Veliké noci za námi

Ivan Štampach

Velikonoce jsou připomínkou zápasu světla se tmou, života se smrtí. Smyslu tohoto trvalého střetu jako takového, a zvláště pak jeho významu v kontextu stávající společenské situace se ve svém sloupku věnuje Ivan O. Štampach.

Je tu naděje, že můžeme prozřít a nahlédnout ve smrti život. Je to, pravda, paradoxní tvrzení, ale kdoví, snad paradox vyjadřuje povahu skutečnosti věrněji, než železná logika a mechanická návaznost příčin a následků. Foto FelixMittermeier, pixabay
Je tu naděje, že můžeme prozřít a nahlédnout ve smrti život. Je to, pravda, paradoxní tvrzení, ale kdoví, snad paradox vyjadřuje povahu skutečnosti věrněji, než železná logika a mechanická návaznost příčin a následků. Foto FelixMittermeier, pixabay

Když Slunce před dvěma týdny opustilo segment zvěrokruhu připsaný Rybám a vstoupilo do znamení Berana, byla noc stejně dlouhá jako den. Byl to jeden z pouhých dvou dnů v roce, kdy Slunce vychází na východě a zapadá na západě. Počínaje tímto obratem jsou noci kratší a dny delší.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Proč některé slovanské jazyky nazývají první snad nepatrně kratší noc velikou? Proč je tato noc jiná než ostatní noci, ptá se v den prvního jarního úplňku v židovské domácnosti její nejmladší člen. A dostane se mu odpovědi příběhem o tom, jak Hospodin vysvobodil společenství izraelského lidu z egyptského otroctví, provedl je Rákosovým mořem suchou nohou, nechal je čtyři desetiletí putovat po Sinajském poloostrově, a nakonec je uvedl přes Jordán do zaslíbené země.

Toto vyprávění je součástí i křesťanské Bible a čte se v noci ze soboty na neděli po prvním úplňku po jarní rovnodennosti. Církve katolické tradice mají mysterijní dlouhý noční obřad, v němž se zažehává a žehná oheň a od něj se šíří světlo svící. Křestním ponořením a vynořením se slaví vítězství svobody nad otroctvím, vítězství sil života nad silami smrti, světla nad temnotami.

I ti, kdo moře, které se před prchajícími Židy rozevřelo a nad pronásledujícími Egypťany zavřelo, a ti, kdo Ježíšovu smrt a jeho opuštění hrobu v proměněné a oslavené podobě neberou s prvotní naivitou, bývají ochotni si z této symboliky něco vzít. Koneckonců téma smrti a života provází člověka dějinami a napříč kulturami.

Vypadá to, že člověk je vědomě bytím-ke-smrti, jak to vyslovil Heidegger, že nemá žádnou pevnou podstatu a vše je v pohybu, jak to před nějakými pětadvaceti stoletími vyslovil Gautama zvaný Buddha, tedy Probuzený. V mládí a při síle spíše v pozadí, s přibývajícími léty docela explicite je v každé minutě života přítomna smrt.

Ale je tu naděje, že můžeme prozřít a nahlédnout ve smrti život. Je to, pravda, paradoxní tvrzení, ale kdoví, snad paradox vyjadřuje povahu skutečnosti věrněji, než železná logika a mechanická návaznost příčin a následků. V životě není vše jen následkem minulých příčin. Nebylo vše současné a budoucí určeno minulými příčinami. Příroda má tu úžasnou schopnost, že vynořuje vždy něco překvapivě nového. Život dokáže překvapovat.

Rob Bell, americký autor, který vykládá křesťanství překvapivě, paradox pomíjivosti a věčnosti vyjadřuje takto: „Ježíš žil a mluvil, jako by pro něj byl celý svět průzračný; jako by se skládal z nekonečna nepředstavitelně provázaných božských dimenzí; jako by každé místo a každý okamžik byly jen dalším projevem božské reality, která je neustále přítomná všude kolem nás, v nás a skrze nás“ (s. 82). A v této živé přítomnosti, v této věčnosti, která není nekonečným plynutím času, se odehrává naše pozemská skutečnost, v níž se můžeme podle Bella vypořádat s tyranií času a ve smyslu Ježíšových doporučení pracovat pro docela hmatatelně novou sociální skutečnost. A v takovém kontextu je životodárná i smrt.

