Test

K mému hlubokému překvapení je mi umožněno i nadále sem umisťovat mé komentáře - ačkoli mi není umožněno zaplatit příspěvek na další rok. No budiž; této příležitosti chceme v každém případě využít, neboť myšlenky právě Ivana Štampacha bývají pravidelně jedny z těch, které přímo vybízejí jak k hlubším úvahám, tak ale i k odpovědím na ně.

Napřed zcela všeobecně, ke vztahu determinace a možností našeho svobodného (dějinného) činu. Především: obojí nestojí v (absolutním) protikladu. Nutno si uvědomit: my otázku naší svobody nakonec nikdy nemůžeme vnímat a hodnotit jinak, nežli z našeho vlastního - tedy relativního a subjektivního - hlediska.

Krátce řečeno: i kdyby objektivní svět jako takový existoval na deterministickém základu (což je spíše pravděpodobné nežli vyloučené) - ani to nemění nic na tom, že z našeho vlastního, lidského hlediska, v tom jediném horizontu který je nám dán i tak můžeme nadále rozlišovat mezi stavem determinovanosti (v užším smyslu) a mezi stavem naší volnosti, akční a tvůrčí svobody.

Co se ovšem tvrzení autora týče, že například hudební tvorba není napodobováním ničeho - tak přinejmenším staří Řekové to viděli dost jinak, lidský duch vůbec vlastně jenom napodoboval ("mimesis") dokonalý kosmický řád věcí. A jmenovitě pozemské hudební harmonie byly jenom odrazem harmonií kosmických.

Teď ale k hlavnímu tématu úvahy I. Štampacha - totiž k možnosti (či nemožnosti) revoluce, a to jak v oblasti politické, tak v oblasti práce.

Kdo dnes (ještě) hovoří o revoluci, ten platí obecně za fantastu, či přímo za extrémistu. A tak si napřed ocitujme Masaryka:

"Bez revolucí by byl nemožný vývoj, revoluce budou snad nutny i budoucně; ale dozajista se musíme vzdát učení o 'revoluci definitivní'. (...) Lidstvo se ještě bude vyvíjet tisíce, snad milióny let, a bude stále pokračovat, stále a krokem; občas byly a budou skoky, revoluce a katastrofy, ale revoluce a katastrofy poslední, definitivní nebude nikdy."

Masaryka asi stěží podezírat z nějakého ideologického extrémismu; a jeho rozmyslná slova by si měl dobře vštípit do mysli každý, kdo chce tvrdit, že buržoazně-demokratická revoluce byla ta "úplně poslední". A že s ní "až na věčné časy a nikdy jinak".

Svět se stále mění, a s ním i člověk. Ano, určité věci se stále opakují znovu a znovu; existují určité základní archetypy lidského jednání (především jeho touhy po moci a vůbec po jeho osobním prospěchu), které jsou trvalé buďto absolutně, anebo přinejmenším po dobu daleko přesahující aktuální lidskou zkušenost.

Ale: mění se reálný dějinný, společenský kontext, do něhož jsou tyto archetypy zasazovány, v jehož rámci působí. Jednou větou: to stále stejné vstupuje nicméně do stále nových vod, jak věděl už Hérakleitos.

Abychom tedy přímo odpověděli na podnět Ivana Štampacha: ano, vody dějin stále tečou, a lidstvo se stále ještě vyvíjí. Revoluce (tedy skokové změny tohoto vývoje) nepřestanou jenom proto, že je někdo doktrinálně prohlásí za nepřípustné. Člověk neustále bytostně touží po svém naplnění, a po spravedlivých podmínkách jeho existence. A dokud toho nedosáhne, v plném a naprostém smyslu, stále o to bude usilovat. A to i cestou revolucí. Zde je nerozhodné zda násilných či nenásilných; revoluce jako taková není ničím jiným nežli radikální systémovou změnou, otázka užití násilí je tu až sekundární.

Vážený pane Poláčku,

já bych řekl, že co se týče pokroku, tak v tom podstatném už lidstvo stojí na místě minimálně dva tisíce let a žádný pokrok nevykazuje.

To podstatné je totiž dobro pro všechny, rovnost mezi lidmi a láska mezi nimi. Zkrátka péče o to, aby druhému se dařilo minimálně tak dobře, jako mně samému. A to se tedy ve společenském měřítku opravdu neděje.

