Pane Poláčku, i vy přiznáváte, že “svět financí se časem do jisté míry osamostatnil od bezprostředních vztahů materiální produkce a směny”. Já toto “osamostatnění” jen popisuji jiným způsobem, než vy. Pokud se vám příčí představa peněz jako virtuální, elektronické veličiny, to rozhodně nejste sám. Všimněte si, jak často se u nás mluví o penězích skrze metafory, které navozují představu fyzikální, materiální podstaty: “proudění” hodnot, “záplatování děravého rozpočtu”, “utahování opasků”, či “prázdná státní pokladna”.
Zjištění, že je to s penězi dnes jinak, je nové, a žádá si přehodnocení toho, jak se na ekonomiku díváme, ale i na společnost jako takovou. Tuto část debaty já ale už přenechám dalším, tak daleko není třeba se teď pouštět. Mně jde o změnu našeho pohledu na vztah mezi penězi a reálnou ekonomikou. To, že si přiznáme, že peníze vznikají elektronicky, z rozhodnutí vlády, nás “nevytrhne” — pořád musíme řešit tu reálnou, skutečnou stranu. Ale zjednoduší se nám alespoň část naší práce — není třeba se už ptát, zda má na něco stát “dost peněz”: vše co jsme schopni uskutečnit, můžeme i financovat.
Pane Poláčku, vaše touha po poznání je nezdolná, já vám k tomu gratuluji :)
Pokud máte pocit, že se zde dotýkáme určitých “imanentních problémů kapitalismu”, s tím já musím souhlasit, ale kritizovat kapitalismus ani ho srovnávat se socialismem já tady nechci, to jsou velká témata., na to jsou jinačí odborníci. :) Já chci jít opět k jádru našeho sporu, a tedy ke vládní možnosti vytvářet peníze.
Správně jste uvedl,, že státnímu tištění peněz jsou “postaveny jasné limity”. Také jsem o těchto limitech jasně mluvil, jsou jimi dostupné reálné zdroje a růst cen.
Dále už je to ale horší: “Kdyby stát měl k dispozici více peněz, samozřejmě by je poskytl.” Zde se musíme bohužel opět “zaseknout”. Není správné uvažovat o “množství peněz” které má stát “k dispozici”. Stát si jako monopolní tvůrce peněz nemusí na výdaje nějak našetřit, či snad dokonce půjčovat. Skutečně se jedná o de facto monopol, ani banky státu v konečném důsledku nemohou konkurovat: každá komerční banka ke svému provozu potřebuje licenci od státu.
Uvedu opět příklad. Momentálně je aktuální případ ze Švédska, kde je centrální banka ve velké “ztrátě”, před kterou bezradní monetaristé veřejnost varují. Samozřejmě se jedná o účetní “ztrátu”, která má pro centrální banku informativní hodnotu, žádné zásadní konsekvence z toho neplynou. Jedná se o “deficit” veřejných financí, o kterém jsem psal už v článku: centrální banka vytvořila více peněz, než se do ní z ekonomiky vrátilo. Normální stav. Pěknou přednášku o státních deficitech udělala prof. Kelton zde: https://youtu.be/FATQ0Yf0Fhc
Druhý příklad z USA, kde FED v reakci na velkou finanční krizi zalepil díru v účtech bank ve výši 29 bilionů (nikoliv miliard) dolarů, článek zde https://www.cnbc.com/id/45674390. Co následovalo? Hyperinflace? Nikoliv, dekáda růstu s nízkou inflací.
Jestliže tedy státní účetnictví takto snadno “spolyká” takové ztráty, protože může potřebný obnos financí prostřednictvím centrální banky vždy vyplatit, co z toho plyne? Vy píšete: “Vždyť už dnes se bojuje - obrazně řečeno - o každou korunu, kterou má státní rozpočet navíc poskytnout zdravotnictví.” — co tento boj dokazuje? Že máme v elektronické pokladnici málo elektronických penízů o které se musíme poprat?
