebo zpracovatele, jednotliví aktéři mají velkou sílu určovat cenovou hladinu. Nějaká forma cenové koordinace — ať už otevřená, nebo jenom „tichá“ — se v menším množství koneckonců dělá mnohem jednodušeji.

Jak poznamenává ekonomka a bývalá zástupkyně ČR při Světové bance Jana Matesová, v tomto máme u nás zaděláno na problém. Jak na straně prodejců, tak na straně zpracovatelů je podle Matesové český trh „velmi koncentrovaný“. Data jí dávají za pravdu. Například u maloobchodních prodejců je tato „koncentrace“ více než patrná: jenom řetězce Lidl, Kaufland, Billa a Penny kontrolují více než 50 procent trhu. Všechny jsou přitom v rukou pouhých dvou vlastníků.

Není proto velké překvapení, že i jinak zdrženlivější ekonom jako třeba Tomáš Maier, který se jinak zdráhá ukazovat na jednotlivé články výrobního řetězce, u vybraných komodit některé znepokojivé znaky rozpoznává. Za nyní dost diskutované zdražování cukru tak podle Maiera jednoznačně nesou vinu obchodní řetězce, které svého postavení zneužívají k nafukování marží.

Pochopitelně, jak také Maier poznamenává, každý produkt má svá specifika. Případ cukru ale dokládá, že přinejmenším u některých komodit mají řetězce příliš velký prostor určovat ceny jak producentům, tak spotřebitelům. Je proto správně, že se Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) nyní rozhodl prověřit navyšování marží napříč dodavatelským řetězcem.

Kontrola ÚOHS je však naprostým minimem toho, co by stát měl v této situaci učinit — nehledě na to, že „papírové“ marže mohou být těm skutečným díky „kreativním“ účetním praktikám korporací na hony vzdálené. Kromě již zmíněné podpory nízkopříjmových rodin je kroků, jimiž vláda může dopadům zdražování a koncentrace a oligopolizace trhu předcházet, nemálo.

Ať už se jde o reformu přidělování dotací velkým producentům a zpracovatelům na úkor menších podniků, nedostatečnou transparentnost v účetnictví koncernů, větší podporu menších a lokálních podniků nebo přímou intervenci na trzích, kde dochází k tvorbě oligopolních struktur, stát má povinnost proti těmto praktikám zakročit. Jak argumentuje ekonomka Matesová, je to totiž právě stát, kdo „musí hlídat, aby se … zneužívání tržní síly nestalo.“ Jak bohužel vidíme v regálech obchodů dnes a denně, u nás se stalo. Je čas proti němu zakročit.