Místo toho si stále pěstujeme sobectví, nespatřujeme nic špatného na žití jedněch na úkor druhých, hromadění majetku pokládáme za hlavní míru životního úspěchu a s mocí málokdy dokážeme nakládat jinak, než ve prospěch vládnoucích a neprospěch ovládaných.

Bylo to (a stále je) křesťanství, které přišlo před dvěma tisící lety s tím (a přichází s tím stále), že nikoliv politický systém, zákony a instituce, ale člověk se musí změnit, aby na světě zavládlo dobro pro všechny. A tedy ten jediný opravdový pokrok. Evangelia pro to mají jediný výraz: „Obraťte se!“

Jen se podívejme pouhých sto let nazpátek na politické systémy, které např. u nás během té doby vládly. Ani jeden z nich v tom podstatném žádný pokrok neudělal. Monarchie nebyla schopna řešit sociální nerovnost, kapitalismus ji ještě vyhrotil a k tomu zplodil katastrofu ekologickou. A komunismus? Ten sice chtěl odstraňovat sociální nespravedlnost, ala za použití násilí a moci o níž - jak se vícekrát během jeho sedmdesátileté existence ukázalo - mu šlo až v první řadě.

Takto poučen to opravdu nemohu vidět jinak, než že pokud má být náš svět lepší, musíme být lepší my. Musíme začít u sebe. Žádný mizerný tvůrce nedá dohromady dobré dílo.

Nedávno jsme se s mým kamarádem, katolickým knězem, bavili o tom, jestli to výše zmíněné Ježíšovo evangelijní „Obraťte se!“ má šanci na celospolečenský úspěch. Jestli se vůbec někdy někde ono dobro pro všechny dá uskutečnit. Jestli ten pokrok v podstatném skutečně někdy nastane. Shodli jsme se na tom, že ne. Že ono „Obraťte se!“ mohu vzít pouze jako výzvu pro mne samotného. Že onen křesťanský ideál dobra pro všechny mohu uskutečňovat pouze sám za sebe a v rámci možností, které se mi v životě naskytnou. Zkrátka tak nějak jako to udělal milosrdný Samaritán. Jestli mne Bůh po dokončení mého pozemského putování uzná za dobrého už musím nechat na Bohu.

Váš Jiří Vyleťal

My někdy příliš ulpíváme na slovech, jimž sami přisuzujeme smysl. Ono záleží na tom, co kdo vlastně nazve revolucí. Yoder v knížce Ježíšova politika např. použil sousloví "revoluční podřízenost".

(Ef 5, 21 V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým)

Ona totiž taková podřízenost mění svět.

Je to už opravdu dost dlouhá doba, pane Vyleťale, kdy jsme spolu navzájem vstoupili do nějakého rozhovoru. Takže Vám v prvé řadě přeji - v míře kterou tento svět umožňuje - šťastný a smyslem života naplněný, ve Vašem případě dozajista křesťanský rok.

Nicméně: ve věci samé tak nějak odporujete sám sobě. Na straně jedné tvrdíte, že jenom a jedině křesťanská (či Kristova) výzva k sebeobrácení se člověka může být řešením mravní mizérie tohoto světa - ale na straně druhé sám konstatujete, že ani po dvou tisíciletích přítomnosti křesťanství člověk není ani o trochu lepší než tehdy. Jestliže tedy tento křesťanský impuls ani po dvou tisíciletích nedokázal přinést nějaký zásadní obrat v kvalitě charakteru člověka - jak by bylo možno očekávat toto zlepšení do budoucna, tím spíše že tento svět (alespoň jeho vyspělá, průmyslová část) se stává stále sekulárnějším?...

Rozeberme si tedy celou záležitost od počátku, bod po bodu. Napřed k onomu ryze individuálnímu přerodu člověka. - Ano, i já jsem přesvědčen, že pokud by se mravní charakter současného lidstva měl nějak zcela zásadně zlepšit, že by k tomu bylo zapotřebí takovéto niterné metanoie. Ovšem: tady máme hned dva problémy, za prvé kde dnes vzít n o v ý impuls pro její provedení, a za druhé je to také otázka jejího dávkování.