K tomu zbytku se vyjadřovat nechci, tam se pouštíte do příliš velkých akcí a kalkulací :) Držme se těch peněz, a jaké má stát možnosti je vytvářet. Pokud tady s mým výkladem nesouhlasíte, uveďte prosím, na jakých skutečnostech tento nesouhlas zakládáte, jinak se dále nepohneme :) Děkuji.
P.S. Deficit centrální banky, deficit státu, vládní deficit, v těchto termínech nevidím rozdíl z hlediska, které je důležité pro naši konverzaci. Jedná se o veřejné peníze, které vznikají na základě politického rozhodnutí. Všechny tyto instituce jsou pod naší demokratickou kontrolou, prostřednictvím ústavy či jiným zákonem.
“Ty dluhopisy je nutno někdy časem splatit, a to ve formě vyplácených úroků. A toto splácení úroků jde samozřejmě na úkor státního rozpočtu, a tedy se o něj zvyšuje (případný) státní deficit.”.
Máte pravdu, ale pojďme ještě více do detailu. Popsal jsem to už v komentáři “AD stát a jeho “dluhy”:
ČNB vede každé komerční bance dva účty: běžný a úročený. Peníze z běžného účtu může banka přemístit na úročený, tomu říkáme "nákup dluhopisu”, opačný přesun peněz z úročeného na běžný účet je pak “prodej dluhopisu”.
O co tedy jde? Nákup i prodej dluhopisů je vždy transfer peněz v systému centrální banky. Jedná se o změnu TYPU aktiva. Jediné nové peníze navíc, které jsou v rámci tohoto procesu vytvořeny, jsou úroky, které komerční bance pravidelně připisuje taktéž ČNB. Deficit je tedy vždy navýšen zejména o tyto úrokové platby. Je zajímavé zde zmínit současnou strategii ČNB, která se snaží snížit inflaci prostřednictvím vysokých úrokových sazeb. Takto chce ČNB “brzdit” ekonomiku, vyzívá vládu navíc k “šetření”, přitom sama vyplatila na výnosech z úroků minulý rok sektoru obchodních bank asi 180 miliard korun. Tyto peníze přitom stimulují ekonomiku, jaképak brzdění.
Zpět k tomu, co jste napsal. Ještě zkusím upřesnit, kde přesně je náš spor. Souhlasím s vámi v tomto: tvorba a zánik peněz má své konsekvence, peníze nejsou tvořeny ve vzduchoprázdnu, a vidím také stejně jako vy vztah mezi penězi a určitým objemem lidské práce.
Nicméně bych doplnil, že tento vztah také upravuje stát, zejména tím, jaké mzdy vyplácí za služby jako jsou platy různých státních zaměstnanců, či za zboží, energie a materiál, které ke svému provozu potřebuje. Stát těmito výplatami zdrojů finančních nastavuje cenovou hladinu reálných zdrojů v ekonomice. Tím reaguji na vaše obvinění, že argumentuji jen ve finanční rovině.
Z toho potom tedy naopak nevyplývá, že by vláda mohla deficit nafukovat nekonečně. To já jsem nikdy netvrdil. Omezuje nás inflace, a omezují nás dostupné reálné zdroje. Peníze ale nikdy nechybí, nebo jinými slovy: problém, který lze vyřešit penězi, není opravdový problém.
Konečně se tedy dobíráme pointy: v naší zemi je velké množství soukromých zdrojů, o které nikdo zájem neprojeví, protože to nedává smysl jako byznys. Nejlepším příkladem jsou nezaměstnaní lidé. To jsou takoví zájemci o práci, o které žádný soukromý podnik, ani státní instituce zájem neprojevuje. Tím vlastně jako stát říkáme, že práce tohoto člověka nemá žádnou hodnotu, kterou bychom byli ochotní zaplatit. A to je i z ekonomického pohledu holý nesmysl.
Každý člověk má hodnotu. A každá snaha se cení. To jsou principy za myšlenkou garantovaných jobů. V čem je lepší, když nezaměstnaný sedí doma na podpoře? Chybí nám obrovské množství lidské práce, zejména v oblasti péče o lidi, ve zdravotnictví a v pečovatelských službách. Jako důchodce věřím, že této oblasti nejspíše také rozumíte. Tedy já zde chci podpořit růst těchto státních sektorů, aby tato péče mohla být taková, jakou si všichni pro sebe přejeme: na vysoké úrovni, a cenově dostupná. Tyto zdroje může na rozvoj veřejných služeb stát prostřednictvím rozpočtových rozhodnutí uvolnit, jen se na tom musíme demokraticky domluvit.
