Česká policie obvinila pětici lidí, kteří v roce 2016 na protest proti prodloužení provozu uhelné elektrárny Chvaletice strávili tři dny na její chladicí věži, z trestných činů „poškození cizí věci“ a „ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení“, v důsledku čehož mohou být až na šest dlouhých let připraveni o svobodu.

Protože trestání nenásilného občanského protestu kriminálem není něco, co by se mělo dít bez velmi závažných příčin a schopnosti nade vši pochybnost prokázat jeho společenskou nebezpečnost, je na prvním místě třeba prozkoumat, zda jsou příčiny k trestnímu stíhání opodstatněné.

Nejsou. Policie přistoupila na argumentaci společnosti Severní Energetická, patřící privatizačním uhlobaronům Pavlu Tykačovi a Janu Dienstlovi, že jí navrtáním sto dvaceti děr, nutných k jištění lezců a zavěšení transparentu, vznikla škoda překračující milion korun.

Zamazával Tykač díry zlatem?

Každý, kdo má kalkulačku a nebojí se ji použít, musí být zvědavý: zamazávali snad Tykačovi zaměstnanci drobné díry, běžně navrtávané do betonu při lezeckých pracích na průmyslových stavbách, ryzím zlatem, že je náklady na jednu díru vyšly na necelých deset tisíc korun? Nebo jim tak setsakramentsky dobře platí?

Stejně logicky pomatené je druhé obvinění. Nebylo především co ohrožovat, protože elektrárna vůbec v provozu nebyla. O několik týdnů dříve se totiž úspěšně zvládla ohrozit sama požárem, který ji z něj vyřadil. Brzy ji pak Severní energetická znovu spustila, aniž by jí v tom navrtané díry nějak překážely.

Že se pak jala namísto smírné dohody s Greenpeace vyspravovat věž dosud neznámým vzácným materiálem, jehož cena pro ni evidentně nepředstavuje žádnou potíž, ale pro ekologickou organizaci likvidační částku, překvapivé není. Proč se ale k takové frašce propůjčuje česká policie?

Pohrdání veřejností i zákony

Ještě hůře působí absurdní obvinění v kontextu. V každém jiném než úzce formálně-právním smyslu je totiž elektrárna Chvaletice, zařízení spíše obecně škodlivé než prospěšné. Kdybychom žili ve fungující společnosti, už by nejspíš ani neexistovala.

Do roku 2013 byla vlastněna státní společností ČEZ a patřila mezi zhruba tucet zastaralých zařízení, jejichž postupné uzavírání se slibovalo již během výstavby Temelína. Protože má ale ČEZ ve zvyku chovat se spíše jako běžná soukromá korporace, než veřejný statek, prodal ji v roce 2013 Tykačově Severní energetické.

Ta, aby splnila emisní limity, a mohla ji tak dále provozovat až do roku 2030, se o tři roky později jala přestavět její třetí a čtvrtý blok. Dnes modernizaci s oblibou vydává za lidumilné opatření na ochranu zdraví a kvality života místních, ze záhadných důvodů je však o ní zapomněla informovat předem. U krajských úředníků tajně vyjednala povolení, které naopak veřejnost z rozhodování vyloučilo.

„Ze strany ministerstva životního prostředí a úředníků Pardubického kraje jde o pohrdání veřejností i zákony. Stát i kraj v přenesené působnosti opakovaně upřednostňuje zájmy uhlobaronů před zájmy veřejnosti. Minimálně zjišťovací řízení se vyžaduje při stavbě truhlářské dílny, zato při prodloužení provozu největšího znečišťovatele v kraji o deset let jde o takzvanou nepodstatnou změnu,“ popsal později celý proces Robert Hrdina z blízkých Pardubic, jenž dnes stojí v čele místního spolku Zastavme Chvaletice. A není k tomu co dodat.

Zbytečné a škodlivé elektrárny

Elektrárna je navíc v podstatě zbytečná. Česká republika dál každoročně vyváží do zahraničí čtvrtinu až pětinu veškeré vyrobené elektrické energie. Půltucet zastaralých nejšpinavějších elektráren, jejichž výroba odpovídá zhruba objemu našich vývozů, by mohl být uzavřen. Netratil by na tom nikdo jiný než jejich majitelé.

Namísto toho hrozí, že padnou do rukou nevybíravým podnikatelům jako Tykač, Dienstl či potenciálně Křetínský, kteří by je rádi podobně odkoupili a zajistili si pokoutními výjimkami či modernizacemi možnost provozovat je i v dalších desetiletích. Loni chybělo málo, aby do Tykačových rukou padla největší ze starých elektráren, Počerady, a zabránila tomu jen včasná mobilizace veřejnosti.

Zahájit výstup české republiky ze špinavé uhelné energetiky přitom není veřejným zájmem jen z hlediska lidského zdraví. Jde i o stabilitu globálního klimatického systému. Podle vědců musí emise skleníkových plynů začít klesat do roku 2020 — shodou okolností v době, kdy se také bude rozhodovat právě o uzavření zastaralých českých elektráren. A nemá-li oteplování atmosféry překročit mezinárodně uznávanou bezpečnou hranici dvou stupňů, měly by zůstat pod zemí až čtyři pětiny známých zásob fosilních paliv.

Stát selhává, lidé i klima trpí

To je cíl, ke kterému se v Paříži svým podpisem připojila i Česká republika, jež s útlumem výroby energie z uhlí počítá dokonce i ve své vlastní energetické koncepci. Namísto toho však prolamujeme limity a rozšiřujeme uhelné doly. A navzdory vágním slibům o snižování emisí se vládní poslanecká mašinerie ve Sněmovně postarala o odmítnutí návrhu zákona, jenž by výjimky pro staré uhelné elektrárny zakázal, čímž naznačuje, na čí straně se chystá stát.

Prodlužovaný provoz chvaletické elektrárny tak představuje případ otřesného selhávání schopnosti českého státu chránit veřejný zájem, jímž je stabilní klima i zdraví místních lidí. Nelze se zbavit podezření, že stíháním „chvaletické pětky“ se tento stát chystá trestat lidi za to, že na jeho selhání upozorňují a domáhají se nápravy. A to je špatná zpráva pro nás pro všechny.