Bill Moyer ve svém slavném Akčním plánu pro hnutí (Movement action plan) popsal jednu ze strategií, jakými se moc snaží vypořádat s hnutím, které již nelze ignorovat. Patří mezi ně třeba „založení komise“, ale i vytvoření slabého kompromisu. Ani nová Evropská komise již nemohla nadále ignorovat klimatické hnutí, které v Evropě nabírá na síle prostřednictvím studentských stávek, expertní práce velkých organizací a masivních akcí občanské neposlušnosti.

I z těchto důvodů ve středu s velkou pompou představila nová předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová novou Evropskou Zelenou dohodu. Jejím cílem je vyrovnat se s klimatickou krizí. Oproti návrhům předchozí Junkerovy komise vidíme poměrně velký posun. Junkerovo neoliberální šetření nahrazuje von der Leyenová štědrými investicemi do infrastruktury a transformací regionů závislých na těžbě a spalování fosilních paliv.

Plán obsahuje i řadu dalších pozitivních politik, jako jsou uhlíková dovozní cla, rozšíření emisních povolenek na leteckou a námořní dopravu nebo nový klimatický zákon, který přenastaví pravidla Evropských investičních politik. Přesto je hojně kritizován největšími ekologickými organizacemi, jako jsou Greenpeace nebo Přátelé Země, ale třeba i hnutím DiEM25. Je totiž příliš vágní, málo ambiciózní, pomalý a neřeší systémové příčiny klimatické krize.

Od uhlí k plynu

Ďábel se skrývá v detailu. Například pro slibovaných sto miliard eur určených na spravedlivou transformaci nejsou určená jasná pravidla vyplácení, která by zamezovala, aby se z těchto peněz platily zlaté padáky fosilním korporacím nebo se zneužívaly k jiným účelům.