Musím zabrousit trochu do matematické teorie. Velikost státního dluhu je na papíře neomezená, ale “spočetná množina” peněz. Proč daně nezrušit, když vláda může peníze vždy vytvořit? Výborná, klíčová otázka. Stát výběrem daní dosahuje několika cílů.
1. Zajistíme tak permanentní poptávku po státních penězích. Státní peníze jsou tedy primárně “daňovými kredity” — mají hodnotu díky státní garanci, že jejich prostřednictvím můžeme vždy daně zaplatit. A daně jsou, až na výjimky, povinné. Toto je demokratická smlouva, kterou jako občané se státem uzavíráme: podvolíme se všichni daňovým zákonům, které ale můžeme nastavit podle toho, jakých cílů chceme dosáhnout. Výměnou za to můžeme mít samostatný, nezávislý peněžní systém.
2. Daně regulují nerovnosti ve společnosti. Správným nastavením daní zajistíme, aby nevznikaly demokracii ohrožující extrémní nerovnosti.
3. Daně regulují společensky nebezpečné chování, jako třeba konzumaci alkoholu a nikotinu.
Co do tohoto výčtu nepatří, je funkce financování. Toto je další mimořádně důležitá myšlenka, která vám osvětlí fungování státního financování na úrovni, které u nás nerozumí ani ministr Stanjura, či rada ČNB (kéž by to byla legrace):
Z daní se nic nefinancuje.
Daněmi se jen peníze odpouští z “nádrže”. Tuto odebranou tekutinu si nikde neskladujeme. Nedávalo by to žádný smysl, když máme možnost vždy peníze pro rozpočtové účely vytvořit. Díky tomuto daňovému principu ale celý měnový systém funguje, a je stabilní.
Sám jste na to málem sám přišel, píšete, že rychlá výstavba rychlovlaků je “nad limity možností, nejde to reálně zvládnout”. Přesně tak! Tyto limity jsou ale skutečně reálné: kolik máme inženýrů, pozemků, materiálu na koleje, vlakových souprav, strojvedoucích, výpravčích a úklidového personálu. Ale financování skutečným limitem není! Pokud je na trhu dostatek “reálných” zdrojů, pak ty finanční na jejich nákup může stát VŽDY vytvořit.
Pane Poláčku, díky za vaše odhodlání dobrat se nějakého závěru. Dovolte abych shrnul tu část, kde se rozcházíme.
Váš názor (případně mne opravte): existuje určitá “kritická” hranice, za kterou stát svůj deficit dále navýšit nemůže. Důležitá je důvěra držitelů státních dluhopisů v dlouhodobou schopnost státu dluhopisy spravovat. Pokud by jich stát vydal příliš mnoho, nemusel by je být schopen splácet, stát by zbankrotoval, a nikdo soudný by už od státu dluhopisy nekoupil.
Tento váš výklad má dvě zásadní chyby:
1. Deficit a vydané dluhopisy jsou dvě různé věci! Pro vás, jakoby se jednalo o jedno a totéž, ale pozor. Deficit je čistě statistický údaj, je to číslo, které popisuje rozdíl mezi tím, kolik v určitém období stát vytvořil peněz (tím, že ČNB připíše potřebnou částku na účet té které komerční banky, která pak tyto rozpočtové platby rozešle koncovým příjemcům), a kolik peněz prostřednictvím daní z “nádrže” odebral. Jedná se tedy o číselný údaj. U nás je zvykem, že se poté (!) vydávají státní dluhopisy v odpovídající výši. Všimněte si, že vytvoření peněz předchází prodeji dluhopisů. Snad je zřejmé, že bychom se klidně bez dluhopisů v tomto systému obešli — dluhopisy státní výdaje nefinancují, je to zcela samostatný nástroj!
