Vojska tureckého autoritářského režimu Recepa Tayyipa Erdoğana v čele s původně syrskými polovojenskými oddíly se probila nemalou částí Rojavy, fakticky autonomního území na severu Sýrie. V posledních letech tu v ohni války s takzvaným Islámským státem vzniklo ojedinělé levicové uspořádání založené na sekularismu, snaze o emancipaci žen a zavedení funkční demokracie. To nyní zřejmě skončí. Syrské demokratické síly hájící Rojavu se, opuštěné Západem, musely proti Turecku spojit s režimem diktátora Bašára Asada.

Západ, který rojavské oddíly a kurdské milice YPG a YPJ využil jako nezbytnou pozemní sílu pro faktické zničení samozvaného chalífátu, přihlíží ve zmatku a zděšení. Finsko, Francie, Německo, Nizozemsko a Norsko zastavily vývoz zbraní do Turecka ve snaze vyvážit šok, jenž vyvolalo stažení Američanů z nárazníkového pásma, což umožnilo Erdoğanovi zatroubit do útoku. Následovat je má koordinovaně i většina dalších evropských zemí.

Spojené státy se řídí tím, jak se vyspal Donald Trump. Je nade vší pochybnost, že Američané krizi svým nečekaným ústupem de facto spustili, nyní ale zmateně otáčejí, vyzývají Turky k zastavení palby a zavádějí sankce na jejich vůdčí představitele. Neexistuje žádná patrná koncepce či strategie, jen náhodné hulákání zřejmě doprovazené snahou o odpoutání pozornosti od domácích politických průšvihů.

Po vzoru Evropské unie šla do sebe i česká zahraniční politika. Po prohlášeních a kroužení kolem hlavního problému — tedy faktu, že jen za loňský rok jsme do Turecka vyvezli zbraně za 5,4 milionu eur — se vláda rozhodla vývoz zbrojního materiálu ukončit. Poté, co premiér Babiš u Erdoğana vychvaloval české zbrojaře ve snaze přihrát jim objednávku stovek vojenských nákladních aut a účast v tendrech na dodávky radarů pro Turecko, působí takový krok vskutku neuvěřitelně.

Turecko totiž slouží Čechům jako oblíbená turistická destinace díky možnosti levných dovolených. Aby toho nebylo málo, tamější režim vězní dva naše spoluobčany za to, že chtěli v Rojavě postavit polní nemocnici, a má pod kontrolou nemálo českých miliard, jež v zemi uvízly kvůli zfušovanému projektu uhelné elektrárny Adularya.

Erdoğan lže

Erdoğan minulý týden pohrozil, že označí-li země Evropské unie tureckou agresi za invazi či okupaci, „není nic lehčího než otevřít brány a pustit do Evropy 3,6 milionu uprchlíků“. Ponechme stranou skutečnost, že se jedná o sprosté vydírání založené na dohodě, kterou s tureckým diktátorem evropské země uzavřely, i když od počátku mohly a měly očekávat, že mu tím dají do rukou významnou páku.

Ať už Evropa označí turecké tažení jakkoli, fakticky se o invazi a okupaci jedná. Cílem Turecka je očividně obsadit strategicky a ekonomicky významné území na severu Sýrie, jakož i vytlačit dlouhodobého nepřítele v podobě kurdských milic. Erdoğanovo tvrzení, že chce do nynější Rojavy navrátit uprchlíky ze syrské občanské války, je od počátku nedůvěryhodné.

Část uprchlíků žijících v současné době v Turecku se zde víceméně usadila a další část nemá mnoho důvodů k přesunu do severní Sýrie proto, že pochází z úplně jiných částí rozsáhlé země. Vyjdeme-li navíc z příkladu turecké invaze do rojavské oblasti Afrín ze začátku minulého roku, lze usuzovat, že jakákoli turecká vojenská akce v oblasti bude mít zcela opačný efekt než řešení uprchlické krize.