Úctyhodných 450 stránek obsahuje Vnitrostátní plán České republiky v oblasti energetiky a klimatu zpracovaný ministerstvem průmyslu a obchodu, ke kterému probíhá od 11. listopadu veřejná konzultace. Výstižně jej však charakterizuje jedno číslo: 22 %, nový cíl České republiky v podílu obnovitelných zdrojů energie pro rok 2030. Číslo velmi nízké, které ilustruje přesnou míru ochoty provést kroky k potřebné transformaci energetiky.

Abychom věděli, na jakém hřišti se hraje: Členské státy Evropské unie poslaly na začátku roku Evropské komisi své návrhy, jak se budou podílet na klimatických a energetických cílech pro rok 2030 — tedy i cíle dosáhnout 32% podílu obnovitelných zdrojů na konečné spotřebě, který byl loni schválen Evropským parlamentem i zástupci vlád členských států.

Česká republika navrhla, že k plnění evropského cíle přispěje tím, že svůj podíl obnovitelných zdrojů na konečné spotřebě zvedne do roku 2030 na 20,8 % (ze současných 15 %, kterých dosahujeme hlavně díky hojnému využívání palivového dřeva v domácnostech). Těchto ministerských 20,8 % přitom bylo postaveno prakticky výhradně na zvyšování podílu biopaliv v dopravě a biomasy ve výrobě tepla.

Evropská komise, která má za úkol zajistit, aby návrhy členských státu daly dohromady potřebný podíl, reagovala na český návrh doporučením zvýšit závazek na 23 %. Dává smysl, aby ve snaze naplnit evropský cíl více přidala Česká republika, Belgie nebo Maďarsko, než Švédsko, Portugalsko nebo Lotyšsko, které mají hodně odpracováno z minulých let. Aktuální návrh ministra Havlíčka se při pohledu na čísla může jevit jako pokus o zlatou střední cestu. Tento výklad je ovšem zavádějící.

Neměli bychom totiž propadnout dojmu, že jde jen o natahování s Evropskou komisí. Česká republika rozvoj obnovitelných zdrojů sama nutně potřebuje. Ať už dojde vládní uhelná komise k jakémukoli smysluplnému výsledku, je jasné, že kapacita uhelných elektráren v příštích letech prudce poklesne. Rezignovat v této situaci na výstavbu nových zdrojů pro výrobu elektřiny je poněkud neopatrná strategie. V horizontu roku 2030 přicházejí v úvahu prakticky jen domácí obnovitelné zdroje a dovážený plyn.

↗

Jestli fouká dostatečně na jedné straně rakousko-české hranice, bude foukat i na druhé. Foto WIkimedia Commons

O tom, že evropské státy v posledních letech jednoznačně preferují obnovitelné zdroje, svědčí statistika vývoje nového instalovaného výkonu. Obnovitelné zdroje v ní za posledních deset let neklesly pod 50 %, v posledních třech letech jsou stabilně nad 80 %.

Nechce-li ministerstvo průmyslu přijímat ani závazky rozvoje obnovitelných zdrojů energie, protože sází na jadernou variantu snižování emisí, mělo by zvážit evidentní rizika tohoto přístupu. Fakta hovoří jasně. Všechny čtyři jaderné elektrárny rozestavěné v Evropské unii (Olkiluoto, Flamanville, Mochovce a Hinkley Point) se oproti původním odhadům výrazně prodražily. K polovině letošního roku bylo na světě ve výstavbě 46 reaktorů, 27 z nich má zpoždění, většina zbylých se nachází teprve v počátečním stadiu stavby.

Jaderná energie navíc vyjde dráž než elektřina z obnovitelných zdrojů. Podle letošní světové zprávy o stavu jaderného průmyslu dosahují náklady na výrobu jedné megawatthodiny u solárních elektráren 36 až 47 dolarů, u větrných parků na pevnině 29 až 56 dolarů, zatímco v jaderných blocích 112 až 189 dolarů. Ceny sluneční a větrné energie naproti tomu poklesly za posledních deset let o 88, respektive 69 %, u jádra o 23 % procent vzrostly. Proto se v posledních letech v Evropě i ve světě instaluje podstatně větší výkon v obnovitelných zdrojích než v jaderných elektrárnách.

Mají-li být brány vážně deklarace o českém zapojení do souboje s globální změnou klimatu, není možné přistupovat k rozvoji obnovitelných zdrojů laxně. Doporučení Evropské komise bychom měli akceptovat. A naopak odmítnout mýty o magické česko-rakouské hranici, kde na jedné straně nefouká a na druhé ano.