2. Důvěra ve schopnost státu vyplácet dluhopisy tedy z bodu 1. není podmínka nutná pro státní schopnost uskutečňovat rozpočtovou politiku a vytvářet peníze skrze své platby (přilívat do nádrže). Dluhopisy mají svoji roli, kterou je zejména stažení likvidity z oběhu, a odsunutí spotřeby na později. Viz například válečné dluhopisy, které za 2. světové války vydala Velká Británie. Velká část ekonomiky (tuším dokonce 70-80%?) se tehdy ve VB musela v krátké době přeorientovat na válečné účely. A tedy spotřebitelského zboží bylo najednou mnohem méně na trhu k dispozici, a hrozila vysoká inflace. Angličané se s tím vypořádali jednak přídělovým systémem, a jednak vydáním výnosných válečných dluhopisů. Lidé si do nich dočasně uložili peníze, a ty pak nebyly použity k okamžité spotřebě, a to inflaci potlačilo. Uvádím to jako příklad pozitivní ekonomické funkce, kterou dluhopisy mají. Důvěra ve státní schopnost splácet dluhopisy se tady rovnala důvěře v to, že VB ve válce nebude poražena. Stejně tak Český stát bude schopen zákonem peníze na rozpočet i na správu dluhopisů vytvářet, a to do té doby, než o toto suverénní právo přijde: třeba pokud nás anektuje nepřátelská země, nebo se vlastní měny vzdáme a přejdeme na EURo. Toto je pro mne definice platební schopnosti, měnová suverenita. Peníze vytváří právní stát.
Tyto dva body jsou pro můj výklad zásadní, takže pokud chceme pokračovat, musíme toto rozhodnout. Chci ještě zdůraznit, že tímto v žádném případě nemyslím, že vytváření peněz nemá ekonomické konsekvence. Stát by v této činnosti měl být velmi obezřetný, a dodržovat určité principy.
O tom se ale více rozepíšu v odpovědi pro p. Morbicera v dalším komentáři.
Jak dosáhnout plné zaměstnanosti a porazit inflaci? Přestaňme se bát deficitu
Jan Valendin
Pane Poláčku, i vy přiznáváte, že “svět financí se časem do jisté míry osamostatnil od bezprostředních vztahů materiální produkce a směny”. Já toto “osamostatnění” jen popisuji jiným způsobem, než vy. Pokud se vám příčí představa peněz jako virtuální, elektronické veličiny, to rozhodně nejste sám. Všimněte si, jak často se u nás mluví o penězích skrze metafory, které navozují představu fyzikální, materiální podstaty: “proudění” hodnot, “záplatování děravého rozpočtu”, “utahování opasků”, či “prázdná státní pokladna”.
Zjištění, že je to s penězi dnes jinak, je nové, a žádá si přehodnocení toho, jak se na ekonomiku díváme, ale i na společnost jako takovou. Tuto část debaty já ale už přenechám dalším, tak daleko není třeba se teď pouštět. Mně jde o změnu našeho pohledu na vztah mezi penězi a reálnou ekonomikou. To, že si přiznáme, že peníze vznikají elektronicky, z rozhodnutí vlády, nás “nevytrhne” — pořád musíme řešit tu reálnou, skutečnou stranu. Ale zjednoduší se nám alespoň část naší práce — není třeba se už ptát, zda má na něco stát “dost peněz”: vše co jsme schopni uskutečnit, můžeme i financovat.
Pane Poláčku, vaše touha po poznání je nezdolná, já vám k tomu gratuluji :)
Pokud máte pocit, že se zde dotýkáme určitých “imanentních problémů kapitalismu”, s tím já musím souhlasit, ale kritizovat kapitalismus ani ho srovnávat se socialismem já tady nechci, to jsou velká témata., na to jsou jinačí odborníci. :) Já chci jít opět k jádru našeho sporu, a tedy ke vládní možnosti vytvářet peníze.
Správně jste uvedl,, že státnímu tištění peněz jsou “postaveny jasné limity”. Také jsem o těchto limitech jasně mluvil, jsou jimi dostupné reálné zdroje a růst cen.
