Na jaře loňského roku jsem ve svém prvním článku pro DR upozorňoval, že je potřeba být ve střehu a udržet v Evropě ducha Schengenu i za probíhající pandemie. Tehdy to někteří považovali za zbytečné škarohlídství a de facto zpochybňování schopnosti a vůli EU dostát hodnotám volného pohybu a liberální demokracie. Tvrdili, že jsou zde přece jiní, kteří chtějí „zavírat hranice“.

Dnes, kdy se členské státy shodly na nových tvrdších opatřeních včetně těch, která pro některé občany znamenají de facto znemožnění cestování do jiných států, můžeme zaznamenat naopak komentáře, například Julie Hrstkové v Hospodářských novinách, konstatující, že k uzavírání hranic jsou „více než svolné i západní demokracie“.

Domnívám se však, že ohledně Schengenu dosud nedošlo k ničemu, co by zásadně zpochybnilo loňské hodnocení. Stále je samozřejmě třeba udržovat ducha Schengenu, což znamená průběžně hodnotit, zda opatření směřující k omezení pohybu jsou jen výjimečnou a vzhledem k nastalým okolnostem přiměřenou reakcí. Z dlouhodobého hlediska potom zachování ducha Schengenu předpokládá neakceptovat výjimečná opatření jako nový standard ve chvíli, kdy již výjimečné okolnosti pominuly.

Obdobně tak jako loni i letos platí, že omezení, která státy zavádějí, jsou reakcí na objektivní okolnosti způsobené pandemií. Realita současné EU je navíc bohužel taková, že ačkoli se koordinace mezi členskými státy postupně lepší, jednotlivé státy často zavádějí různá opatření a výsledky těchto svých postupů si takříkajíc nechtějí nechat kazit otevřením se sousedům.

Falešná analogie

Současná situace samozřejmě není jednoduchá a konkrétní opatření jistě mohou být předmětem diskuse, celkově však lze říct, že k omezení možnosti cestovat docházelo a dochází nikoli v rámci snah postupně ničit Schengen, ale na základě objektivních důvodů. Aktuálně zpřísněná opatření pak Evropská komise znovu navrhla na základě doporučení Evropského střediska pro prevenci a kontrolu nemocí, která jasně doporučuje zásadně omezit přeshraniční cestování jako opatření proti šíření nových infekčnějších variant koronaviru.

Julie Hrstková ve svém komentáři zmiňuje, že na nové škále je barvou pro nejrizikovější oblasti, jejichž obyvatelé budou mít možnost vycestovat ztíženu nejvíce, „příznačně temně rudá“. To, že je dnes někdo chaotickým výkonem českého státu frustrován natolik, že připomíná normalizační realitu, lze snad pochopit.

Zdá se však, že tyto a podobné asociace příliš nepřispívají k naší schopnosti věcně zhodnotit situaci a lépe se potom shodnout na jejím nejlepším možném řešení. Na jaře jsme mohli číst komentáře o tom, že za tehdejší český úspěch v boji s virem „vděčíme“ vlastně dědictví komunismu, které způsobilo, že máme vládu, která se nebojí lidem nakazovat, protože lid její rozkazy bez problému přijme. Dnes je však zřejmé, že přesně takovou vládu nemáme.

V době, kdy izraelský premiér Netanjahu oznamuje, že „hermeticky uzavírá zemi“ a poprvé v historii státu tak de facto znemožňuje imigraci židů do Izraele, nebo kdy britský ministr Zahawi, odpovědný za vakcinační kampaň, varuje Brity, aby nyní ještě neprováděli rezervace letních dovolených v zahraničí, nedává příliš velký smysl nad použitím „temně rudé“ v infografice meditovat.

Samotná skutečnost, že existují země, které v určitou chvíli uplatňují vůči svým občanům ještě přísnější opatření než Česká republika, samozřejmě sama o sobě není argumentem. Je ale možná užitečné si připomenout, že například Belgie, která stále zásadně omezuje počet osob, s nimiž se každý občan může stýkat, měla v průběhu minulého týdne zhruba 3× menší počet nových případů než ČR.

Každý by jistě chtěl cestovat a vůbec pohybovat se bez omezení stejně jako před pandemií. K návratu tohoto stavu však kromě mnohem důležitějších věcí může přispět i to, že nebudeme aktuální ztrátu možnosti zalyžovat si v Rakousku považovat za návrat komunismu a pokusíme se namísto toho obnovit věcnou diskusi.