"Peníze vládě nikdy nedojdou" - zůstane zřejmě tajemstvím autora, na základě jakých skutečností či úvah se k tomto dobrodružnému tvrzení propracoval.

Že vládě naprosto mohou - a to s velmi drastickými důsledky - dojít peníze, to se ukázalo na příkladu Řecka. A stejně tak - opakovaně - na příkladu Argentiny.

Existují jenom dvě možnosti, jak pokrýt (rostoucí) státní deficit: buďto zvýšeným výběrem daní, anebo (pokud by k tomu byla ochotna státní banka) tištěním nových peněz. Druhá cesta je ovšem přímou cestou k ještě vyšší inflaci, neboť nově vytištěné peníze nejsou kryty reálnými hodnotami.

Zvýšeným výběrem daní? I to je možné dvěma způsoby: buďto zvýšit míru zdanění - anebo doufat, že díky vyšší zaměstnanosti se vybere celkově vyšší suma peněz.

Zvýšit míru zdanění - to je v principu jed na ekonomiku, neboť jak zmenšuje míru disponibilních příjmů, takže lidé méně nakupují a ekonomika tím méně produkuje, a stát tím méně přijme z daní z obratu, tak zároveň zatěžuje samotnou ekonomiku, tedy producenty.

Zbývá tedy jenom ona naděje, že zvýšená míra zaměstnanosti za prvé povede k vyššímu výběru daní od nově zaměstnaných osob; a za druhé obecně k oživení ekonomiky (tito nově zaměstnaní více nakupují, pro ekonomiku je tedy vyšší odbyt).

Ovšem: jak sám autor správně uvádí, ona "nádrž ekonomiky" je sama o sobě především soukromým sektorem. To znamená: ti nově zaměstnaní si za své - státem subvencované - platy pořídí ledničky, pračky, televizory, automobily; tím vzroste jejich majetek, ale nikoli majetek státu. Stát dostane zpět jenom malou část ve formě daní.

Zjednodušeně řečeno: z každého tisíce korun kterými by stát financoval nově (a uměle!) vzniklá místa, by jich zpátky dostal jenom sto korun. O těch rozdílových devět set by nadále rostl státní deficit!

Autor argumentuje příkladem Německa. To sice souhlasí, v krizových dobách německý stát skutečně podnikal a podniká intenzivní (a velmi efektivní) kroky na podporu ekonomiky, respektive na podporu zaměstnanosti.

Jenže: za prvé německý stát si tyto výdaje (a jejich financování z případných dluhů) může dovolit díky extrémní výkonnosti německé ekonomiky, takže stát pak má jak dostatek vlastních rezerv, tak má i jistotu že nové dluhy dokáže bez potíží splatit.

A za druhé: tato opatření bývají pouze přechodného rázu, jenom pro krizové období. Ani relativně bohatý německý stát si nemůže dovolit natrvalo subvencovat zcela neproduktivní činnosti, respektive pracovní místa.

Všeho všudy: autor článku své návrhy myslí bezpochyby dobře, prosociálně; ale nedá se nic dělat, dokud základem reálné ekonomiky bude ekonomika volnotržní, pak jsou možnosti státu vždy limitované tím, kolik mu tato ekonomika bude schopna poskytnout.

Stát používá k uskutečňování rozpočtových rozhodnutí elektronické peníze a digitální platební systémy. Výdaje, které vláda schválí, se uskuteční jednoduše tak, že centrální banka připíše zvolenou částku na účet cílové banky, která ji přepošle příjemci platby.

V momentě, kdy se naopak peníze použijí ke splacení osobních či firemních daní, jsou peníze z individuálních účtů odepsány, a připsány na vládní účet u centrální banky.

Pokud za rok stát vytvoří více peněz, než jich daněmi odepíše, mluvíme o tzv. "deficitu", který je ale přebytkem soukromého sektoru.

Český stát má prostřednictvím vlády zákonnou moc vytvářet české státní peníze. Ve spojitosti se státními výdaji tedy nemá smysl mluvit o “neufinancovatelnosti”, peníze vznikají politickým rozhodnutím. Je třeba se ptát: co dokážeme naplánovat a zorganizovat? Na co máme dostatek lidí, potřebné vzdělání, zkušenosti, vybavení? Máme výrobní, energetické, dopravní kapacity?

Stát si na své výdaje, narozdíl od domácností a firem, nemusí půjčovat – pokud je zboží na prodej za české koruny, státu nic nebrání k tomu, aby potřebnou částku vytvořil, a nákup uskutečnil. Populární metaforu s domácím rozpočtem tedy nelze aplikovat. Jak zásadně by se změnily finanční poměry v domácnosti, která by dostala k dispozici tiskárnu na peníze?

To, že státní výdaje nejsou nominálně nijak omezené, v žádném případě neznamená, že se vláda při tvorbě peněz nemusí na nic ohlížet. Vládní deficit je sice jen statistický údaj, ale reálné zdroje, které potřebujeme k dosažení našich cílů, jsou skutečně omezené.

Představme si, že se vláda rozhodne pro výstavbu sítě vysokorychlostních vlaků. Jaké jsou k tomu potřeba “reálné zdroje”?

Pozemky, kudy dráha povede, materiál na výrobu pražců a kolejnic, projektanty, stavaře, lokomotivy, elektřinu, strojvůdce, průvodčí, servisáky, atd. Všeho je omezené množství, ale je možné to napravit tím, že se posílí investice třeba do vzdělání a platů železničářů, což přiláká zájemce navíc. Je možné rozšíření výroby lokomotiv či kolejnic.

Druhým limitem státního utrácení je inflace. Pokud se vláda rozhodne k výstavbě obecních apartmánů, zvýší tím tlak na trh se stavebním materiálem, což prodraží například výstavbu rodinných domů. Je tedy třeba, aby součástí plánu bytové výstavby byl i plán, jak souvisejícímu inflačnímu efektu předcházet.

Zvýšená spotřebu stavebního dřeva způsobí růst jeho ceny, čemuž můžeme čelit investicí do lesnictví a dřevozpracování. V očekávání vyššího zájmu o projektanty můžeme posílit příslušné studijní oborů.