Vy totiž, pane Vyleťale, pořád doufáte v nějaké obecné upnutí se člověka ke Kristu. Jenže: my dnes už opravdu nežijeme ve středověku, kdy duchovní sféra byla bezprostředně prolnuta s běžným lidským životem. Dnes jsou to od sebe velmi odloučené sféry. Zkrátka: od současného obyvatele moderního světa nelze očekávat, že bude trvale žít ve stavu nějakého náboženského, ale i třeba jenom mravního vytržení. Obrazně řečeno, není dost dobře možné rodinný automobil poslat na závodní dráhu, a hnát ho tam neustále do nejvyšších otáček. Tohle on natrvalo nevydrží.

To jest: pokud chceme zůstat realisty, musíme počítat s člověkem, jaký skutečně je - tedy s člověkem průměrným. A od něj sotva můžeme očekávat, že se vnitřně přerodí v onen "závodní vůz", který by v každém okamžiku podával vrcholné (mravní) výkony.

To všechno dohromady: spoléhat se jenom a pouze na nějaký ryze vnitřní přerod člověka, to by znamenalo spoléhat se na chiméru.

-----------------------------------

A teď se podívejme na druhou stránku věci. Vy tvrdíte, že mezi monarchií, socialismem a kapitalismem není žádný rozdíl, že všechna tato státní a politická uspořádání plodí nakonec jenom nerovnost a nespravedlnost.

To je sice na straně jedné dozajista pravda; ale na straně druhé: opravu bychom chtěli tvrdit, že tu není vůbec žádný vývoj k lepšímu? Že dnešní svět není ani trochu sociálně spravedlivější, snesitelnější nežli dejme tomu středověk?

Pane Vyleťale, já soustavně kritizuji jak současný kapitalismus, tak ale i jeho demokracii pro její povrchnost, formálnost. Ale - na straně druhé nelze popřít, že mají i své pozitivní stránky. A to nejen tato demokracie, nýbrž dokonce ani sám kapitalismus. Před časem jsem na "Humanistických dialozích" analyzoval celý systém kapitalismu - a závěr byl ten, že kapitalismus je velice ambivalentní systém. Že má sice svá - velmi zřetelná a citelná - negativa; ale že má i své nepopiratelné pozitivní momenty.

Podívejme se jenom na tu zcela nejzákladnější rovinu lidské existence, tedy oblast sociální, oblast materiálního životního zabezpečení. Je nepopiratelným faktem, že jak míra hladovění, tak i míra extrémní chudoby ve světě v posledním půlstoletí kontinuálně klesá. Ale ona neklesá sama od sebe, nýbrž v důsledku trvalého úsilí především států "prvního světa" a jejich institucí. Což jsou ovšem - nedá se nic dělat - státy kapitalistické, a většinou státy demokratické. Kapitalismus svou jedinečnou výkonností vytváří samotnou materiální základnu pro zmírňování chudoby - zatímco demokratismus s sebou přináší princip univerzálnosti práv, a to i ve sféře sociální.

Stejně tak během posledního století došlo ke zcela zřetelnému posunu v chápání násilí. Jestliže ještě první světová válka byla pojímána jako víceméně "přirozený" prostředek k prosazování státních zájmů, pak už druhá světová válka byla (i když až ex post) prohlášena za nelegitimní a zločinnou od samého počátku. I dnes sice samozřejmě stále znovu dochází k válečným konfliktům; nicméně v civilizovaném světě je válka považována až za "ultima ratio", za prostředek který je legitimní až v případě naprosté nouze.

A obdobně v mezilidských vztazích: dost možná právě toto byl jeden z "nejrevolučnějších" počinů, že ve vyspělých státech bylo zákonem zakázáno užívání násilí při výchově dětí. A v každém případě podle německých statistik od přijetí tohoto zákonu kontinuálně klesá míra zločinnosti, především co se týče násilných trestných činů.

To všechno dohromady: opravdu by bylo zcela nevěcné tvrdit, že 1. současný svět se vůbec nelepší; a že 2. k tomuto zlepšení nedochází v důsledku vnějších změn.

Jinými slovy, opakuji znovu: člověk sám sice zůstává ve svém základu stále ten stejný tvor; ale je stavěn do jiných životních podmínek, a podle toho on mění své způsoby chování. Člověk je skutečně velice adaptabilní tvor, to je o něm známo. Já říkám vždy: člověk je anděl i ďábel - a záleží na tom do jakých bude postaven podmínek, která tato stránka v něm nabude vrchu. A to je to o co se jedná: vytvořit takové společenské, životní, ovšemže i ideové a duchovní podmínky, které v člověku budou vyvolávat jeho lepší, a budou potlačovat jeho horší stránky.

