V červenci loňského roku se Evropský parlament poprvé sešel ve složení, které několik týdnů před tím určily volby. Bohužel však nelze říct, že by společně s novým složením Evropského parlamentu nastala také nová etapa v jeho vnímání v českém veřejném prostoru.

Parlament sice v posledních červnových dnech prožil svých patnáct minut slávy v souvislosti s kauzou střetu zájmů premiéra Babiše. To ale bylo více než projevem rostoucího zájmu o něj stále jen příkladem toho, jak evropskou politiku sledujeme hlavně jako českou politiku odehrávající se v danou chvíli v Bruselu. 

K rozšíření zájmu o Evropský parlament bude zapotřebí více než jedna důležitá kauza českého premiéra. Sledovat Parlament se nevyplatí jen kvůli tomu, že tím získáme více konkrétních informací a větší přehled o dění v Unii, ale zejména proto, že jeho sledování může změnit náš pohled na ni samu.

Proč? V českém prostředí jsme si zvykli vnímat Evropskou unii především skrze jiný její orgán. Skrze Radu. Jednání ministrů je to, co nás zajímá. Sledujeme ministry, kteří hájí tak zvané „české zájmy“ a jejich úspěch je potom v očích mnoha hlavní mírou úspěchu Čechů v Evropě.

Je to ale zcela špatný přístup, jehož výsledkem je zkreslení toho, co Evropská unie jako myšlenka znamená. A také toho, jak Evropská unie, skrze své instituce, funguje.

Mluvíme-li totiž o Evropské unii jen v souvislosti s vyjednáváním vlád na Radě, ztrácíme ze zřetele její nadnárodní aspekt. Český euroskepticismus, pro který je Evropská unie přijatelná právě jen jako výraz mezivládní, nikoli nadnárodní metody spolupráce, čerpá svou sílu také z tohoto rysu české diskuse.

Větší pokrývání dění v Evropském parlamentu by mohlo samozřejmost, s kterou je euroskeptická definice Unie často přijímána, úspěšně narušit. Sledujeme-li Europarlament, nesledujeme již unii, kde Čech jednou ustoupí Francouzovi a Francouz zase jindy ustoupí Čechovi. Sledujeme unii, kde Čech i Francouz prosazují určitou ideu, proti jinému Čechovi a jinému Francouzovi. 

Spojujeme-li téma Evropské unie především s vládou, která v Bruselu hájí „český zájem“, snižujeme tím také kvalitu diskuse o unijních tématech. Jestliže totiž konkrétní politickou reprezentaci, respektive její konkrétní politický program, ztotožňujeme s „českým zájmem“, odvádíme tím pozornost od věcné stránky diskutovaných témat. Ze střetu názorů je střet národů.

Vládním politikům tento přístup většinou vyhovuje, protože mohou jakékoli téma zredukovat na otázku hájení „českých zájmů“. Těžko si potom stěžovat, že česká evropská politika, definovaná skrze „české zájmy“ hájené vládou proti vládám zahraničním, je stále vnímána jen jako podmnožina politiky zahraniční.

V době po vstupu do Evropské unie bylo pochopitelné, že jsme ji vnímali hlavně skrze Radu. Skrze priority vlády a její „české zájmy“. Sledovat Radu bylo a je jednodušší než sledovat Parlament.

Vláda přijme pozici a snaží se ji prosadit. O vyjednávání nás informují ministři nebo diplomaté. Pokud českou pozici neporovnáme s pozicemi jiných států, můžeme o vyjednávání referovat stejně jako o každé jiné události české politiky.

Mít přehled o dění v Europarlamentu je těžší. Česká politika zde nehraje prakticky žádnou roli. Jednadvacet českých poslanců se sice může spojit napříč politickým spektrem, ale to na plénu tvořeném více než sedmi stovkami dalších poslanců neznamená vůbec nic.

V Parlamentu neexistuje jedna národní pozice. Existuje německá konzervativní, německá sociálně-demokratická nebo německá zelená pozice. Neexistuje ale jeden odpovědný diplomat. Neexistuje jeden mluvčí. Existuje „jen“ mnoho různě zainteresovaných poslanců, jejichž formální pozice často nevypovídá o jejich reálném zájmu či vlivu na danou věc.

Bohužel i kvůli k tomu, že Europarlament je na první pohled nepřehledný, vnímáme až do dnešních dnů EU především skrze Radu. Český velvyslanec Jaroslav Zajíček se loni v rozhovoru pro Český rozhlas svěřil, že nejvíc jej na jeho práci na Stálém zastoupení „baví český národní dres“.

Parlament je v tomto smyslu nudnou institucí. Obecně se ví, že poslanci se v Parlamentu neorganizují podle národního dresu, ale podle členství v jednotlivých politických frakcích. Povědomí o tom, nakolik tento fakt činí z Parlamentu daleko evropštější instituci, než jakou je Rada, však není velké. V Parlamentu není nejdůležitější to, že nějakou pozici prosazuje Němec nebo Ir, důležitější je to, co přesně tenkterý Němec prosazuje.

Záměrem zde samozřejmě není nahradit jeden zjednodušený pohled na Evropskou unii skrze Radu jiným stejně zjednodušeným pohledem skrze Parlament. Záměrem je pouze upozornit, že oba tyto pohledy je třeba propojit, protože jen tak získáme o Evropské unii celistvou představu, která je nejen předpokladem úspěchu různých osvětových aktivit, ale také obecným předpokladem využití potenciálu našeho členství v Unii.