Nedávná zpráva Národního kontrolního úřadu varuje před tím, že se naše ekonomika posouvá od tržního hospodářství k systému závislému na dotacích. Dotační prostředky jsem si zvykli vnímat jako kompenzace, což naši ekonomiku jen poškozuje.

Chaos v řízení dotací přitom nevznikl náhodou. Věrně totiž kopíruje chaos v nejrůznějších strategických dokumentech, kterých má Česká republika desítky a které jsou často právě podkladem pro zacílení konkrétního dotačního programu. Jenže když máte tři rozdílné strategie (třeba pro klima a energetiku) a každá z nich říká něco jiného, jak můžete veřejnou podporu zacílit efektivně? Problém potřebujeme vyřešit na samém počátku. To znamená vytknout cíle, kam chceme jako ekonomika a společnost spět.

Je to problém, který se neustále vrací — v důchodové reformě, ve stavu veřejných financí, ale třeba také v modernizaci ekonomiky, v transformaci našeho průmyslu na technologicky konkurenceschopnou úroveň, pro niž nebude klimatická změna představovat „zelené šílenství“, ale naopak prostor pro rozvoj nových technologií, vývoj nových řešení a pro zvyšování produktivity. V tomto kontextu je ostatně extrémně děsivé, že NKÚ jako příklad velmi neúspěšných dotací označuje právě projekty, které v minulých letech financovaly průmyslový výzkum.

Nemůžeme si donekonečna lhát. Potřebujeme odvahu přiznat si, kde vlastně stojíme, co jsou objektivně naše silné stránky a co naopak slabá místa. Třeba silná závislost české ekonomiky na výkonech automobilového průmyslu byla v devadesátých letech chápaná jako velká výhoda. Po zkušenostech s pandemií, rozpadem globálních řetězců, v situaci, kdy se rychle prosazují nové technologie, už se nejeví jako úplně ideální mít celou ekonomiku postavenou na jednom specializovaném odvětví.

Mohlo by to jít

„Ochrana klimatického systému Země je veřejným zájmem. Každý je povinný jej ochraňovat klimatický systém Země pro současné a budoucí generace,“ dočteme se v úvodních ustanoveních klimatického zákona, který aktuálně připravuje slovenská vláda. V následujících paragrafech stanovuje nejen jasné cíle, ale i to, kdo je za kterou část odpovědný a jak funguje kontrola.

V České republice máme pro nejbližších deset let k dispozici asi bilion korun na opatření, která by nás měla naučit „chytat ryby“ — najít si novou pozici ve světě, jehož podobu postupně a nezvratně formují nové velké trendy, jako je změnu klimatu, ale také rychlý nástup pokročilých nových technologií nebo propadající se bezpečnostní situace.

Až ruská invaze na Ukrajinu nám ostatně naplno ukázala, jak je naše ekonomika i po třiceti letech od revoluce stále výrazně provázaná s prostorem bývalého sovětského bloku. Naše ekonomické orientace by si proto taky zasloužila nějakou jednoznačnou strategii, a nikoli jen gumové proklamace o tom, že „patříme na Západ“.

Hrajeme o čas

Mnohým českým politikům nedochází, jak moc hrajeme o čas. Klimatická krize na nic čekat nebude, dobrá auta budou do pár let jen ta elektrická, digitalizace a efektivní využití dat změní průmysl i trh práce, další rozvoj umělé inteligence můžeme při troše snahy třeba eticky korigovat, ale rozhodně ho nemůžeme zastavit.

Úkolem státu a politiků na všech úrovních je proto najít zodpovědnou reakci, která nám, občanům, umožní fungovat, pracovat, vzdělávat se, žít své životy a spokojeně stárnout, aniž bychom se museli neustále bát, že stát selže. A čím dřív začneme, tím levnější to bude.

Základním nástrojem funkčního státu je to, že stanoví práva a povinnosti a pak je taky vymáhá. S tímhle nástrojem se musíme naučit pracovat i v dnešních podmínkách. Dokud nejsou stanovené jasné odpovědnosti a jasná kritéria, co se má dělat a proč, nebudou nám stačit žádné dotace.

Jednu výhodu ale máme: podobnému problému čelí celá Evropská unie. Třetina jejích států i EU samotná však své klimatické zákony a doprovodné plány, kam a jak se posunout, už má.