Nové jaderné reaktory jsou nepotřebné a povedou pravděpodobně k zadlužení státu, varují kritici pondělního rozhodnutí vlády garantovat krytí nákladů na výstavbu nové jaderné elektrárny v Dukovanech ze státního rozpočtu. Schválený plán počítá s tím, že nové reaktory postaví majoritně státem vlastněný ČEZ s možností přenést celý projekt v případě potíží na bedra státu, konkrétně státem stoprocentně vlastněné společnosti.

Již dnes má navíc rozhodnutí vést k až čtyřnásobnému navýšení nákladů na přípravu projektu v platbách za konzultace a právní služby. „Aniž jsou na stole konkrétní ekonomické analýzy dopadů výstavby nových reaktorů na kapsu daňových poplatníků případně spotřebitelů elektřiny, už se z ní vytahují další a další nemalé peníze na přípravu stavby. Trochu to připomíná pohádkový příběh o Jezinkách a Smolíčkovi Pacholíčkovi. Jen jestli je někde jelen, který nás v poslední chvíli dokáže zachránit,“ komentuje plán energetický konzultant Edvard Sequens z jihočeského sdružení Calla.

Stát tak nakonec nebude garantovat finální výkupní ceny elektřiny (tzv. „contract for difference“) jak se dříve uvažovalo. Zatímco vláda to ale prezentuje jako ústupek, který rizika pro státní rozpočet umenšuje, minoritní akcionář a hlasitý kritik vedení společnosti ČEZ Michal Šnobr upozorňuje, že možnost přenést náklady kompletně na stát je ve skutečnosti silnější garancí: „Díky ceně jaderného bloku a všem dalším rizikům je jasné, že případný nový blok nikdy nebude stavět ČEZ na současném akcionářském půdorysu, ale téměř jistě stoprocentní státní společnost," tvrdí Šnobr.

Plán počítá s jedním novým reaktorem v Dukovanech, který by měl být uveden do provozu již v roce 2035 a jedním v Temelíně. Údajně má stát 250 miliard korun. Kritici však varují, že stavba reaktorů se v Evropě v posledních letech s železnou pravidelností zpožďuje a také násobně prodražuje.

Plán může zdvojnásobit státní dluh

„Zásadním ekonomickým problémem jaderné energetiky jsou vysoké investiční náklady. Ty způsobují, že se jaderná elektřina nemůže uplatnit na trhu a vyžaduje citelné státní zásahy,“ vysvětlují v tematické tiskové zprávě energetičtí konzultanti z jihočeského ekologického sdružení Calla. „U všech stavěných projektů dochází běžně také k prodlužování stavby a několikanásobnému prodražení původně odhadované ceny. Ta je navíc v českých vládních materiálech, například v Národním akčním plánu rozvoje jaderné energetiky v ČR, účelově podceněna,“ dodávají.

Upozorňují pak na příklady v současnosti stavěných jaderných elektráren v Evropě. Jak ve francouzském Flamanville, tak finském Olkiluoto, kde staví francouzská státní společnost Areva, se původně odhadovaná cena zvýšila téměř trojnásobně — ve Francii ze 3,3 na 10,9 miliard eur. Obě elektrárny měly být také již spuštěny, v provoz zatím ale není ještě ani jedna. U Olkiluoto se očekávaný start posunul z původně plánovaného roku 2010 až na příští rok, v případě Flamanville z roku 2012 taktéž na rok 2020.

V případě jaderné elektrárny Hinkley Point v Británii, budované od roku 2018 francouzskou EdF a čínskou CGN, už od začátku stavby odhadované náklady stouply z 6,7 na 22,3 miliard eur — a rozdíl v garantovaných cenách zaplatí tamní spotřebitelé. Lépe na tom ale není ani ruský Rosatom, jenž má stavět dva nové bloky v Maďarském Paksi, ty mají již dnes před zahájením stavby stát už dvanáct a půl milardy.

I Rusům se přitom projekty prodražují. Americký Westinghouse, jež u nás v devadesátých letech stavěl dva reaktory v Temelíně, pak v roce 2017 zkrachoval po fiasku stavby jaderné elektrárny Summer, jež od té doby zůstává nedokončená.