Konečně, nesmíme zapomenout na roli regulací, a udržování zdravého konkurenčního prostředí tak, aby situace nemohly zneužít nejsilnější korporace. Investovat do transparentnosti, do analýzy rizik, a do útvarů pro potírání korupce a ekonomické kriminality.

V knize Základy financí autorů Jana Černohorského a Petra Teplého (Grada Publishing, Praha 2013) se na stránkách 63, 64 a 65 uvádí, že „peníze vznikají v obchodních bankách poskytnutím úvěru nebankovnímu subjektu a vznikají okamžikem, kdy banka tyto peníze připíše na účet klienta, resp. z úvěrového účtu zaplatí za klienta jinému nebankovnímu subjektu.“ Centrální banka má sice jako jediná právo vydávat oběživo (hotovostní peníze), ale nedává oběživo sama přímo do oběhu, nýbrž ho vždy pouze vyměňuje za bezhotovostní peníze vzniklé předtím v obchodních bankách. V centrální bance tedy podle této publikace peníze vůbec nevznikají, její vliv na tvorbu peněz je pouze nepřímý, kdy se prostřednictvím úrokových sazeb snaží ovlivnit vytváření a zánik peněz v obchodních bankách. Zánik peněz je zde vysvětlován jako proces opačný – peníze tedy zanikají splacením úvěru nebankovním subjektem obchodní bance.

„Peníze vznikají politickým rozhodnutím.“

Bohužel, pokud centrální banka není dostatečně nezávislá.

Ale objem peněz v ekonomice přece snad musí mít vliv na kurz. Domnívám se proto, že pro českou ekonomiku nebude nepodstatné, jestli se dolar bude kupovat za dvacet korun, nebo třeba za sto korun. Pokud bychom však měli euro, nemohli bychom na stav české ekonomiky reagovat ani prostřednictvím měnového kurzu a mohli bychom se pak ocitnout v podobné situaci jako Řecko.

Pane Valendine, nevím opravdu nic o tom že současná česká vláda by měla jakékoli právo tisknout vlastní peníze. K takovémuto aktu došlo naposled někdy v padesátých létech minulého století, za komunistického režimu, když se jeho vládnoucí špičky pokusily naprostou nevýkonnost plánované ekonomiky kašírovat vytisknutím nových peněz. Tento plán byl natolik nesmyslný (neboť tyto nové peníze by nebyly kryty žádnými reálnými hodnotami), že ho odmítla provést dokonce i tehdejší Státní banka! Komunistická vláda pak reagovala tím, že místo bankovek skutečně vytiskla své vlastní "státovky" (pokud si dobře vzpomínám, jednalo se o pětikorunové a tříkorunové ! papírové peníze). Důsledek který nastal byl ovšem přesně ten který se dal předpokládat: masivní inflační tlaky, neboť lidé pak měli relativně vysoké úspory, za které ale nebylo co nakoupit. Výsledkem byly chronicky prázdné zbožní regály v obchodech.

To co Vy navrhujete je fakticky naprosto to samé: vytisknout peníze, které by nebyly kryty naprosto žádnými reálnými hodnotami. I pan Nushart v daném případě poukazuje v zásadě zcela správně, že dokonce ani samotná státní banka netvoří peníze (může je jenom tisknout či jiným způsobem pouštět na trh), ale jenom ve velmi úzkém limitu (pokud nechce zcela rozvrátit ekonomiku) - právě proto že hlavní funkcí peněz je být reprezentantem (zbožní) hodnoty, a tato vzniká nikoli v bankách, nýbrž v reálné ekonomice.

Ještě jednou tedy: stát NEMŮŽE NATRVALO uměle subvencovat naprosto neproduktivní činnosti. Může tak učinit jenom na přechodnou dobu, za účelem překonání krize (jako byl třeba ještě nedávný německý "Kurzarbeitergeld"), ale jinak každé subvencování neproduktivních činností jde nutně na úkor státního rozpočtu, tedy vede k růstu státního deficitu. Který může růst jenom do té doby, nežli se definitivně "provalí", že stát už nemá finanční prostředky ani na běžné platby, nevyhnutelným důsledkem je pak státní bankrot.

Děkuji pánové za vaše podnětné komentáře. Nejdřívě k tomu, co napsal p. Nushart.

AD „peníze vznikají v obchodních bankách" -- toto je částečná pravda, nicméně banka může nové peníze vytvořit pouze jako úvěr, tedy ke každé nově vytvořené půjčené koruně se vytvoří i odpovídající koruna dlužená. Jakmile je půjčka splacena, peníze opět zaniknou (úrok ale bance zůstane).

Vydávání oběživa jste také popsal dobře. Nicméně je ještě potřeba doplnit, že centrální banka má zcela ve své režii systém rezerv. Tyto rezervy, za které si komerční banky mohou nakupovat dluhopisy, či jimi splnit svoji daňovou povinnost, jsou také peníze, a vytváří je připsáním potřebné částky na účet té které komerční banky právě ČNB.

Zejména je důležitá státní garance směnitelnosti "bankovních" peněz (půjček) za "státní" peníze (rezervy) v poměru 1:1. Tím je mezi oběma systémy zajištěna ekvivalence. Rezervy centrální banky nejsou dluhem, protože si je stát odnikud nepůjčuje, ČNB je vytváří podle potřeby. Peníze tedy vznikají i tímto způsobem.

S "nezávislostí" centrální banky mám problém. Centrální banka je banka státu, banka vládních výdajů. Je tady od toho, aby státu sloužila, a zejména zajistila, že vládní výdaje jsou vždy zaplaceny. Může se ale také rozhodnout ke zvýšeným výplatám úroků za vložené vklady (měnová politika), a vyplatit obchodním bankám 180 miliard korun jen tak, jako se to stalo letos. Je toto "nezávislé" chování zcela v pořádku a lidem ku prospěchu?

Ptáte se, proč peníze vládě nikdy nedojdou pane Poláčku? Jakékoliv výdaje česká vláda schválí (v českých korunách) se uskuteční prostřednictvím peněz, které centrální banka připíše na potřebné soukromé účty. Jakékoliv zboží, které je na našem trhu na prodej za státní peníze, si může stát koupit -- stačí schválit rozpočtový zákon.

