Poslední týden přinesl pro téma klimatické krize mnoho nového. Napřed do ulic měst po celém světě vyšly statisíce lidí žádající svižné odstavení fosilní energetiky a odpovědnost politiků tváří v tvář hrozbě toho, že se spolu s celou planetou uvaříme a otrávíme zaživa. Na druhý den čtyři tisíce aktivistů hnutí za klimatickou spravedlnost obsadily povrchové lomy v Lipsku při již tradičních  přímých akcích Ende Gelände.

Souběžně s klimatickou stávkou představila vláda Andreje Babiše a ministři „vývoz zbraní Turecku je dobrý pro ekonomiku“ Karel Havlíček (nestr. za ANO) i „slibovat uhlíkovou neutralitu je nezodpovědné“ Richard Brabec (ANO) cosi označované jako strategie ochrany klimatu. Tu Babiš následně použil na klimatické konferenci COP25 v Madridu jako důvod pro to, aby sdělil světu, že Česká republika plní závazky vyplývající z Pařížské dohody o snižování emisí.

Základem premiérova sdělení se nicméně podle očekávání stalo stěžování si na to, jak je česká pozice pro přechod na nízkouhlíkovou energetiku obtížná, a vysvětlování údajné potřeby dalšího rozšiřování jaderných elektráren pro světové omezení emisí. Babiš si dále již tradičně posteskl, že zatímco Češi makají, svět v čele s čínskou energetikou jejich šlechetné úsilí sabotuje.

Je to navíc jen pár dní, co Evropský parlament navzdory nevoli části českých europoslanců valnou většinou schválil rezoluci vyhlašující stav klimatické a ekologické tísně, která apeluje na Evropskou komisi, aby si vytyčila za cíl uhlíkovou neutralitu k roku 2050. Ještě ambicióznější požadavky vznese mladé klimatické hnutí, a to již příští rok, kdy se chystá vlna antikapitalisticky laděných ekologických akcí pod hlavičkou „By 2020 we rise up“.

Dukovany klima nespasí a naše vláda také ne

Dynamika, která zavládla na poli mezinárodní debaty o klimatu a ekologii, je nevídaná a vcelku nadějná. Navzdory snahám konzervativců a neoautoritářů typu Donalda Trumpa se totiž ukazuje, že se věci posouvají od plků k alespoň nějakým činům.

Na druhou stranu se profiluje nový druh potížistů, který na západ od nás již nějakou dobu působí: tedy politici a ekonomičtí hráči, kteří sice slovně uznávají potřebu klimatickou krizi řešit, a mnohdy k tomu i přidají leccos dojemného o tom, že „máme jenom jednu Zemi“, ale nejsou ochotni převzít reálnou odpovědnost. Dokonalým příkladem je právě osa Babiš — Brabec — Havlíček.

Klimatická koncepce tohoto tria počítá se snižováním emisí, to ano. Objemy skleníkových plynů vypuštěných námi do atmosféry se prý mají snížit od počátku devadesátých let o 43 procent do roku 2030. A o 80 procent pak do roku 2050. Dlužno ovšem zdůraznit, že i pro tento rok vláda počítá se zbytkovou uhelnou energetikou a suplováním dalších desítek procent energetického mixu jinými fosilními palivy, jako je ropa či zemní plyn.

Česká parodie na ekologickou přestavbu nestaví na rozšíření obnovitelných zdrojů energie, jak by se nabízelo, ale zcela nepokrytě na jádru: v prvé řadě na již poměrně jednoznačném výhledu dostavby nového bloku v Dukovanech. Navzdory skutečnosti, že v měřítku klimatické příšernosti jádro vychází opravdu lépe než hnědé uhlí, se jedná o pseudořešení.