Dále už je to ale horší: “Kdyby stát měl k dispozici více peněz, samozřejmě by je poskytl.” Zde se musíme bohužel opět “zaseknout”. Není správné uvažovat o “množství peněz” které má stát “k dispozici”. Stát si jako monopolní tvůrce peněz nemusí na výdaje nějak našetřit, či snad dokonce půjčovat. Skutečně se jedná o de facto monopol, ani banky státu v konečném důsledku nemohou konkurovat: každá komerční banka ke svému provozu potřebuje licenci od státu.
Uvedu opět příklad. Momentálně je aktuální případ ze Švédska, kde je centrální banka ve velké “ztrátě”, před kterou bezradní monetaristé veřejnost varují. Samozřejmě se jedná o účetní “ztrátu”, která má pro centrální banku informativní hodnotu, žádné zásadní konsekvence z toho neplynou. Jedná se o “deficit” veřejných financí, o kterém jsem psal už v článku: centrální banka vytvořila více peněz, než se do ní z ekonomiky vrátilo. Normální stav. Pěknou přednášku o státních deficitech udělala prof. Kelton zde: https://youtu.be/FATQ0Yf0Fhc
Druhý příklad z USA, kde FED v reakci na velkou finanční krizi zalepil díru v účtech bank ve výši 29 bilionů (nikoliv miliard) dolarů, článek zde https://www.cnbc.com/id/45674390. Co následovalo? Hyperinflace? Nikoliv, dekáda růstu s nízkou inflací.
Jestliže tedy státní účetnictví takto snadno “spolyká” takové ztráty, protože může potřebný obnos financí prostřednictvím centrální banky vždy vyplatit, co z toho plyne? Vy píšete: “Vždyť už dnes se bojuje - obrazně řečeno - o každou korunu, kterou má státní rozpočet navíc poskytnout zdravotnictví.” — co tento boj dokazuje? Že máme v elektronické pokladnici málo elektronických penízů o které se musíme poprat?
K tomu zbytku se vyjadřovat nechci, tam se pouštíte do příliš velkých akcí a kalkulací :) Držme se těch peněz, a jaké má stát možnosti je vytvářet. Pokud tady s mým výkladem nesouhlasíte, uveďte prosím, na jakých skutečnostech tento nesouhlas zakládáte, jinak se dále nepohneme :) Děkuji.
P.S. Deficit centrální banky, deficit státu, vládní deficit, v těchto termínech nevidím rozdíl z hlediska, které je důležité pro naši konverzaci. Jedná se o veřejné peníze, které vznikají na základě politického rozhodnutí. Všechny tyto instituce jsou pod naší demokratickou kontrolou, prostřednictvím ústavy či jiným zákonem.
Pane Poláčku, píšete zcela správně:
“Ty dluhopisy je nutno někdy časem splatit, a to ve formě vyplácených úroků. A toto splácení úroků jde samozřejmě na úkor státního rozpočtu, a tedy se o něj zvyšuje (případný) státní deficit.”.
Máte pravdu, ale pojďme ještě více do detailu. Popsal jsem to už v komentáři “AD stát a jeho “dluhy”:
ČNB vede každé komerční bance dva účty: běžný a úročený. Peníze z běžného účtu může banka přemístit na úročený, tomu říkáme "nákup dluhopisu”, opačný přesun peněz z úročeného na běžný účet je pak “prodej dluhopisu”.
O co tedy jde? Nákup i prodej dluhopisů je vždy transfer peněz v systému centrální banky. Jedná se o změnu TYPU aktiva. Jediné nové peníze navíc, které jsou v rámci tohoto procesu vytvořeny, jsou úroky, které komerční bance pravidelně připisuje taktéž ČNB. Deficit je tedy vždy navýšen zejména o tyto úrokové platby. Je zajímavé zde zmínit současnou strategii ČNB, která se snaží snížit inflaci prostřednictvím vysokých úrokových sazeb. Takto chce ČNB “brzdit” ekonomiku, vyzívá vládu navíc k “šetření”, přitom sama vyplatila na výnosech z úroků minulý rok sektoru obchodních bank asi 180 miliard korun. Tyto peníze přitom stimulují ekonomiku, jaképak brzdění.
