Když Slunce před dvěma týdny opustilo segment zvěrokruhu připsaný Rybám a vstoupilo do znamení Berana, byla noc stejně dlouhá jako den. Byl to jeden z pouhých dvou dnů v roce, kdy Slunce vychází na východě a zapadá na západě. Počínaje tímto obratem jsou noci kratší a dny delší.

Proč některé slovanské jazyky nazývají první snad nepatrně kratší noc velikou? Proč je tato noc jiná než ostatní noci, ptá se v den prvního jarního úplňku v židovské domácnosti její nejmladší člen. A dostane se mu odpovědi příběhem o tom, jak Hospodin vysvobodil společenství izraelského lidu z egyptského otroctví, provedl je Rákosovým mořem suchou nohou, nechal je čtyři desetiletí putovat po Sinajském poloostrově, a nakonec je uvedl přes Jordán do zaslíbené země.

Toto vyprávění je součástí i křesťanské Bible a čte se v noci ze soboty na neděli po prvním úplňku po jarní rovnodennosti. Církve katolické tradice mají mysterijní dlouhý noční obřad, v němž se zažehává a žehná oheň a od něj se šíří světlo svící. Křestním ponořením a vynořením se slaví vítězství svobody nad otroctvím, vítězství sil života nad silami smrti, světla nad temnotami.

I ti, kdo moře, které se před prchajícími Židy rozevřelo a nad pronásledujícími Egypťany zavřelo, a ti, kdo Ježíšovu smrt a jeho opuštění hrobu v proměněné a oslavené podobě neberou s prvotní naivitou, bývají ochotni si z této symboliky něco vzít. Koneckonců téma smrti a života provází člověka dějinami a napříč kulturami.

Vypadá to, že člověk je vědomě bytím-ke-smrti, jak to vyslovil Heidegger, že nemá žádnou pevnou podstatu a vše je v pohybu, jak to před nějakými pětadvaceti stoletími vyslovil Gautama zvaný Buddha, tedy Probuzený. V mládí a při síle spíše v pozadí, s přibývajícími léty docela explicite je v každé minutě života přítomna smrt.

Ale je tu naděje, že můžeme prozřít a nahlédnout ve smrti život. Je to, pravda, paradoxní tvrzení, ale kdoví, snad paradox vyjadřuje povahu skutečnosti věrněji, než železná logika a mechanická návaznost příčin a následků. V životě není vše jen následkem minulých příčin. Nebylo vše současné a budoucí určeno minulými příčinami. Příroda má tu úžasnou schopnost, že vynořuje vždy něco překvapivě nového. Život dokáže překvapovat.

Rob Bell, americký autor, který vykládá křesťanství překvapivě, paradox pomíjivosti a věčnosti vyjadřuje takto: „Ježíš žil a mluvil, jako by pro něj byl celý svět průzračný; jako by se skládal z nekonečna nepředstavitelně provázaných božských dimenzí; jako by každé místo a každý okamžik byly jen dalším projevem božské reality, která je neustále přítomná všude kolem nás, v nás a skrze nás“ (s. 82). A v této živé přítomnosti, v této věčnosti, která není nekonečným plynutím času, se odehrává naše pozemská skutečnost, v níž se můžeme podle Bella vypořádat s tyranií času a ve smyslu Ježíšových doporučení pracovat pro docela hmatatelně novou sociální skutečnost. A v takovém kontextu je životodárná i smrt.

Jarní síly života a svobody nepatří jen do vnitřního prožívání. Jiný současný americký inspirátor Matthew Fox se vyslovil takto: „V evangeliích je událost Velkého pátku zasazena do kosmického kontextu. […] Snadno můžeme ukřižování příliš psychologizovat a pojímat příliš antropocentricky, i když ve skutečně jde o rozbití vesmíru, ke kterému dochází vždy znovu, kdykoli vítězí nespravedlnost. Ukřižování mluví o utrpení všech bytostí — nejen o Ježíšově utrpení. […] Buddhisté nám připomínají, že všechny bytosti trpí. Utrpení nás provází, ať jsme kdekoli. O stejné pravdě svědčí ukřižování. Ježíš trpěl; trpěl do krajnosti a trpěl neprávem, protože byl dobrým člověkem podle jakéhokoli etického měřítka.“

Kratší noc by mohla být nocí velikou tím, jak podle slov dávného latinského hymnu: „mors et vita duello conflixere mirando“, což František Sušil v roce 1836 půvabně přeložil slovy: „smrť a život stály polem, podivný boj vedouc spolem.“ Ať je tato noc jiná než ostatní noci tím, že dává plně najevo to, co si v běžném provozu zastíráme, že život je se smrtí v podivuhodném konfliktu a že není jednou provždy dáno, že tento jejich duel je rozhodnut ve prospěch smrti.

Možná nakonec záleží na nás, čemu dáme průchod. Donekonečna omílaná pandemie by nás mohla vést k rezignaci. V pozadí současného nervózního diskursu je také obava, že se virus dokáže vymknout síle moderní vědy a techniky a přemůže nás. A tahle skepse snadno přeskočí i na oblast nemocí duše. Podléháme hysterii, zachvacuje nás smutek a beznaděj. Z pocitů pak mícháme elixíry na všechny nemoci. Naši blízcí, jak nás varoval Jean Paul Sartre, se pro nás stávají peklem.

A je na nás, co si se sociální patologií počneme. Jak naložíme s oligarchickou mocí a s bohužel nejistou alternativou k ní. Necháme se zastrašit řečmi o společenské nutnosti, o ekonomické logice a marnosti experimentů? Skloníme pokorně hlavu před neúprosnou volební aritmetikou? Nebo se dobře, třeba už teď, půl roku předem, připravíme na výběr alternativy? Rozvineme diskusi, koho tentokrát podpořit a co po vybraných subjektech důsledně před volbami i po nich požadovat?

Volby jsou slabým nástrojem. Není proto úplně beze smyslu, když někdo o nich říká: Kdyby mohly něco změnit, už by je byli dávno zakázali. Ale možná současní mocní od voličů čekají stádovité chování a spoléhají na neúčast zklamaných. Kdyby tak jarní impuls, impuls té malé veliké noci přežil do podzimní návštěvy volebních místností. Nebylo by od věci, kdybychom v tom duelu zvedli hozenou rukavici a obdivuhodně bojovali.