Současné předpovědi vládních činitelů, podle nichž lze Dukovany rozšířit do roku 2036 za 150 miliard korun, jsou velice optimistické, až přímo nereálné. Stavba jaderných bloků by jako vždy trvala dlouho, přišla by na obrovitánské sumy a značně by zamávala českou ekonomikou. Je na místě jednoznačně říci, že potřebujeme větší podíl inovativních a obnovitelných zdrojů energie. Co nejdříve.

Navíc nelze opomenout, že pokud vláda chce klima opravdu řešit, tak se musí zaměřit i na problematiku zmírňování následků klimatických změn a obecnou ekologii. To neznamená vysázet deset milionů stromů, ale přestavět kupříkladu zemědělství, v němž má premiér nepopiratelné ekonomické zájmy. Navzdory důsledkům pro zisk Agrofertu je nezbytné dělit zemědělské lány a obohacovat venkovskou krajinu přirozenými prvky zvyšujícími biodiverzitu, bojovat s erozí a koncepčně se postavit suchu.

Dukovany klimatu nepomohou, a pokud vláda tvrdí opak, nejspíš jen mlží. Až v rámci klimatické odpovědnosti na evropské i místní úrovni zařídí podporu neintenzivního zemědělství, přestane blokovat mezinárodní opatření v Evropské komisi, utne výjimky pro uhelné elektrárny a zabrání prodeji Počerad uhlobaronům, tak ji lze brát jako seriózního partnera do diskuse. Do té doby nikoli.

Like the oceans we rise

Ač je to svým způsobem šokující, za necelý měsíc začnou dvacátá léta: éra, která rozhodne mezi zvládnutím klimatické krize a katastrofou. Přelom dekád je samozřejmě symbolický, stejně jako navázání blížících se akcí klimatického hnutí k roku 2020 či cílení strategií uhlíkové neutrality na konkrétní roky, i tak má ale význam. 

Devadesátá léta se nesla ve znamení antikomunismu a transformace, ať už to slovo znamená cokoli. Nové tisíciletí napřed přineslo vzestup kritického hlasu v podobě alterglobalizačního hnutí kritizujícího neregulovaný kapitalismus vysávající země globálního Jihu, následně civilizační šok v podobě jedenáctého září 2001 a „válku proti teroru“, která na nějakou dobu trestuhodně vyčerpala kolektivní představivost.

Poslední dekáda začala Arabským jarem, očividným neúspěchem představy o „konci dějin“, hospodářskou krizí a několikaletou vlnou zápasu o ekonomickou demokracii zhmotněnou v hnutí Occupy Wall Street. Když politicko-ekonomický systém nápor odrazil — někde přizpůsobením se a jinde represí — plně jej zaměstnala exploze nacionalismu a nových forem fašismu, která do jisté míry převzala nedůvěru vůči systému (a v některých případech i aktéry) od umrtveného protestního hnutí.

Stojíme před plátnem budoucích let vybaveni touto nijak zvlášť optimistickou zkušeností a vyvstává olbřímí otázka, co se stane. Tu, snad trochu paradoxně, nakonec nezodpoví vlády (a už vůbec ne ta Babišova), ale lidé. Lidé, kteří buď propadnou nesmyslným kulturním bojům a praktikám podomních obchodníků s hrnci strachu typu Tomia Okamury, nebo se zmobilizují k reálnému a společnému úsilí o politicko-ekonomickou demokratizaci naší společnosti a k participaci na řešení klimatické krize coby zřejmě největší hrozby, jaké kdy společnost čelila. 

Doufejme, že v nadcházejících letech sehrají menší roli píárkové koncepty a pseudořešení klimatické krize a větší úlohy se chopí decentralizované úsilí zdola. Klíčová je strategie, spolupráce a sebeorganizace. Schopnost hájit věci, na nichž záleží, a nebát se rozšiřovat meze možného. Ukázková byla odvaha lidí, co před pár dny v Německu v rámci akce Ende Gelände vpadli přes policejní kordony do dolů Daniela Křetínského, aby svým dílem přispěli k ukončení spalování uhlí. Bránili budoucnost svoji i tu naši.