Nejdůležitější unijní institucí je Evropský parlament

Martin Hančl

Autor přesvědčivě argumentuje, že česká politická veřejnost nedostatečně rozumí každodenní politické praxi na evropské úrovni. Nezodpovědně a marnotratně stranou zájmu zůstává především Evropský parlament.

Hlavní budova Evropského parlamentu pojmenovaná podle italském komunistovi a eurofederalistovi Altieru Spinellim. WmC

V červenci loňského roku se Evropský parlament poprvé sešel ve složení, které několik týdnů před tím určily volby. Bohužel však nelze říct, že by společně s novým složením Evropského parlamentu nastala také nová etapa v jeho vnímání v českém veřejném prostoru.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Parlament sice v posledních červnových dnech prožil svých patnáct minut slávy v souvislosti s kauzou střetu zájmů premiéra Babiše. To ale bylo více než projevem rostoucího zájmu o něj stále jen příkladem toho, jak evropskou politiku sledujeme hlavně jako českou politiku odehrávající se v danou chvíli v Bruselu. 

K rozšíření zájmu o Evropský parlament bude zapotřebí více než jedna důležitá kauza českého premiéra. Sledovat Parlament se nevyplatí jen kvůli tomu, že tím získáme více konkrétních informací a větší přehled o dění v Unii, ale zejména proto, že jeho sledování může změnit náš pohled na ni samu.

Proč? V českém prostředí jsme si zvykli vnímat Evropskou unii především skrze jiný její orgán. Skrze Radu. Jednání ministrů je to, co nás zajímá. Sledujeme ministry, kteří hájí tak zvané „české zájmy“ a jejich úspěch je potom v očích mnoha hlavní mírou úspěchu Čechů v Evropě.

Je to ale zcela špatný přístup, jehož výsledkem je zkreslení toho, co Evropská unie jako myšlenka znamená. A také toho, jak Evropská unie, skrze své instituce, funguje.

Mluvíme-li totiž o Evropské unii jen v souvislosti s vyjednáváním vlád na Radě, ztrácíme ze zřetele její nadnárodní aspekt. Český euroskepticismus, pro který je Evropská unie přijatelná právě jen jako výraz mezivládní, nikoli nadnárodní metody spolupráce, čerpá svou sílu také z tohoto rysu české diskuse.

Větší pokrývání dění v Evropském parlamentu by mohlo samozřejmost, s kterou je euroskeptická definice Unie často přijímána, úspěšně narušit. Sledujeme-li Europarlament, nesledujeme již unii, kde Čech jednou ustoupí Francouzovi a Francouz zase jindy ustoupí Čechovi. Sledujeme unii, kde Čech i Francouz prosazují určitou ideu, proti jinému Čechovi a jinému Francouzovi. 

Spojujeme-li téma Evropské unie především s vládou, která v Bruselu hájí „český zájem“, snižujeme tím také kvalitu diskuse o unijních tématech. Jestliže totiž konkrétní politickou reprezentaci, respektive její konkrétní politický program, ztotožňujeme s „českým zájmem“, odvádíme tím pozornost od věcné stránky diskutovaných témat. Ze střetu názorů je střet národů.

Vládním politikům tento přístup většinou vyhovuje, protože mohou jakékoli téma zredukovat na otázku hájení „českých zájmů“. Těžko si potom stěžovat, že česká evropská politika, definovaná skrze „české zájmy“ hájené vládou proti vládám zahraničním, je stále vnímána jen jako podmnožina politiky zahraniční.

V době po vstupu do Evropské unie bylo pochopitelné, že jsme ji vnímali hlavně skrze Radu. Skrze priority vlády a její „české zájmy“. Sledovat Radu bylo a je jednodušší než sledovat Parlament.

Vláda přijme pozici a snaží se ji prosadit. O vyjednávání nás informují ministři nebo diplomaté. Pokud českou pozici neporovnáme s pozicemi jiných států, můžeme o vyjednávání referovat stejně jako o každé jiné události české politiky.

Mít přehled o dění v Europarlamentu je těžší. Česká politika zde nehraje prakticky žádnou roli. Jednadvacet českých poslanců se sice může spojit napříč politickým spektrem, ale to na plénu tvořeném více než sedmi stovkami dalších poslanců neznamená vůbec nic.