Vážený pane Poláčku,

děkuji za odpověď a přání k novému roku 2021. Přeji Vám samozřejmě totéž stejně jako všem čtenářům.

Říkáte, že si odporuji, když pokládám křesťanství za sílu, která může lidstvu přinést obecné dobro, přičemž zároveň uznávám, že za 2000 let existence křesťanství se to nepodařilo.

No, myslím si, pane Poláčku, že v tom rozpor není. Víte, to je to samé, jako pokládat pravidla silničního provozu za nedostatečná z toho důvodu, že nehody neberou konce a na silnicích se stále umírá. Ne, ne, tak to přece není. Pravidla jsou dobrá, ale člověk, který na ně nedbá, není dobrý.

S křesťanstvím je to tak, že když je člověk pochopí, je mu nad slunce jasné, že Bůh člověku přeje dobro a k dobru jej také vede, avšak - nevnucuje mu jej. Ba dokonce, Bůh očekává, že se pro dobro rozhodne člověk sám, ze svého nitra, ze svého srdce, ba dokonce, že se bude chtít na Božím díle, tj. na uskutečňování ráje, podílet. Proto Bůh říká „pouhé“ „Obraťte se“ a nehrozí u toho pěstí a nevyhrožuje člověku věčným zatracením, pokud se neobrátí. Toto je poznání, které z Písma svatého jasně vyplývá.

Takže ta smutná skutečnost, že lidé za těch 2000 let k žádnému dobru pro všechny nedospěli, není vinou křesťanského učení, ale vinou lidí, které si křesťanské učení nevzali k srdci a nežijí v souladu s ním. Je to úplně totéž jako s tou dopravou na silnicích.

A teď k těm vylepšením, jak se o nich zmiňujete. Jistěže lze pozorovat např. leckde na západě zlepšení, která usnadňují život obyčejným lidem. Lze však vidět i opak. Nevzpomenete si např. na škrtací mánii v sociálních výdajích po finanční krizi 2008? Jaképak asi vidí zlepšení obyčejní neprivilegovaní Řekové po diktátu Trojky ve srovnání s tím, co bylo předtím? Nebo, jaképak přinesla zlepšení sametová revoluce, když vlastní bydlení se stalo pro obyčejné lidi nedostupné, legalizace hazardu a drogy zničily a ničí nespočet životů a věčný strach o ztrátu zaměstnání, život v dluzích a hrozba exekucí činí z života docela běžných lidí nesnesitelné trauma?

Ono je to totiž někdy tak, že si nové a naleštěné pleteme s lepším. A někdy se také to lepší jeví lepším jenom proto, že nevidíme k čemu to nakonec povede. Nebo to lepší pokládáme za lepší proto, že nejsme schopni jej vyhodnotit komplexně, po všech stránkách. (Člověk se někdy až pobaví, když slyší jak si někdo pochvaluje čistší ovzduší vlivem ukončení průmyslové výroby v jeho regionu, přičemž mu nedochází, že to svinstvo jsme přemístili do Číny, kde to pro nás vyrábí.)

Těch příkladů na to lepší, které žádné zlepšení nepřineslo je nesčetně, čímž ovšem nepopírám, že opravdová zlepšení, jsou-li zlepšeními trvalými a komplexními, se nedějí. (Např. všeobecný důchodový systém. Zpochybňován je ovšem stále a znovu.)

Pravými zlepšeními jsou ovšem jenom ta, která vedou k dobru pro všechny.

Dobrou noc, Váš Jiří Vyleťal

Takže Vy se domníváte, pane Vyleťale, že křesťanství je naprosto dostatečný návod pro dobrý život; a že jsou to jenom a pouze samotní lidé, kteří jsou na vině tím, že tento návod nedodržují.

Víte, pane Vyleťale, moje matka za socialismu vždycky říkala: "Socialismus je dokonalý systém - ale jenom pro anděly. A lidé bohužel nejsou andělé."

