Náš milý kolega Radek Kubala, který pracuje v redakci na zkrácený úvazek — plný mu bohužel nemůžeme nabídnout — si vzal na poslední listopadovou středu dovolenou, s tím, že možná bude pryč ještě ve čtvrtek. Ve volném čase a v rámci svých jiných prekarizovaných úvazků dělá totiž jednu z prací, které jsou dnes na celém světě nejdůležitější: snaží se zachraňovat klima. (Není tím v redakci nijak nenormální, jiná naše kolegyně zase v rámci svých dovolených jezdí zachraňovat elementární čest Čechů do uprchlických táborů na Balkáně.)

Akce se neúčastnil jako novinář, byť text o jeho bizarní zkušenosti v „Novákoch“ si tu nakonec nepochybně přečtete. Jel podpořit slovenské kamarády ve snaze ukončit provoz posledního uhelného dolu na Slovensku, jedné z pekelných jam, které připravují nejhorší možnou budoucnost příštím pokolením. Spolu se svými jedenácti kamarády se kvůli tomu ocitl ve vazbě. Je to nepřiměřené, je to absurdní, ale pro hnutí za záchranu klimatu je to velmi dobré.

Renesance občanské neposlušnosti a zápas s oligarchií

Klimatická změna, přesně tak, jak ekologická hnutí předvídala už před dvaceti třiceti lety, postupuje dnes mnohem rychleji, než z povahy věci opatrní vědci tehdy předpokládali. Máme mnohem méně času odvrátit rozvrat klimatu a s ním spojenou apokalypsu, než se zdá.

Ocitli jsme se v podstatě na pokraji válečného stavu s přírodou, jež se nás bude snažit právem zbavit. Čeká nás nejsložitější úkol v historii našeho biologického druhu: ve válce zachránit našeho „protivníka“, Matku Přírodu — a tím i sebe. Příroda na rozdíl od nás prohrát nemůže; představuje univerzální dobro, základ veškerého života, a tedy i naší existence.