Netahejte sem komunistickou ekonomiku -- moderní fiat peníze s plovoucím kursem máme v ČR teprve od roku 1997. Tento moderní systém státního financování popisuji, s předchozím systémem není srovnatelný, a mnoho běžných metafor nefunguje. Není to samozřejmé, tak si pojďme tyto problémy ještě projít.

Řecký příklad je neplatný: řecko nemělo vlastní měnu a potopila je Troika v čele s ECB. Podobně se i Argentina dlouhé roky potýká s následky velkých dluhů, které si -- i díky IMF -- nadělala v cizí měně, nad kterou kontrolu nemá. Ani jeden z těchto příkladů se nepodobá české situaci.

Metafora domácího rozpočtu nefunguje. Státní rozpočet není nominálně omezený, omezení jsou jinde: v inflaci, a v dostupném množství reálných zdrojů. Intuice, že nové peníze způsobí inflaci také nefunguje (v článku vysvětluji proč).

Deficit je situace, kdy vláda prostřednictvím svých výdajů vytvoří více peněz, než jich pomocí daní z ekonomiky zase odstraní -- o tom píši už v původním článku. Deficit jsou tedy nové peníze, vytvořené státem, které zůstávají v soukromé ekonomice. Zejména ho tedy nemusíme nijak "pokrýt" -- zvyk vydávat státní dluhopisy ve výši deficitu je přežitek z dob zlatého standardu, bez kterého se obejdeme. Člověk si to musí rozmyslet, zvlášť když to celý život slyšel naopak, je to záludná myšlenka. O tom, jak můžeme prostřednictvím nových peněz naopak bojovat s inflací, jsem v článku také psal.

AD "německý stát si tyto výdaje (a jejich financování z případných dluhů) může dovolit díky extrémní výkonnosti německé ekonomiky" <-- toto také není pravda, žádné důkazy tohoto tvrzení neexistují.

"Státní rozpočet není nominálně omezený, omezení jsou jinde: v inflaci, a v dostupném množství reálných zdrojů" - svatá pravda, pane Valendine; bylo by pouze záhodno kdybyste tento fakt ve svých úvahách vždy důsledně respektoval. Nic jiného celou dobu netvrdím ani já: jistě, stát může - po přechodnou dobu - zvýšit svůj deficit, tj. může nadělat dluhy; jako u každého jiného dlužníka vše je v pořádku do té doby, dokud věřitel může s dobrými důvody věřit, že dlužník bude v reálném časovém horizontu schopen tento dluh uhradit, a to sice zcela r e á l n ý m i hodnotami. Tedy něčím, co lze zpeněžit na trhu (tj. prodat to víceméně řadovému spotřebiteli). Z tohoto důvodu je tedy - v jistých hranicích - možné aby stát zvýšil svůj deficit, aby tím oživil reálnou ekonomiku; ta s těmito "čerstvými penězi" za příznivých podmínek zvýší svůj výkon, a stát pak vybere více na daních, což mu pak umožní splatit vytvořený dluh.

Jenže, pane Valendine, ten model který Vy navrhujete budí velice silný dojem, že Vy požadujete aby stát navýšil své dluhové zatížení - ale aby z těchto dluhů subvencoval nikoli produktivní, nýbrž n e p r o d u k t i v n í sektory, respektive pracovní místa. A právě to je ten zásadní problém.

Pane Valendine, jde o to že Vy stále argumentujete víceméně jenom monetárně. Vy žonglujete s oběhy peněz; ale přitom není znát že byste si byl opravdu zcela důsledně vědom toho, že za penězi musejí nakonec stát zcela reálné, vyprodukované (zbožní) hodnoty; jinak tyto "peníze" nebudou fakticky ničím jiným, nežli dětskými žetony na hraní.

Právě proto jsem zmínil případ se "státovkami" za komunistického režimu: ty byly pouze vytištěny, ale nebyly kryty žádnými reálnými hodnotami. Což pak samozřejmě jenom dále prohloubilo ekonomickou krizi.

Ještě jednou tedy, naprosto jednoznačná otázka: když stát vytiskne, vytvoří nové peníze - kde Vy vidíte zdroj, který by z těchto "prázdných" peněz mohl vytvořit skutečné hodnoty, které by bylo možno v reálné ekonomice směnit za peníze, kterými by bylo možno umořit onen státní dluh?

Pane Poláčku, díky za váš zájem o téma. Vaše tvrzení "stát může - po přechodnou dobu - zvýšit svůj deficit, tj. může nadělat dluhy" -- je nutné rozebrat, protože vaše další úvaha se pak ubírá nesprávným směrem.

Nejprve se vrátím k státním dluhopisům, kterým vy říkáte "dluhy". Dluhopis je jeden z nástroj, který má stát k dispozici, není to žádný přírodní zákon. Pokud stát v účetním období vytvoří více peněz, než jich daněmi zase odstraní, potom mluvíme o tzv. "deficitu". U nás je potom zvykem, že se k prodeji nabídnou státní dluhopisy ve výši tohoto deficitu. Jedná se ale o dobrovolný krok, který není automaticky nutný, stát dluhopis nabízet nemusí, a o schopnost uskutečnit své platby nepřijde.

Jednoduše si můžeme představit, že komerční banky mají u ČNB dva účty: běžný, a úročený. Peníze z běžného účtu může banka přemístit na (termínovaný) úročený účet, čemuž říkáme "nákup dluhopisu". Prodej dluhopisu je pak opačný proces. Je tedy zejména nutné, pokud si chce někdo dluhopis koupit, musí mít nejdříve na účtu potřebné rezervy.

Není tedy pravda, jak vy píšete, že deficit je pro stát nějak nepříjemný, a proto jej můžeme mít jen "po přechodnou dobu". Deficit je přirozený, dobrý, udržitelný stav, kdy stát investuje do ekonomiky více, než z ní odebírá. Státní dluh je potom jen součtem všech předchozích deficitů (a případných přebytků). Umořovat státní dluh, jak vy navrhujete, znamená zejména odsávat peníze ze soukromé ekonomiky.

