Jako obvykle. V jádru se stále honí termíny. Jednou jde o týdny a měsíce při plnění vládních termínů, jindy o léta jako při výstavbě nových reaktorů ve finském Olkiluotu či francouzském Flamanville. Debata nad budoucností jaderné energetiky v České republice v pořadu Václava Moravce, které se účastnila předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová, člen představenstva ČEZ Pavel Cyrani a vládní zmocněnec pro jádro Ján Štuller, začala právě otázkami na časový skluz vládních usnesení.

Dva dny před vysíláním této debaty proběhla v pražském hotelu Prezident konference na téma Obnovitelné zdroje energie, kde byli hlavními řečníky Hans Josef Fell, někdejší poslanec spolkového sněmu SRN, tvůrce zákona na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů a současný předseda Energy Watch Group, a Christian Breyer, profesor solární ekonomie, ekonom, fyzik a energetik z finské univerzity v Lappeenranta.

Na této konferenci zaznělo, že úplné zásobování celého světa, velikých regionů, jednotlivých zemí i České republiky lze realizovat výlučně na základě obnovitelných zdrojů energie. Konference se konala pod záštitou Senátu Parlamentu ČR a Ministerstva průmyslu ČR a byla uvedena referáty senátorky Jitky Seitlové a ministryně průmyslu Marty Novákové.

V otázkách Václava Moravce se Dana Drábová vyjádřila, že debata o nových jaderných blocích se vede již osm let a chybí nám vizionáři. Myslím, že je máme. Několik desítek hodin před vysíláním pořadu přednášeli v Praze Breyer a Fell. A co další studie, například Jacobsona a Delucchiho ze Stanfordské univerzity o 139 zemích stoprocentně zásobovaných obnovitelnou energií?

Drábová dále uvedla, že ke spuštění nových bloků by mohlo dojít při již započteném zpoždění v letech 2038 až 2040, tedy optimálně za dvacet let. Neopomněla přitom zmínit, že jádro je jediná volba.

Na přednášce v hotelu Prezident ale profesor Breyer prohlásil, že uhlí je špinavé a jádro drahé, a že již 50 zemí a stovky měst ohlásily svůj zájem na stoprocentním využívání obnovitelné energie. Proč se zde Česká republika nemůže inspirovat? Často se tvrdí, že pro obnovitelné zdroje nemáme podmínky. Je to ale pravda, když se Slovenskem sousedící Burgenland je od roku 2013 zásobován lokálně a obnovitelně vyrobenou elektřinou? A je dnes již také jejím vývozcem?

Tady není žádná Skandinávie

Finská elektrárna Olkiluoto 3 měla být dokončena v roce 2009. Zatím má skluz deset let a nedávno bylo oznámeno poslední prodlužení z května na září 2019. Cena se zvýšila rovněž téměř třikrát, a to z původních tří miliard na 8,5 miliardy eur.

S Finskem nás mnoho společného nepojí, především vůbec ne index vnímání korupce ve společnosti (CPI), který je ve Finsku velmi pozitivní. Finsko se v mezinárodních statistikách trvale umísťuje na prvních třech pozicích, zatímco Česká republika loni skončila na 42 místě až za Botswanou a Uruguayí. Pakliže bychom přihlédli k tomuto umístění a k problémům s finskou stavbou, měli bychom být v otázce termínů i ceny dostavby jaderných elektráren Dukovany a Temelín velmi pesimističtí.

Kde budou za dvacet ceny obnovitelné elektřiny, kde bude technologická vyzrálost obnovitelných zdrojů a akumulace? Ani tato otázka nebyla ve vysílání na pořadu dne. Škoda. Patrně nikdo není schopen přesně predikovat ceny energetických zdrojů, je ale více než pravděpodobné, že současné trendy budou pokračovat. Jádro bude zdražovat a obnovitelné zdroje a akumulace zlevňovat.

Konstatování Dany Drábové a Jána Štullera, že jádro je nejlevnější zdroj a jinou možnost nemáme, ostře kontrastuje s veřejně publikovanými cenovými údaji. Je otázkou, zda se jedná o neznalost (o čemž hluboce pochybuji), nebo o záměrné matení. V obojím případě jde však o závažné pochybení vysokých státních úředníků.