To stále dokola omílané heslo za socialismu "Jak budeme dnes pracovat, tak budeme zítra žít!" bylo svým způsobem naprosto pravdivé. K d y b y všichni lidé tehdy začali naprosto poctivě pracovat, kdyby se neflákali, kdyby nekradli, kdyby si nepřihrávali jenom pro sebe, kdyby i samotní straničtí funkcionáři hleděli na dobro lidu mnohem spíše nežli na prospěch vlastní - pak by byl socialismu opravdu tím nejlepším společenským uspořádáním, které je možno si představit.

Jenže bohužel: reálné nastavení daného systému bylo takové, že sice propagovalo pospolitost, ale fakticky svádělo k egoismu. "Kdo nekrade, okrádá rodinu" - to bylo heslo sice naprosto cynické a nemravné, ale naprosto zákonitě vyplývalo z logiky abstraktního, anonymního státního vlastnictví, kde nikdy nebyl reálný vlastník který by se o svůj majetek dokázal postarat. Ano, kdyby lidé byli andělé, tak by dozajista obětavě pracovali i za těchto podmínek ve prospěch celku, namísto do vlastní kapsy. Jenže jak řečeno, lidé andělé nejsou, a asi už nikdy nebudou.

Lidé jsou krajně obojetná stvoření (jak jsem napsal už minule) - a je nutno vytvořit velice precizně promyšlenou a vycizelovanou konstelaci jejich reálných životních podmínek, aby v nich byly osloveny, aktivovány jejich lepší stránky. (I o tom jsem psal už minule.)

Co se křesťanství týče: samozřejmě že v posledních dvou tisíciletích křesťanství významně přispělo ke kultivaci lidského rodu i jeho mravnosti; ale jeho "pravidla provozu" byla napsána pro člověka z doby před dvěma tisíciletími, a nevyhnutelně už zastarala. Zase platí: křesťanským mravním kodexem se za všech okolností budou řídit pouze čistě "andělské" povahy; ale těch je bohužel krajně málo. Opakuji znovu: pro reálný svět musíme počítat s reálným člověkem (nikoli s andělem); a musíme se tedy orientovat podle toho, jakými motivacemi je ovládán a řízen právě tento reálný průměrný člověk.

-----------------------

A jinak bych si dovolil poopravit Vaše tvrzení, že křesťanský Bůh "nehrozí pěstí": naprostou většinu těchto dvou tisíciletí křesťanství zde byla neustále přítomna právě i tato "hrozící pěst" Boží; a po dlouhé časy dokonce tato neustálá hrozba mukami pekelnými stála naprosto v popředí.

Co se pak Vašich výroků ohledně kapitalismu týče: i tady je nemalý rozpor, píšete že sociální opatření byla seškrtána po finanční krizi, ale vždyť to je přece naprosto samozřejmé, že když státu uplavou jeho finanční příjmy, tak že on sám musí omezit své výdaje. A to i výdaje sociální. Stát nemá žádné vlastní hmotné zdroje (většinou); stát pouze přerozděluje. A když nemá příjmy, nemá co přerozdělovat.

Řecko: kdyby nebylo onoho údajného "diktátu Trojky", pak by Řekové sice byli finančně "svobodní", jenže řecký stát by už dávno musel vyhlásit konkurs, protože by jeho pokladna byla naprosto prázdná; a řecká ekonomika by ležela v troskách. Zatímco po masivních kreditech (financovaných vposledku daňovými poplatníky z jiných států, kterým do Řeků vlastně vůbec nic nebylo) se řecké finance nakonec udržely, ekonomika se pozvolna začíná zvedat, míra zadlužení klesá.

Sametová revoluce: její výsledky jsou stejně tak ambivalentní jako samotný kapitalismus (i s jeho - buržoazní - demokracií, kterou tento kapitalismus přinesl) - ano, jsou oblasti (jako právě Vámi zmiňovaný hazard), které jsou zavrženíhodné až přímo zločinné; ale (to se nedá nic dělat) i tato buržoazní revoluce přinesla v mnohých oblastech naprosto viditelná zlepšení. Kromě jiného právě i v ekologii; skutečně nelze všechno vysvětlit jenom tím, že za nás teď - neekologicky - produkují země třetího světa.

Vážený pane Poláčku,

tak už jenom pár vět, abychom tu netrávili drahocenný čas diskusí, která nikam nevede.