Vaše házení dlužníků do jednoho pytle také není správné. Stát rozhodně není jako "každý jiný dlužník"! Od dlužníků, jako jsme my jednotlivci, se liší zejména tím, že může peníze na umoření dluhu kdykoliv vytvořit. Snad je zřejmé, že to je zásadní rozdíl, který mění situaci. O subvencování neproduktivní ekonomiky jsem v článku nepsal, to je vaše subjektivní hodnocení které nechám jen na vás.

Moderní peníze skutečně nejsou ničím "hmatatelným" podloženy -- a chápu, že je těžké si na tuto novou myšlenku zvyknout. Co dává penězům hodnotu je státní garance, že je vždy možné je použít ke splacení daňových povinností. To je zcela konkrétní, stabilní hodnota. Takový systém "ničím nekrytých peněz" je očividně schopný fungovat dlouhodobě, v USA už od 70. let. S ohledem k vaší závěrečné otázce je snad teď zřejmé, že umořování dluhu vidím v úplně jiném světle.

Na závěr ještě k vaší myšlence o "prázdných penězích" a jejich vztahu ke "skutečným hodnotám". Pokud stát vytiskne nové peníze, může si za ně koupit například práci lékaře, protože lékař má nějaké potřeby a povinnosti (zejména daňovou), takže má zájem si peníze ("daňové kredity") obstarat. Natištěné peníze mobilizují takovou pracovní sílu a stát si za ně takto koupí lékařskou péči.

Jiný příklad. Stát může investovat nové natištěné peníze do výstavby obecních bytů. Tím se v lokalitě sníží cena bydlení na trhu, a inflace klesne. Lidé si najednou za své (nezměněné) peníze mohou dovolit lepší bydlení.

Doufám, že to je takto srozumitelné, kdyžtak zkuste otázku ještě přeformulovat.

Pane Valendine, pro (případné) další pokračování naší diskuse (respektive pro její smysluplnost) je zřejmě nutné vyjasnit si jeden naprosto zásadní moment: jestliže já zpochybňuji (neohraničenou) možnost státu vytvářet (navyšovat) svůj deficit, svůj dluh, pak tím mám na mysli jeho počínání v tomto směru ZA URČITOU KRITICKOU HRANICÍ.

Nijak tedy nezpochybňuji jeho možno dejme tomu vydávat běžné dluhopisy. Ale - opakuji znovu a znovu - tyto dluhopisy mohou jenom a tehdy plnit svou pozitivní ekonomickou funkci, pokud je stát schopen je v reálném časovém horizontu splácet. Respektive pokud věřitel (kupec dluhopisů) se může spolehnout na to, že stát bude schopen 1. pravidelně platit úroky z půjčky, a 2. že on sám (věřitel, majitel vydaného dluhopisu) bude tento kdykoli moci bez ztráty prodat na volném trhu. (Proto skutečně nejsou problémem ani dlouholeté dluhopisy v USA, které jste zmínil.)

Zásadní problém ale nastane tehdy, když by stát vydal takovou sumu dluhopisů, která by přesahovala jeho možnosti platit jejich úroky; respektive pokud by hrozilo že stát vůbec přestane být schopen platit své závazky. V tom případě by ony dluhopisy dramaticky ztratily svou hodnotu, pro věřitele by znamenaly katastrofální ztrátu.

A opakuji znovu: stát si nemůže dovolit financovat libovolné množství uměle subvencovaných pracovních míst. - Což je právě to, co navrhujete Vy; jinak bych totiž ve Vašem příspěvku neviděl žádný smysl.

Buďto tedy nepožadujete nic jiného, nežli co stát sám už tak jako tak podniká (tj. v míře rozumné, ekonomicky odůvodněné vydávat dluhopisy, a z těchto peněz podporovat domácí ekonomiku) - ale pak se jenom vlamujete do otevřených dveří.

Anebo ale požadujete, aby se stát zadlužil NAD tento rozumný, finančně a ekonomicky přijatelný limit; a pak Váš koncept právě z toho důvodu podrobuji kritice, protože excesivní zadlužení státu nemůže mít žádný jiný výsledek, nežli totální bankrot státních financí. Kdy už by stát naprosto marně vydával nějaké další dluhopisy, prostě proto že by je nikdo se zdravým rozumem nekoupil.

Tvrdíte pane Valendine, že staré ekonomické metafory přestaly platit, ale co ta vaše s nádrží?

V tom vašem příkladu totiž berete nádrž jako nekonečnou. Čím více vody přiléváme (deficity) a čím méně vody odčerpáváme (daněmi), tím více vody máme. Když zároveň platí vaše tvrzení, že státní deficit je vlastně soukromá úspora, proč potom daně úplně nezrušit a naopak vše nefinancovat deficitem? Nádž bude plnější a plnější, všichni budeme mít více a více úspor, až budeme všichni tak bohatí, že nikdo nebude muset pracovat (problém nezaměstnanosti definitivně vyřešen!), deficit bude bubák z dětských knížek a dluhy netřeba platit ..................

Ne ne. Ve fyzice byste v téhle rovnici nemohl vynechat velikost nádrže, a nemůžete to udělat ani v tom vašem přirovnání -- a tu velikost nádrže určuje celková síla ekonomiky. Vždyť o tom sám v článku píšete. Můžeme se např. rozhodnout, že postavíme 1500km vysokorychlostních železnic ročně. Proč ne, či nas neni? Jenže to je nad limity možností, nejde to reálně zvládnout. Je to větší, než nádrž dovolí.

A tak je to i s deficitem. Pokud bude přítok mnohem větší než odtok, začne nádrž přetékat. Část vody se bude bez náhrady ztrácet. Navíc hodnota vody v nádrží bude inflačně klesat, protože cena něčeho, co stříká na všechny strany, zákonitě klesá...

P.S. Vidím, že jsem neaktualizoval a pan PPoláček už problém nadhodil přede mnou.

P.P.S. A strukturální deficit je přesně ten typ deficitu, který časem ke státnímu bankrotu vede.

Pokud zůstaneme u onoho příkladu či příměru s nádrží, pane Morbicere, pak v onom modelu pana Valendina je spíše ten problém, že on si myslí že ta voda kterou má stát přilévat do nádrže (soukromé) ekonomiky mu bude pršet zdarma donekonečna, jako nějaká mana nebeská.