Jak v DR upozornil investor a podnikatel Jiří Hlavenka, pokud by se náklady na oba plnované reaktory prodražily trojnásobně, jako v případě Flamanville, Olkiluoto či Hinkey Point, dosáhly by celkové náklady 1500 miliard korun. Tedy téměř výše dnešního státního dluhu, jež dnes činí zhruba 1680 miliard. Zdvojnásobení státního dluhu pak podle něj povede na desetiletí k vyčerpání rozpočtu a ohrožení ekonomické stability státu v případě ekonomické krize. Peníze budou chybět jinde.

„Aby bylo na jaderky, bude muset země šetřit a škrtat. Odnesou to učitelé, sociální služby, zdravotnictví, veřejná infrastruktura, zpomalí či zastaví se stavby dálnic a silnic, bude se jen opravovat a flikovat. Tak jako vždycky… Zapomeňte na to, že by se platily velké infrastrukturní projekty, jako je například vysokorychlostní železnice. Zapomeňme na nákladné projekty v boji se suchem a klimatickou změnou. Zapomeňme na podporu inovativních podniků s vysokou přidanou hodnotou, zůstaneme bavlníkovou plantáží Evropy,“ varuje Hlavenka.

Nové reaktory nic nevyřeší

Ministerstvo průmyslu a obchodu i vláda zdůvodňují potřebu nových reaktorů tím, že Státní energetická koncepce počítá s postupným útlumem spalování uhlí v souvislosti se snahou o snižování emisí skleníkových plynů, přispívajících ke změnám klimatu. K zavírání uhelných elektráren ale nové jaderné bloky zapotřebí nejsou, protože jich již dnes má Česká republika nadbytek a obrovské množství elektřiny vyváží do zahraničí.

Jaderná elektrárna Temelín vyrobila za rok 2018 15,6 terawatthodin elektřiny, do zahraničí se ve stejném roce vyvezlo 13,9. Kritici jádra upozorňují, že právě výstavbou Temelína se podmiňovalo zavírání uhelných bloků již v devadesátých letech, nikdy ale nenastalo.

Namísto toho stát udělováním výjimek a privatizací elektráren jako Chvaletice do rukou soukromých „uhlobaronů“ umožňuje prodlužování jejich životnosti a kroky vedoucí k reálnému snižování výroby elektřiny z uhlí nepodniká. Plánované zavedení penalizace nízkoúčinné výroby elektřiny z uhlí, jež mohlo přimět provozovatele k uzavření nejméně efektivních elektráren, je dál v nedohlednu — původně jej přitom mělo Ministerstvo průmyslu a obchodu za úkol realizovat už do roku 2015.

Nový reaktor by navíc měl být hotový nejdříve v roce 2035, emise je ale třeba snižovat teď. Z loňské zprávy Mezivládního panelu pro změny klimatu například vyplývá, že má-li si svět uchovat alespoň teoretickou šanci na udržení oteplení pod hranicí 1,5 stupně Celsia, zakotvenou v Pařížské klimatické dohodě, musí do roku 2030 snížit emise o 45 %, tedy ve vyspělých státech jako Česká republika o 60 % a víc. To je nemyslitelné, pokud právě do roku 2030 s využíváním uhlí k výrobě elektřiny zcela nepřestaneme.

Opustit uhlí už do roku 2030 bez nových reaktorů je podle loni publikovaného modelu vývoje české energetické soustavy možné za předpokladu realizace potenciálu úspor elektřiny a rozvoje obnovitelných zdrojů. Právě tady — v oblasti skutečně účinných řešení — ale česká vláda nepodniká prakticky nic. Její klimaticko-energetický plán počítá s tím, že v roce 2030 budeme z obnovitelných zdrojů vyrábět jen zhruba o deset procent víc energie než dnes. Dokonce i podle propočtů ČEZ je přitom ve stejném roce možné vyrábět víc než dvojnásobek oproti současnému stavu.