Odkazem na to, že lidé nejsou andělé, lze smést nejen každý ideál, ale i nesčetně požadavků, do nichž se člověku nechce.

Křesťanství zastaralé není ani v tom nejmenším. Zkuste si někdy poslechnout papeže Františka.

Bůh člověku za to, že jej, Boha, nepřijímá, opravdu nehrozí. Hrozící Bůh a trestající Bůh, to je Bůh Starého zákona. Nový zákon, to je sklonění se Boha k lidem. Nová zákon je milosrdenství. Křesťanství začíná Novým zákonem.

Různé představy některých křesťanů o Bohu krutém jsou důsledkem falešného chápání Božího slova a pochopitelně také důsledkem různých nečistých pohnutek lidí disponujících nějakým druhem moci. (Nemusím snad dodávat, že nezřídka lidí z prostředí necírkevního.)

Dnes ovšem takové představy neexistují, a já, pane Poláčku, žiji dnes. Kdybychom měli všichni brát odpovědnost za to, co bylo v minulosti a to třeba jenom za tu oblast, v níž nacházíme cosi dobrého, muselo by lidstvo spáchat hromadnou sebevraždu.

Tak, toť vše.

Váš Jiří Vyleťal

Pane Vyleťale, i sám Ježíš svým ovečkám znovu a znovu hrozil "hněvem Otce nebeského". Tato permanentní hrozba v pozadí tedy v žádném případě není jenom záležitostí Starého, ale stejně tak i Nového zákona.

Jenže, pane Poláčku, křesťanství, to není jenom Písmo a už vůbec ne jeho striktní a doslovné znění. Křesťanství, to je také Duch svatý, čili duchovní síla, která uschopňuje člověka k tomu, aby pochopil, co mu Bůh sděluje.

Takže jestliže dnes víme, že Bůh není žádný policajt, že je Bohem odpouštějícím a milosrdným (i to stojí v Bibli vícekrát psáno), že člověka miluje tak, že si to ani představit nedovedeme a nadto všechno i z praxe víme, že jenom láska a dobro (které mají svůj zdroj v Bohu) přináší svět lepší a dobrý pro všechny, pak máme důvod si myslet, že právě takový je náš Bůh. A žádný despota chorobných představ pomatených lidí.

Váš Jiří Vyleťal

"jestliže dnes víme, že Bůh není žádný policajt" - no budiž, pane Vyleťale, dozajista dnešní pojetí křesťanského Boha se znatelně odlišuje od pojetí středověkého; ovšem v tom případě není možno udělat jiný závěr než ten, že křesťanský Bůh "je" vždycky takový, jakým si ho zrovna vykládají lidé. A nijak není možno vyloučit, že tento výklad se do budoucna zase změní. Například kdyby se dramaticky přiostřily (například v důsledku klimatické katastrofy) životní podmínky, kdyby nastal Armageddon finálního boje o přežití všech proti všem - jak dlouho by se za těchto podmínek dokázal udržet "milosrdný Bůh"? Nestal by se zase bohem přísným, bohem trestajícím?...

Určitou historickou analogii můžeme nalézt v době předhelénské; tehdy na jednom středomořském ostrově (neklame-li mě paměť, jednalo se o Krétu) žil jeden mírumilovný národ, vyznávající dobrotivá a lidumilná přírodní božstva. Jenže: pak se v daném regionu probudila seizmická aktivita, katastrofické zemětřesení smetlo do moře velkou část ostrova i s jeho obyvateli, a i přeživší zbytek byl stále stíhán hrozícím nebezpečím dalších erupcí. V následku toho pak zmizeli i oni mírní, dobrotiví bohové, a byli vystřídáni bohy krutými a krvelačnými, kterým bylo - pro usmíření jejich hněvu - nutno poskytovat lidské oběti.

Takže, pane Vyleťale, i v případě reálné existence nějaké nejvyšší božské instance by asi sotva bylo možno jiné konstatování než to, že nejblíže pravdě jsou ty teologické výklady, podle kterých je nám takovýto bůh natolik vzdálený a nepřístupný, že my lidé naprosto nic nemůžeme rozpoznat z jeho absolutního Tajemství; a že všechno co o jeho podstatě tvrdíme a myslíme si my, že jsou to - právě jenom naše vlastní, lidské představy a výklady. Které pak ovšem kopírují bezprostřední realitu našeho žití.