Ale bohužel, v reálné ekonomice a v reálných financích je i nebeské účty nutno jednou zaplatit... ;-)

Pane Poláčku, díky za vaše odhodlání dobrat se nějakého závěru. Dovolte abych shrnul tu část, kde se rozcházíme.

Váš názor (případně mne opravte): existuje určitá “kritická” hranice, za kterou stát svůj deficit dále navýšit nemůže. Důležitá je důvěra držitelů státních dluhopisů v dlouhodobou schopnost státu dluhopisy spravovat. Pokud by jich stát vydal příliš mnoho, nemusel by je být schopen splácet, stát by zbankrotoval, a nikdo soudný by už od státu dluhopisy nekoupil.

Tento váš výklad má dvě zásadní chyby:

1. Deficit a vydané dluhopisy jsou dvě různé věci! Pro vás, jakoby se jednalo o jedno a totéž, ale pozor. Deficit je čistě statistický údaj, je to číslo, které popisuje rozdíl mezi tím, kolik v určitém období stát vytvořil peněz (tím, že ČNB připíše potřebnou částku na účet té které komerční banky, která pak tyto rozpočtové platby rozešle koncovým příjemcům), a kolik peněz prostřednictvím daní z “nádrže” odebral. Jedná se tedy o číselný údaj. U nás je zvykem, že se poté (!) vydávají státní dluhopisy v odpovídající výši. Všimněte si, že vytvoření peněz předchází prodeji dluhopisů. Snad je zřejmé, že bychom se klidně bez dluhopisů v tomto systému obešli — dluhopisy státní výdaje nefinancují, je to zcela samostatný nástroj!

2. Důvěra ve schopnost státu vyplácet dluhopisy tedy z bodu 1. není podmínka nutná pro státní schopnost uskutečňovat rozpočtovou politiku a vytvářet peníze skrze své platby (přilívat do nádrže). Dluhopisy mají svoji roli, kterou je zejména stažení likvidity z oběhu, a odsunutí spotřeby na později. Viz například válečné dluhopisy, které za 2. světové války vydala Velká Británie. Velká část ekonomiky (tuším dokonce 70-80%?) se tehdy ve VB musela v krátké době přeorientovat na válečné účely. A tedy spotřebitelského zboží bylo najednou mnohem méně na trhu k dispozici, a hrozila vysoká inflace. Angličané se s tím vypořádali jednak přídělovým systémem, a jednak vydáním výnosných válečných dluhopisů. Lidé si do nich dočasně uložili peníze, a ty pak nebyly použity k okamžité spotřebě, a to inflaci potlačilo. Uvádím to jako příklad pozitivní ekonomické funkce, kterou dluhopisy mají. Důvěra ve státní schopnost splácet dluhopisy se tady rovnala důvěře v to, že VB ve válce nebude poražena. Stejně tak Český stát bude schopen zákonem peníze na rozpočet i na správu dluhopisů vytvářet, a to do té doby, než o toto suverénní právo přijde: třeba pokud nás anektuje nepřátelská země, nebo se vlastní měny vzdáme a přejdeme na EURo. Toto je pro mne definice platební schopnosti, měnová suverenita. Peníze vytváří právní stát.

Tyto dva body jsou pro můj výklad zásadní, takže pokud chceme pokračovat, musíme toto rozhodnout. Chci ještě zdůraznit, že tímto v žádném případě nemyslím, že vytváření peněz nemá ekonomické konsekvence. Stát by v této činnosti měl být velmi obezřetný, a dodržovat určité principy.

O tom se ale více rozepíšu v odpovědi pro p. Morbicera v dalším komentáři.

Pane Morbicere,

Musím zabrousit trochu do matematické teorie. Velikost státního dluhu je na papíře neomezená, ale “spočetná množina” peněz. Proč daně nezrušit, když vláda může peníze vždy vytvořit? Výborná, klíčová otázka. Stát výběrem daní dosahuje několika cílů.

1. Zajistíme tak permanentní poptávku po státních penězích. Státní peníze jsou tedy primárně “daňovými kredity” — mají hodnotu díky státní garanci, že jejich prostřednictvím můžeme vždy daně zaplatit. A daně jsou, až na výjimky, povinné. Toto je demokratická smlouva, kterou jako občané se státem uzavíráme: podvolíme se všichni daňovým zákonům, které ale můžeme nastavit podle toho, jakých cílů chceme dosáhnout. Výměnou za to můžeme mít samostatný, nezávislý peněžní systém.

2. Daně regulují nerovnosti ve společnosti. Správným nastavením daní zajistíme, aby nevznikaly demokracii ohrožující extrémní nerovnosti.

3. Daně regulují společensky nebezpečné chování, jako třeba konzumaci alkoholu a nikotinu.

Co do tohoto výčtu nepatří, je funkce financování. Toto je další mimořádně důležitá myšlenka, která vám osvětlí fungování státního financování na úrovni, které u nás nerozumí ani ministr Stanjura, či rada ČNB (kéž by to byla legrace):

Z daní se nic nefinancuje.

Daněmi se jen peníze odpouští z “nádrže”. Tuto odebranou tekutinu si nikde neskladujeme. Nedávalo by to žádný smysl, když máme možnost vždy peníze pro rozpočtové účely vytvořit. Díky tomuto daňovému principu ale celý měnový systém funguje, a je stabilní.

Sám jste na to málem sám přišel, píšete, že rychlá výstavba rychlovlaků je “nad limity možností, nejde to reálně zvládnout”. Přesně tak! Tyto limity jsou ale skutečně reálné: kolik máme inženýrů, pozemků, materiálu na koleje, vlakových souprav, strojvedoucích, výpravčích a úklidového personálu. Ale financování skutečným limitem není! Pokud je na trhu dostatek “reálných” zdrojů, pak ty finanční na jejich nákup může stát VŽDY vytvořit.