Jarní síly života a svobody nepatří jen do vnitřního prožívání. Jiný současný americký inspirátor Matthew Fox se vyslovil takto: „V evangeliích je událost Velkého pátku zasazena do kosmického kontextu. […] Snadno můžeme ukřižování příliš psychologizovat a pojímat příliš antropocentricky, i když ve skutečně jde o rozbití vesmíru, ke kterému dochází vždy znovu, kdykoli vítězí nespravedlnost. Ukřižování mluví o utrpení všech bytostí — nejen o Ježíšově utrpení. […] Buddhisté nám připomínají, že všechny bytosti trpí. Utrpení nás provází, ať jsme kdekoli. O stejné pravdě svědčí ukřižování. Ježíš trpěl; trpěl do krajnosti a trpěl neprávem, protože byl dobrým člověkem podle jakéhokoli etického měřítka.“

Kratší noc by mohla být nocí velikou tím, jak podle slov dávného latinského hymnu: „mors et vita duello conflixere mirando“, což František Sušil v roce 1836 půvabně přeložil slovy: „smrť a život stály polem, podivný boj vedouc spolem.“ Ať je tato noc jiná než ostatní noci tím, že dává plně najevo to, co si v běžném provozu zastíráme, že život je se smrtí v podivuhodném konfliktu a že není jednou provždy dáno, že tento jejich duel je rozhodnut ve prospěch smrti.

Možná nakonec záleží na nás, čemu dáme průchod. Donekonečna omílaná pandemie by nás mohla vést k rezignaci. V pozadí současného nervózního diskursu je také obava, že se virus dokáže vymknout síle moderní vědy a techniky a přemůže nás. A tahle skepse snadno přeskočí i na oblast nemocí duše. Podléháme hysterii, zachvacuje nás smutek a beznaděj. Z pocitů pak mícháme elixíry na všechny nemoci. Naši blízcí, jak nás varoval Jean Paul Sartre, se pro nás stávají peklem.

A je na nás, co si se sociální patologií počneme. Jak naložíme s oligarchickou mocí a s bohužel nejistou alternativou k ní. Necháme se zastrašit řečmi o společenské nutnosti, o ekonomické logice a marnosti experimentů? Skloníme pokorně hlavu před neúprosnou volební aritmetikou? Nebo se dobře, třeba už teď, půl roku předem, připravíme na výběr alternativy? Rozvineme diskusi, koho tentokrát podpořit a co po vybraných subjektech důsledně před volbami i po nich požadovat?

Volby jsou slabým nástrojem. Není proto úplně beze smyslu, když někdo o nich říká: Kdyby mohly něco změnit, už by je byli dávno zakázali. Ale možná současní mocní od voličů čekají stádovité chování a spoléhají na neúčast zklamaných. Kdyby tak jarní impuls, impuls té malé veliké noci přežil do podzimní návštěvy volebních místností. Nebylo by od věci, kdybychom v tom duelu zvedli hozenou rukavici a obdivuhodně bojovali.

Diskuse
PK
April 6, 2021 v 19.8
Volby jsou slabým nástrojem?

Žádný jiný v demokracii ale nemáme. A měli bychom asi odolat pokušení k nějakému jinému přikročit (defenestrace, pouliční potyčky atd.)

A dobrá tedy, připravme se na výběr alternativy, a rozviňme diskusi, koho tentokrát podpořit.

Je to celkem přehledné, protože máme dvě možnosti: koalici SPOLU (ODS + KDU-ČSL + TOP09), a koalici Piráti + STAN.

Volby jsou jsou slabým nástrojem, ale žádný jiný v demokracii nemáme? Co třeba online shaming, pane Kolaříku? To se v pokrokových demokraciích docela dost využívá.

JP
April 7, 2021 v 10.11
Relativita utrpení

"Snadno můžeme ukřižování příliš psychologizovat a pojímat příliš antropocentricky, i když ve skutečn(osti) jde o rozbití vesmíru, ke kterému dochází vždy znovu, kdykoli vítězí nespravedlnost" - to je doposud jediný výklad velikonočních událostí s kterým jsem se setkal, který je možno přijmout i z hlediska střízlivého (to jest: racionálního) rozumu. Na místo obvyklých mýtů o "oběti" Ježíše (reálný, nikoli mystický Ježíš Nazaretský ve chvíli svého ukřižování asi sotva myslel na to, že by se za někoho - za koho vlastně?... - obětoval) zde stojí prosté sdělení, že řád bytí, řád vesmíru se rozbíjí vždy a všude tam, kde vítězí nespravedlnost, kde trpí spravedlivý.

Přičemž - nedá se nic dělat, ale i v utrpení existuje určitá nerovnost - význam této utrpěné nespravedlnosti je o to větší, čím více byl ten, kdo ji utrpěl, sám vklíněn, vřazen do onoho Řádu bytí, v jaké míře byl jeho součástí.

V jednom Bergmannově filmu je jedna scéna, kdy jeden místní, snad vesnický kněz v rozhovoru se svým protějškem vzpomíná na smrt Ježíše ukřižováním; a se sice značnou opatrností služebníka církve, nicméně se zjevnou dávkou pocitu zneuznání si stěžuje: "Já se samozřejmě v žádném ohledu nechci srovnávat s velikostí našeho Pána Ježíše Krista, ale přece - jeho utrpení trvalo necelý den, zatímco mně má podagra způsobuje kruté bolesti den co den znovu a znovu!"