Zpět k tomu, co jste napsal. Ještě zkusím upřesnit, kde přesně je náš spor. Souhlasím s vámi v tomto: tvorba a zánik peněz má své konsekvence, peníze nejsou tvořeny ve vzduchoprázdnu, a vidím také stejně jako vy vztah mezi penězi a určitým objemem lidské práce.
Nicméně bych doplnil, že tento vztah také upravuje stát, zejména tím, jaké mzdy vyplácí za služby jako jsou platy různých státních zaměstnanců, či za zboží, energie a materiál, které ke svému provozu potřebuje. Stát těmito výplatami zdrojů finančních nastavuje cenovou hladinu reálných zdrojů v ekonomice. Tím reaguji na vaše obvinění, že argumentuji jen ve finanční rovině.
Z toho potom tedy naopak nevyplývá, že by vláda mohla deficit nafukovat nekonečně. To já jsem nikdy netvrdil. Omezuje nás inflace, a omezují nás dostupné reálné zdroje. Peníze ale nikdy nechybí, nebo jinými slovy: problém, který lze vyřešit penězi, není opravdový problém.
Konečně se tedy dobíráme pointy: v naší zemi je velké množství soukromých zdrojů, o které nikdo zájem neprojeví, protože to nedává smysl jako byznys. Nejlepším příkladem jsou nezaměstnaní lidé. To jsou takoví zájemci o práci, o které žádný soukromý podnik, ani státní instituce zájem neprojevuje. Tím vlastně jako stát říkáme, že práce tohoto člověka nemá žádnou hodnotu, kterou bychom byli ochotní zaplatit. A to je i z ekonomického pohledu holý nesmysl.
Každý člověk má hodnotu. A každá snaha se cení. To jsou principy za myšlenkou garantovaných jobů. V čem je lepší, když nezaměstnaný sedí doma na podpoře? Chybí nám obrovské množství lidské práce, zejména v oblasti péče o lidi, ve zdravotnictví a v pečovatelských službách. Jako důchodce věřím, že této oblasti nejspíše také rozumíte. Tedy já zde chci podpořit růst těchto státních sektorů, aby tato péče mohla být taková, jakou si všichni pro sebe přejeme: na vysoké úrovni, a cenově dostupná. Tyto zdroje může na rozvoj veřejných služeb stát prostřednictvím rozpočtových rozhodnutí uvolnit, jen se na tom musíme demokraticky domluvit.
Pane Morbicere,
Musím zabrousit trochu do matematické teorie. Velikost státního dluhu je na papíře neomezená, ale “spočetná množina” peněz. Proč daně nezrušit, když vláda může peníze vždy vytvořit? Výborná, klíčová otázka. Stát výběrem daní dosahuje několika cílů.
1. Zajistíme tak permanentní poptávku po státních penězích. Státní peníze jsou tedy primárně “daňovými kredity” — mají hodnotu díky státní garanci, že jejich prostřednictvím můžeme vždy daně zaplatit. A daně jsou, až na výjimky, povinné. Toto je demokratická smlouva, kterou jako občané se státem uzavíráme: podvolíme se všichni daňovým zákonům, které ale můžeme nastavit podle toho, jakých cílů chceme dosáhnout. Výměnou za to můžeme mít samostatný, nezávislý peněžní systém.
2. Daně regulují nerovnosti ve společnosti. Správným nastavením daní zajistíme, aby nevznikaly demokracii ohrožující extrémní nerovnosti.
3. Daně regulují společensky nebezpečné chování, jako třeba konzumaci alkoholu a nikotinu.
Co do tohoto výčtu nepatří, je funkce financování. Toto je další mimořádně důležitá myšlenka, která vám osvětlí fungování státního financování na úrovni, které u nás nerozumí ani ministr Stanjura, či rada ČNB (kéž by to byla legrace):
Z daní se nic nefinancuje.
Daněmi se jen peníze odpouští z “nádrže”. Tuto odebranou tekutinu si nikde neskladujeme. Nedávalo by to žádný smysl, když máme možnost vždy peníze pro rozpočtové účely vytvořit. Díky tomuto daňovému principu ale celý měnový systém funguje, a je stabilní.
