Přátelům z Greenpeace, kteří strávili dva dny a dvě noci na chladicí věži chvaletické elektrárny při protestu proti prodlužování její životnosti, není co závidět. Stísněné podmínky, déšť, vítr a chlad, kterým museli čelit, budí úctu každého, kdo musel s nepřízní počasí bojovat delší dobu, než vyžaduje přeběhnutí z dopravního prostředku pod blízkou střechu.

Stejně složitý úkol ale mají kolegové lezců, kteří mají veřejnosti vysvětlit poselství akce. Vedení elektrárny totiž bude vytrvale opakovat, že plánovaná rekonstrukce sníží znečištění. Přetlačit toto sdělení ve zkratkovitých článcích či televizních reportážích nebude o nic snazší než bojovat desítky metrů nad zemí s vlhkostí a zimou.

Rozhodnutí Greenpeace pustit se do kampaně za ukončení provozu chvaletické elektrárny si zaslouží respekt. Mimo jiné také proto, že cílí na klíčový problém české energetiky. Elektrárna v Chvaleticích patří společnosti Severní energetická finančníků Pavla Tykače a Jana Dienstla, stejně jako velkolom ČSA — právě ten, na kterém vládou potvrzené limity těžby zabránily rypadlům zlikvidovat mé oblíbené město Horní Jiřetín. Mít uhelný důl a uhelnou elektrárnu to je výhodná podnikatelská kombinace.

Právě podnikatelský záměr je to jediné, oč ve Chvaleticích běží. Nejde jen o to, že Pavlu Tykačovi a Janu Dienstlovi by jiné spády mohl uvěřit asi jen někdo, kdo ani náznakem nezná jejich životopisy. Z pohledu hospodaření s hnědým uhlím jsou Chvaletice ukázkou minimální efektivnosti. Uhlí se zde pálí v naprosté převaze pro výrobu elektřiny (obyvatelé obcí Chvaletice a Městečko Trnávka prominou, ale vytápění jejich domovů pro elektrárnu není významným byznysem).

Právě necelé čtyři terawatthodiny elektřiny, které elektrárna Chvaletice ročně vyrobí, znamenají rozhodující část zisku. Zbývá dodat, že Česká republika každoročně končí s čistým přebytkem vývozu elektřiny na úrovni 16 terawatthodin, tedy čtyřnásobku produkce Chvaletic.

chvaletické elektrárny si zaslouží respekt. Cílí na klíčový problém české energetiky. Foto Facebook Greenpeace ČR

Při každé debatě o těžbě uhlí v severních Čechách se objevuje argument, že útlum těžby ohrozí dodávky pro teplárny, které zásobují statisíce bytů. Při pohledu na miliony tun uhlí, které byly spáleny jen kvůli vylepšení ekonomického výsledku Severní energetické či ČEZ a kvůli tomu, aby Česká republika udržela pozici pátého největšího exportéra elektřiny na světě, je jasné, že o teplé radiátory v této hře nejde. Elektřina je jednoduše výhodnějším obchodním artiklem než uhlí a majitelé Chvaletic umějí dobře počítat.

Majitelům Chvaletic hospodárné využití zásob hnědého uhlí na srdci neleží, ale stát, který s ním kalkuluje v koncepcích, by měl uvažovat naprosto odlišně. A jak může vláda ovlivnit záměry soukromých firem, v nichž nemá žádný podíl? Právě řízení o prodloužení provozu elektrárny typu Chvaletic by mělo být jasnou příležitostí.

Dopad na životní prostředí by se v případě pálení milionů tun uhlí každopádně posoudit měl. Při komplexním posouzení pak musí vyjít najevo, jak významnou roli hraje částečné vylepšení technologie ve srovnání s ukončením provozu.

Česká republika v příštích dnech s vysokou pravděpodobností ratifikuje Pařížskou dohodu o snižování emisí skleníkových plynů. To znamená, že se přihlásí k přechodu na uhlíkově neutrální ekonomiku v horizontu několika desetiletí. Rychlé uzavření starých uhelných elektráren nepotřebných z pohledu energetické bilance by mělo být tím minimálním důkazem, že zapojení do mezinárodního úsilí v boji se změnou klimatu myslíme vážně.

Z pohledu možností a potřeb snižování emisí skleníkových plynů a dalších škodlivin asi Greenpeace nemohli cíl své kampaně zvolit lépe. Zbývá jim jen popřát, aby jejich úsilí o uzavření elektrárny Chvaletice bylo úspěšné a pokud možno krátkodobé.