Ale jistě, pane Valendine, že "deficit" a "dluhopis" jsou principiálně rozdílné pojmy, a tedy i rozdílné skutečnosti. To ale na straně druhé nijak neznamená, že by mezi nimi neexistovala žádná podstatná souvislost. Neboť ty dluhopisy je nutno někdy časem splatit, a to ve formě vyplácených úroků. A toto splácení úroků jde samozřejmě na úkor státního rozpočtu, a tedy se o něj zvyšuje (případný) státní deficit. - Mimochodem, dluhopisy - z těch důvodů které uvádíte - vydávalo už předválečné Německo, jehož zbrojní výroba během několika let doslova explodovala z tuším půl procenta na dvacet (!) procent státního rozpočtu. Produkční kapacity byly přesunuty z civilní na zbrojní výrobu; to znamená že (pracujícímu) obyvatelstvu byly vypláceny mzdy, které nebyly kryty produkcí a nabídkou konzumního zboží. Stát tedy vydal (a s masivní propagandou inzeroval) státní dluhopisy. Tato propaganda byla skutečně účinná; jak správně píšete, i u německého obyvatelstva to byla fakticky "sázka na výhru ve válce". Místo praček a automobilů si lidé fakticky kupovali tanky.

Ale opakuji znovu: všechny tyto dluhopisy by časem bylo zapotřebí uhradit - a v tu samou chvíli by toto vyplácení zvyšovalo státní deficit. - Který by právě Německo samo nikdy nebylo schopno pokrýt; proto bylo tehdejší nacistické Německo prakticky nuceno k tomu provádět válečné expanze, neboť jenom tak mohlo tento svůj chronický deficit sanovat.

------------------------------------

Tolik k dané věci; a k tomu co jste napsal na adresu pana Morbicera, jedna poznámka: konstatujete v zásadě naprosto správně, že "Pokud je na trhu dostatek “reálných” zdrojů, pak ty finanční na jejich nákup může stát VŽDY vytvořit."

Tady je ovšem klíčovým problémem to "pokud". Zásadní nedorozumění mezi námi spočívá v tom, že Vy stále argumentujete především v čistě finanční rovině; zatímco já (a zřejmě i pan Morbicer) v rovině reálné ekonomiky.

Musím znovu a znovu upozorňovat: "peníze" nejsou nějakou absolutně samostatnou, nezávislou entitou. Peníze jsou pouze tehdy skutečnými penězi, když v sobě odrážejí, reprezentují skutečné materiální, tržní hodnoty. To jest: "peníze" jsou prakticky poukazem na určité kvantum práce, které příslušné hodnoty vytvoří.

Jestliže tedy vláda či stát vybírá od lidí daně, pak tím prakticky získává určité množství materiálních hodnot: ledniček, praček, automobilů... Kdyby tomu tak nebylo, pak by se - jak už jsem jednou napsal - nejednalo o nic jiného nežli o dětské hrací žetony.

Jsou to tedy tyto naprosto reálné materiální, zbožní hodnoty, kterými pak vláda může platit práci jiných lidí: například policistů, učitelů, a tak dále a tak dále.

Z toho nám pak ale vyplývá, že vláda respektive stát státní deficit nemůže nafukovat donekonečna: vláda nemůže těmto policistům, hasičům a učitelům (tedy těm kdo sami nevykonávají bezprostředně produkční práci) vyplatit poukazy na dejme tomu 10 000 televizorů, když sama nebude schopna (ve formě daní) získat více nežli 5 000. (A to sice ne pouze přechodně, nýbrž natrvalo.) V tom případě se totiž oněch 5 000 poukazů stává naprosto bezcennými; respektive (protože v reálu jsou samozřejmě neadresné) oněch 10 000 poukazů ztratí polovinu své hodnoty. Čemuž se obecně říká inflace.

Ještě jednou tedy: stát nemůže svůj deficit zvyšovat nad tu míru, nežli jakou je schopen reálně splácet - z prostředků které je mu schopna vytvořit reálná ekonomika, respektive kolik on je schopen z této reálné ekonomiky odčerpat ve formě daní.

Pane Poláčku, píšete zcela správně:

“Ty dluhopisy je nutno někdy časem splatit, a to ve formě vyplácených úroků. A toto splácení úroků jde samozřejmě na úkor státního rozpočtu, a tedy se o něj zvyšuje (případný) státní deficit.”.

Máte pravdu, ale pojďme ještě více do detailu. Popsal jsem to už v komentáři “AD stát a jeho “dluhy”:

ČNB vede každé komerční bance dva účty: běžný a úročený. Peníze z běžného účtu může banka přemístit na úročený, tomu říkáme "nákup dluhopisu”, opačný přesun peněz z úročeného na běžný účet je pak “prodej dluhopisu”.

O co tedy jde? Nákup i prodej dluhopisů je vždy transfer peněz v systému centrální banky. Jedná se o změnu TYPU aktiva. Jediné nové peníze navíc, které jsou v rámci tohoto procesu vytvořeny, jsou úroky, které komerční bance pravidelně připisuje taktéž ČNB. Deficit je tedy vždy navýšen zejména o tyto úrokové platby. Je zajímavé zde zmínit současnou strategii ČNB, která se snaží snížit inflaci prostřednictvím vysokých úrokových sazeb. Takto chce ČNB “brzdit” ekonomiku, vyzívá vládu navíc k “šetření”, přitom sama vyplatila na výnosech z úroků minulý rok sektoru obchodních bank asi 180 miliard korun. Tyto peníze přitom stimulují ekonomiku, jaképak brzdění.

Zpět k tomu, co jste napsal. Ještě zkusím upřesnit, kde přesně je náš spor. Souhlasím s vámi v tomto: tvorba a zánik peněz má své konsekvence, peníze nejsou tvořeny ve vzduchoprázdnu, a vidím také stejně jako vy vztah mezi penězi a určitým objemem lidské práce.

Nicméně bych doplnil, že tento vztah také upravuje stát, zejména tím, jaké mzdy vyplácí za služby jako jsou platy různých státních zaměstnanců, či za zboží, energie a materiál, které ke svému provozu potřebuje. Stát těmito výplatami zdrojů finančních nastavuje cenovou hladinu reálných zdrojů v ekonomice. Tím reaguji na vaše obvinění, že argumentuji jen ve finanční rovině.