Na tuto tichou výtku onoho kněze z Bergmannova filmu je ovšem těžce možno nalézt přesvědčivou odpověď. Podle křesťanské tradice má být Ježíšova smrt a Ježíšovo utrpení jakýmsi přelomovým činem pro celé lidstvo; ale bez ohledu na krutost jeho smrti je holým faktem, že velice mnoho lidí muselo projít a neustále prochází objektivně mnohem větším utrpením, mnohem nesnesitelnější bolestí nežli Ježíš - aniž by jejich utrpení zajímalo někoho jiného, nežli je samé! Čím si vysvětlit, že utrpení jednoho má mít tak světodějný význam, zatímco utrpení všech ostatních má být natolik nicotné a bezvýznamné?...

Jediná možnost, jak tuto nerovnost ve významu utrpení alespoň v určitém smyslu odůvodnit je právě ta výše zmíněná: různí jedinci mají různý stupeň transcendentální vyzrálosti; někdo v sobě odráží, ztělesňuje mnohem vyšší míru onoho Řádu bytí, nežli druhý. A proto - nedá se nic dělat - jeho utrpení má pro tento Řád mnohem vyšší význam, nežli utrpení, které je "pouze soukromé".

Na straně druhé - aby celá věc byla ještě o něco složitější - písničkář Jaroslav Hutka (který se zabýval astrologií) napsal svého času větu, že "z kosmického hlediska smrt mravence není o nic méně významná nežli výbuch supernovy".

To jest: v dané rovině není žádného principiálního rozdílu mezi (zdánlivě) velkým a malým; smrt je smrt, zánik je zánik. Tady není nikdo o nic menším, o nic nepatrnějším, nežli i ten naprosto největší.

JP
April 7, 2021 v 10.41
"A zase je tu jaro"

Takto nazval jeden ze svých fejetonů (neklame-li mě paměť, ještě za časů totality) spisovatel Ludvík Vaculík.

Jmenovitě v českých (československých) poměrech má každá reminiscence na "jaro" vždy nevyhnutelně politický přídech. Vždy tu v pozadí stojí vzpomínka na rok osmašedesátý, na opojný čas "Pražského jara", kdy se reformní křídlo komunistické strany (a velká část společnosti) pokusily zlomit moc dogmatického výkladu ideologie, a obnovit původní humánní a demokratickou ideu socialismu.

Zdá se, že současná levice zase začíná vkládat své naděje do jakéhosi nového příchodu jara. Strana "Levice" přímo vyhlásila program jarní iniciativy; a nyní i sám Ivan Štampach také vzývá nástup jakéhosi "jarního impulsu".

Členům "Levice" jsem vzkázal, že Karel Kosík - jeden z aktérů "Pražského jara" po Listopadu 1989 (a po svém zklamání z restaurace kapitalismu, respektive nástupu "lumpenburžoazie") dospěl k přesvědčení, že Pražské jaro sice svého času bylo bezpochyby pozitivním počinem; ale že nyní je zapotřebí učinit krok k "Pražskému podzimu". To jarní bujení roku osmašedesátého bylo totiž až příliš opojné, až příliš živelné; nyní je na čase navázat na něj střízlivým rozumem, a s rozmyslným poklidem hospodáře začít sklízet jeho úrodu.

To znamená: žádné "nové jaro" nám nic nepřinese, když nebudeme mít v ruce něco, co bude mít trvalejší, nosnější základ nežli jenom čirou touhu po změně. Tato touha sama o sobě může sice přinést chvilkové vzepětí - ale bez této pevné ideové základny ji nevyhnutelně spálí první jarní mrazík. Respektive zajde na úbytě stejně tak, jako v současné době "Milion chvilek pro demokracii".

Pro levici to znamená: jenom tehdy může pokročit někam dále, když dokáže překonat svou vlastní ideovou omezenost. Když se dokáže stát něčím více, nežli pouhou levicí. Když si vypracuje schopnost rozpracovávat - a pozitivně řešit - i taková témata, která jsou tradičně obsazena pravicí. Když tedy levice přestane být pouhým ideologicky partikulárním hnutím, a vypracuje si schopnost spravovat a řídit lidskou společnost v celé komplexitě jejího bytí.

"Půl roku předem se připravíme na výběr alternativy a rozvineme diskusi, koho tentokrát podpořit."

Nechci být černá ovce, ale já bych byl pro to, aby každý podpořil koho sám chce. A kdyby z toho pak měly být třeba nějaké problémy, tak ať ty volby jsou raději tajné! Taky bych byl pro to, aby každý musel hlasovat osobně a musel před hlasováním prokázat svoji totožnost.