Sám jste na to málem sám přišel, píšete, že rychlá výstavba rychlovlaků je “nad limity možností, nejde to reálně zvládnout”. Přesně tak! Tyto limity jsou ale skutečně reálné: kolik máme inženýrů, pozemků, materiálu na koleje, vlakových souprav, strojvedoucích, výpravčích a úklidového personálu. Ale financování skutečným limitem není! Pokud je na trhu dostatek “reálných” zdrojů, pak ty finanční na jejich nákup může stát VŽDY vytvořit.
Pane Poláčku, díky za vaše odhodlání dobrat se nějakého závěru. Dovolte abych shrnul tu část, kde se rozcházíme.
Váš názor (případně mne opravte): existuje určitá “kritická” hranice, za kterou stát svůj deficit dále navýšit nemůže. Důležitá je důvěra držitelů státních dluhopisů v dlouhodobou schopnost státu dluhopisy spravovat. Pokud by jich stát vydal příliš mnoho, nemusel by je být schopen splácet, stát by zbankrotoval, a nikdo soudný by už od státu dluhopisy nekoupil.
Tento váš výklad má dvě zásadní chyby:
1. Deficit a vydané dluhopisy jsou dvě různé věci! Pro vás, jakoby se jednalo o jedno a totéž, ale pozor. Deficit je čistě statistický údaj, je to číslo, které popisuje rozdíl mezi tím, kolik v určitém období stát vytvořil peněz (tím, že ČNB připíše potřebnou částku na účet té které komerční banky, která pak tyto rozpočtové platby rozešle koncovým příjemcům), a kolik peněz prostřednictvím daní z “nádrže” odebral. Jedná se tedy o číselný údaj. U nás je zvykem, že se poté (!) vydávají státní dluhopisy v odpovídající výši. Všimněte si, že vytvoření peněz předchází prodeji dluhopisů. Snad je zřejmé, že bychom se klidně bez dluhopisů v tomto systému obešli — dluhopisy státní výdaje nefinancují, je to zcela samostatný nástroj!
2. Důvěra ve schopnost státu vyplácet dluhopisy tedy z bodu 1. není podmínka nutná pro státní schopnost uskutečňovat rozpočtovou politiku a vytvářet peníze skrze své platby (přilívat do nádrže). Dluhopisy mají svoji roli, kterou je zejména stažení likvidity z oběhu, a odsunutí spotřeby na později. Viz například válečné dluhopisy, které za 2. světové války vydala Velká Británie. Velká část ekonomiky (tuším dokonce 70-80%?) se tehdy ve VB musela v krátké době přeorientovat na válečné účely. A tedy spotřebitelského zboží bylo najednou mnohem méně na trhu k dispozici, a hrozila vysoká inflace. Angličané se s tím vypořádali jednak přídělovým systémem, a jednak vydáním výnosných válečných dluhopisů. Lidé si do nich dočasně uložili peníze, a ty pak nebyly použity k okamžité spotřebě, a to inflaci potlačilo. Uvádím to jako příklad pozitivní ekonomické funkce, kterou dluhopisy mají. Důvěra ve státní schopnost splácet dluhopisy se tady rovnala důvěře v to, že VB ve válce nebude poražena. Stejně tak Český stát bude schopen zákonem peníze na rozpočet i na správu dluhopisů vytvářet, a to do té doby, než o toto suverénní právo přijde: třeba pokud nás anektuje nepřátelská země, nebo se vlastní měny vzdáme a přejdeme na EURo. Toto je pro mne definice platební schopnosti, měnová suverenita. Peníze vytváří právní stát.
Tyto dva body jsou pro můj výklad zásadní, takže pokud chceme pokračovat, musíme toto rozhodnout. Chci ještě zdůraznit, že tímto v žádném případě nemyslím, že vytváření peněz nemá ekonomické konsekvence. Stát by v této činnosti měl být velmi obezřetný, a dodržovat určité principy.
O tom se ale více rozepíšu v odpovědi pro p. Morbicera v dalším komentáři.