Z toho potom tedy naopak nevyplývá, že by vláda mohla deficit nafukovat nekonečně. To já jsem nikdy netvrdil. Omezuje nás inflace, a omezují nás dostupné reálné zdroje. Peníze ale nikdy nechybí, nebo jinými slovy: problém, který lze vyřešit penězi, není opravdový problém.

Konečně se tedy dobíráme pointy: v naší zemi je velké množství soukromých zdrojů, o které nikdo zájem neprojeví, protože to nedává smysl jako byznys. Nejlepším příkladem jsou nezaměstnaní lidé. To jsou takoví zájemci o práci, o které žádný soukromý podnik, ani státní instituce zájem neprojevuje. Tím vlastně jako stát říkáme, že práce tohoto člověka nemá žádnou hodnotu, kterou bychom byli ochotní zaplatit. A to je i z ekonomického pohledu holý nesmysl.

Každý člověk má hodnotu. A každá snaha se cení. To jsou principy za myšlenkou garantovaných jobů. V čem je lepší, když nezaměstnaný sedí doma na podpoře? Chybí nám obrovské množství lidské práce, zejména v oblasti péče o lidi, ve zdravotnictví a v pečovatelských službách. Jako důchodce věřím, že této oblasti nejspíše také rozumíte. Tedy já zde chci podpořit růst těchto státních sektorů, aby tato péče mohla být taková, jakou si všichni pro sebe přejeme: na vysoké úrovni, a cenově dostupná. Tyto zdroje může na rozvoj veřejných služeb stát prostřednictvím rozpočtových rozhodnutí uvolnit, jen se na tom musíme demokraticky domluvit.

"problém, který lze vyřešit penězi, není opravdový problém" - no ano, pane Valendine, o to se jedná. Totiž, když se tato věta obrátí: žádný skutečný problém není možno vyřešit (pouze) penězi.

Ale zpět k vlastnímu tématu. Respektive k jeho jádru. Vy tedy (stále) tvrdíte, že je ekonomicky neproduktivní ponechávat ve stavu nezaměstnaných určitý lidský a pracovní potenciál. To je sice pravda - z ryze morálního, respektive sociálního hlediska.

Jenže - tohle je imanentní problém kapitalistického typu ekonomiky; a tento systémový problém není možno vyřešit tím, že někam nasypeme prostě více peněz.

Samozřejmě, vláda/stát může subvencovat určité množství neproduktivních činností (jak sám píšete, například v sociální oblasti). Ale - této dobročinnosti státu jsou postaveny jasné limity. Vždyť už dnes se bojuje - obrazně řečeno - o každou korunu, kterou má státní rozpočet navíc poskytnout zdravotnictví. Kdyby stát měl k dispozici více peněz, samozřejmě by je poskytl.

Ale abychom se nezasekli zase jenom u peněz. Opakuji ještě jednou: aby stát mohl tyto nezaměstnané uživit za plný plat (tj. nikoli jenom v podobě podpory v nezaměstnanosti), musel by jim - v reálných hodnotách - poskytnou určité množství televizorů, ledniček, praček atd. atd. A teď se staví klíčová otázka: KDO státu všechny tyto ledničky atd. daruje?!... Aby je stát mohl začít zadarmo rozdávat?

Uvědomme si ještě jednou: tyto státem subvencované činnosti by byly prakticky kompletně neproduktivní činností. Stát by tedy - a to ani prostřednictvím daní které by stát následně odčerpal z jejich mzdy - nezískal ani o jednu ledničku či televizor navíc. Stát by tedy na jejich mzdy vydával peníze, které by nebyly kryty reálnými hodnotami - což je samozřejmě přímá cesta k inflaci. A navíc k (neustále) rostoucímu deficitu státního rozpočtu. Protože jak už jsem napsal, z každého tisíce korun které by takto stát vydal na tyto subvence, by se mu ve formě daní vrátila jenom zhruba desetina. Rozdíl by byl narůstající státní deficit.

Ještě jednou: ano, nechat určitý počet populace bez zaměstnání (ačkoli práce, jmenovitě v sociálním sektoru či v ekologii, je objektivně neomezeně mnoho) je stavem nehumánním, asociálním; jenže takovýto model plné zaměstnanosti by mohl fungovat jenom za podmínek socialismu. Který stavěl na představě, že všichni lidé budou pracovat, a to sice pracovat poctivě, efektivně a s plným nasazením. Jak známo, reálné zkušenosti reálného socialismu ukázaly něco zcela jiného: lidé pracovali s nechutí, bez zájmu na vlastním výkonu, bez zájmu na kvalitě své práce.

Proto byl znovu restaurován kapitalismus. Kapitalismus je právě proto ekonomicky o mnoho výkonnější nežli socialismus, protože používá velice úspěšně metodu cukru a biče: ten kdo ze sebe vyždímá maximum výkonu, ten je odměněn nekonečnými lákadly konzumní společnosti. Ale kdo nemůže podávat plný výkon, ten je potrestán odsunutím do stavu nezaměstnaných, nebo přinejmenším pouze hladovými mzdami. Tento systém cukru a biče za kapitalismu tedy nutí (téměř) všechny k podávání maximálního výkonu, k maximální produkční efektivitě. Je to sice asociální, ale velice účinný systém.

Tato produkční efektivita pak umožňuje státu část vytvořených hodnot odčerpat pro sebe ve formě daní, aniž by tím zásadně deformoval, přiškrtil samotný koloběh kapitalistické/tržní ekonomiky. Ale - opakuji už poněkolikáté - tuto možnost má stát jenom v limitované míře. Stát nemůže přerozdělovat něco, co nevytvoří reálná ekonomika. Jistě, stát může tuto ekonomiku do určité míry (respektive za jistých okolností) podpořit tím, že do ní nalije více peněz (na dluh); ale opakuji znovu, on ji nemůže účinně subvencovat trvalým přiléváním peněz, které by nebyly kryty žádnými hodnotami.

---------------------------------

Mimochodem, není mi tak zcela jasné co jste měl na mysli svou zmínkou o centrální bance. Zde je řeč o deficitu státu, nikoli centrální banky.