Kalkulace, o kterých se nemluví

Loňská studie newyorské investiční banky Lazard, jež se zabývá financováním velikých energetických projektů, porovnává ceny různých energetických výrob. Pro nové jádro uvádí rozmezí 112 až 183 USD/MWh, zatímco krystalická fotovoltaika v průmyslovém rozměru dosahuje cenového rozmezí 46 až 53, respektive 43 až 48 amerických dolarů za MWh pro tenkovrstvou fotovoltaiku.

Větrná energie se podle této studie pohybuje v rozmezí 30 až 60 dolarů za MWh. Ve zprávě je možné porovnat grafy změn těchto cen v letech 2009 až 2017. Prakticky identické cenové tendence fotovoltaické a jaderné elektřiny byly indikovány již roku 2010 a pocházejí z práce Johna O. Blackburna a Sama Cunninghama.

Na webu NCPIRG Education Fund se uvádí, že jaderná elektřina je nejdražším způsobem řešení amerických energetických problémů. Energetická efektivita je schopna za dolar investic přinést pětkrát více elektřiny než jaderná energie a za dolar investic dvakrát více elektřiny z větru než z jádra.

Podle Climate Progress bude v roce 2020 cena jaderné elektřiny činit 0,129 dolarů za kWh, zatímco solární 0,07 dolaru za kWh, vždy z 1 GW elektrárny. Průměrná doba výstavby pro 1 GW jadernou elektrárnu bude 13 let, zatímco u solárních jeden rok.

Na základě dat Energy Information Agency z roku 2016 je průměrná cena elektřiny z jaderné výroby 102,8 dolaru za MWh, zatímco vítr on shore 56,9 a fotovoltaicky generovaná elektřina 66,3 dolaru za MWh.

Lze nalézt i starší cenovou komparaci porovnávající cenu německé fotovoltaické elektřiny (32,4 dolarových centů za kWh) za roky 2000—2011 s plánovanou cenou elektřiny z Olkiluota (6,9 dolarových centů za kWh). V tomto případě je ovšem nutné mít na mysli, že minimální výkupní ceny v Německu byly na počátku platnosti zákona na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů v uvedeném časovém rozmezí pěti let vyšší než 50 eurocentů na kilowatthodinu a Olkiluoto ještě nebylo v tak dlouhém časovém a finančním skluzu. Během let se ovšem situace rapidně změnila.

Ministryně na konferenci prohlásila, že na obnovitelné zdroje doplatíme 650 miliard; když bychom vyšli z dotované výkupní ceny schválené Evropskou komisí pro plánovanou britskou jadernou elektrárnu Hinkley Point C ve výši 92,5 liber za MWh (105 eur za MWh) po dobu třiceti pěti let, přesněji řečeno rozdílu podporované ceny a průměrné ceny na burze, tedy asi 50 eur za MWh, dostali bychom se pro tři 1 GW bloky, kapacitní faktor 0,7 a analogickou dobu 35 let, na částku 804 miliard korun.

V televizní diskusi byla krátce řeč o zemním plynu jakožto alternativním energetickém zdroji s údajně nižšími emisemi skleníkových plynů. To špičky české energetiky nevědí, že zemní plyn je horší než uhlí, a to právě kvůli emisím plynu při těžbě a transportu i vysokému skleníkovému koeficientu zemního plynu ve srovnání s oxidem uhličitým podle studie z Cornell University?

V debatě se bohužel nehovořilo o pravděpodobných budoucích existenčních problémech s chlazením jaderných elektráren na vnitrozemských vodních tocích (na jednotku vyrobené elektřiny mají nejvyšší spotřebu chladící vody) ani o otázkách chronického podpojištění jaderných elektráren, kdy by finanční následky případné havárie z velké části musela nést veřejnost.

Bude někdy u Václava Moravce debata nad tím, proč by čeští občané měli za takových podmínek doplácet na jádro, když obnovitelné zdroje jsou bezpečné, pracují s domácím sluncem a větrem, které zde tak jako tak vanou a svítí a jsou levnější?

Zadá vláda České republiky u profesora Breyera studii o úplném zásobování naší země elektřinou, teplem i zajištěním mobility z obnovitelných zdrojů za pouhých 100 tisíc eur?