Pane Poláčku, vaše touha po poznání je nezdolná, já vám k tomu gratuluji :)

Pokud máte pocit, že se zde dotýkáme určitých “imanentních problémů kapitalismu”, s tím já musím souhlasit, ale kritizovat kapitalismus ani ho srovnávat se socialismem já tady nechci, to jsou velká témata., na to jsou jinačí odborníci. :) Já chci jít opět k jádru našeho sporu, a tedy ke vládní možnosti vytvářet peníze.

Správně jste uvedl,, že státnímu tištění peněz jsou “postaveny jasné limity”. Také jsem o těchto limitech jasně mluvil, jsou jimi dostupné reálné zdroje a růst cen.

Dále už je to ale horší: “Kdyby stát měl k dispozici více peněz, samozřejmě by je poskytl.” Zde se musíme bohužel opět “zaseknout”. Není správné uvažovat o “množství peněz” které má stát “k dispozici”. Stát si jako monopolní tvůrce peněz nemusí na výdaje nějak našetřit, či snad dokonce půjčovat. Skutečně se jedná o de facto monopol, ani banky státu v konečném důsledku nemohou konkurovat: každá komerční banka ke svému provozu potřebuje licenci od státu.

Uvedu opět příklad. Momentálně je aktuální případ ze Švédska, kde je centrální banka ve velké “ztrátě”, před kterou bezradní monetaristé veřejnost varují. Samozřejmě se jedná o účetní “ztrátu”, která má pro centrální banku informativní hodnotu, žádné zásadní konsekvence z toho neplynou. Jedná se o “deficit” veřejných financí, o kterém jsem psal už v článku: centrální banka vytvořila více peněz, než se do ní z ekonomiky vrátilo. Normální stav. Pěknou přednášku o státních deficitech udělala prof. Kelton zde: https://youtu.be/FATQ0Yf0Fhc

Druhý příklad z USA, kde FED v reakci na velkou finanční krizi zalepil díru v účtech bank ve výši 29 bilionů (nikoliv miliard) dolarů, článek zde https://www.cnbc.com/id/45674390. Co následovalo? Hyperinflace? Nikoliv, dekáda růstu s nízkou inflací.

Jestliže tedy státní účetnictví takto snadno “spolyká” takové ztráty, protože může potřebný obnos financí prostřednictvím centrální banky vždy vyplatit, co z toho plyne? Vy píšete: “Vždyť už dnes se bojuje - obrazně řečeno - o každou korunu, kterou má státní rozpočet navíc poskytnout zdravotnictví.” — co tento boj dokazuje? Že máme v elektronické pokladnici málo elektronických penízů o které se musíme poprat?

K tomu zbytku se vyjadřovat nechci, tam se pouštíte do příliš velkých akcí a kalkulací :) Držme se těch peněz, a jaké má stát možnosti je vytvářet. Pokud tady s mým výkladem nesouhlasíte, uveďte prosím, na jakých skutečnostech tento nesouhlas zakládáte, jinak se dále nepohneme :) Děkuji.

P.S. Deficit centrální banky, deficit státu, vládní deficit, v těchto termínech nevidím rozdíl z hlediska, které je důležité pro naši konverzaci. Jedná se o veřejné peníze, které vznikají na základě politického rozhodnutí. Všechny tyto instituce jsou pod naší demokratickou kontrolou, prostřednictvím ústavy či jiným zákonem.

Pane Valendine, naprosto zásadní chybou ve Vašich úvahách je stále jedno a to samé: totiž že svět peněz pokládáte za svébytnou entitu, která existuje jenom sama ze sebe.

Vy jste evidentně prošel finančně-teoretickým vzděláním; je ovšem naprosto samozřejmé, že na ekonomicko-finančních fakultách se daný předmět podává a vyučuje tak, jako by právě on byl ten klíčový, rozhodující.

Pane Valendine, opakuji ještě jednou: peníze zcela zásadně NEMAJÍ svou vlastní existenci. Peníze mohou být jenom a pouze tehdy penězi, pokud mají schopnost reprezentovat naprosto reálné tržní hodnoty. Dovolil bych si Vám doporučit jedno: zapomeňte na chvíli na peníze, a zkuste si místo toho veškerý komerční styk v rámci jedné státní ekonomiky představit jako proudění zcela reálných hodnot. Tak, jak jsem to naznačil už minule. - A není žádným překvapením, že Vy jste se právě tomuto obrazu vyhnul, s tvrzením že to prý jde "příliš daleko". Nikoli, pane Valendine, to nejde "příliš daleko" - nýbrž to je naopak naprostý základ všeho dalšího.

K těmto zmatkům dochází proto, že dnes se už zřejmě vůbec nevyučuje, nebo nebere vážně pracovní teorie hodnoty. Pak by snad bylo více vyvinuté povědomí o tom, že ve financích skutečně není možné nic, co neumožní právě tato naprosto reálná ekonomika.

Samozřejmě, svět financí se časem do jisté míry osamostatnil od bezprostředních vztahů materiální produkce a směny; nicméně - opakuji ještě jednou - konce konců veškeré peníze mohou být jenom potud reálnými penězi, dokud jsou nějakým způsobem zpětně převoditelné na reálné materiální, tržní hodnoty.

Protože v případě že tomu tak není, tyto peníze ztrácejí samy na hodnotě, a máme zde pak klasický případ inflace. A inflačními penězi nikdy není možno natrvalo podpořit ekonomiku.

Co se pak Vámi zmíněných deficitů národních bank týče, neznám podrobněji konkrétní okolnosti, ale i tady platí: deficit je možno sanovat jenom tehdy, když jsou k dispozici prostředky vytvořené reálnou ekonomikou. Tyto prostředky tedy v žádném případě nemůže vytvořit sám stát (ten není originálním producentem), nýbrž on je může jenom přelít z jedné pozice do druhé. Pokud tedy stát sám má k dispozici dostatečné peněžní/hodnotové rezervy, může je přelít do státní banky (pokud to umožňuje dané zákonodárství); ovšem to pak samozřejmě znamená, že tyto samé prostředky budou státu chybět jinde. Není tomu tedy v žádném případě tak - jak Vy se stále snažíte sugerovat - že by stát v tomto ohledu měl jakési naprosto neomezené prostředky. Nemá - protože mu je nikdy nemůže (v neomezené míře) dodat reálná ekonomika.