V Parlamentu neexistuje jedna národní pozice. Existuje německá konzervativní, německá sociálně-demokratická nebo německá zelená pozice. Neexistuje ale jeden odpovědný diplomat. Neexistuje jeden mluvčí. Existuje „jen“ mnoho různě zainteresovaných poslanců, jejichž formální pozice často nevypovídá o jejich reálném zájmu či vlivu na danou věc.

Bohužel i kvůli k tomu, že Europarlament je na první pohled nepřehledný, vnímáme až do dnešních dnů EU především skrze Radu. Český velvyslanec Jaroslav Zajíček se loni v rozhovoru pro Český rozhlas svěřil, že nejvíc jej na jeho práci na Stálém zastoupení „baví český národní dres“.

Parlament je v tomto smyslu nudnou institucí. Obecně se ví, že poslanci se v Parlamentu neorganizují podle národního dresu, ale podle členství v jednotlivých politických frakcích. Povědomí o tom, nakolik tento fakt činí z Parlamentu daleko evropštější instituci, než jakou je Rada, však není velké. V Parlamentu není nejdůležitější to, že nějakou pozici prosazuje Němec nebo Ir, důležitější je to, co přesně tenkterý Němec prosazuje.

Záměrem zde samozřejmě není nahradit jeden zjednodušený pohled na Evropskou unii skrze Radu jiným stejně zjednodušeným pohledem skrze Parlament. Záměrem je pouze upozornit, že oba tyto pohledy je třeba propojit, protože jen tak získáme o Evropské unii celistvou představu, která je nejen předpokladem úspěchu různých osvětových aktivit, ale také obecným předpokladem využití potenciálu našeho členství v Unii.

Česká proevropská osvěta se často snaží zpřítomnit Evropskou unii hlavně skrze úspěchy Čechů v prosazování „českých zájmů“. To, že jejich snaha není zcela úspěšná vyplývá také z toho, že Unii vnímanou skrze „české zájmy“, jež jsou v českém kontextu až příliš často synonymem pro vládní pozici, úspěšně popsat nelze. Protože Evropská unie je více než jen platforma, skrze kterou vlády prosazují své priority. Prostřednictvím „českých zájmů“ lze vysvětlit úspěchy vlády, možná částečně fungování Rady, nikoli však současnou podobu a každodenní praxi Evropské unie.

Pokud by bylo téma a hledisko Europarlamentu v osvětových aktivitách více přítomno, jevila by se Unie jinak než jen jako fórum hájení „národních zájmů“ a mohli bychom ji tak vysvětlovat nejen prostřednictvím českých úspěchů. Museli bychom ovšem zároveň začít přistupovat jinak i k samotnému Parlamentu, který je stále považován za něco jako druhou komoru Rady, v které europoslanci v „národním dresu“ pokračují v hájení „českých zájmů“.

Paradoxně největším argumentem pro větší sledování Europarlamentu jsou ovšem právě ony „české zájmy“. I pokud bychom chtěli redukovat české fungování v Unii na téma „českých — vládních — zájmů“, lze je úspěšně prosazovat jen se znalostí fungování Europarlamentu.

Bohužel standardní přehled české státní správy o fungování Europarlamentu se příliš neliší od přehledu, který má velká část veřejnosti o Unii jako celku. Znalost Evropského parlamentu je často omezena jen na různé veřejně dostupné informace o složení parlamentních výborů nebo legislativních postupů.

Větší počet úředníků disponujících znalostí o tom, jak Evropský parlament funguje nejen na papíře, ale i ve skutečnosti, by samozřejmě zvýšil šance vlády prosadit její pozici. Odpovědět na otázku, zde české Stálé zastoupení při EU není de facto jen Stálým zastoupením při Radě by vyžadovalo širší rozbor. Zde jen připomeňme, že Parlament na Stálém zastoupení kontinuálně sleduje jen jeden člověk.  

Čas od času se objeví snaha celkově neuspokojivý stav zlepšit. Například za premiéra Sobotky vznikl dokument „Komunikace a spolupráce vlády se členy Evropského parlamentu“. Již název materiálu napovídá, že autoři definovali problém především jako nedostatek komunikace a soustředili se na to, jak zajistit šíření vládních pozic mezi poslance Parlamentu.

Úkolem státní správy ovšem není jen zajistit tok informací. Úkolem státní správy je především definovat, jak s těmito informacemi zacházet a efektivně tak využít možností českých zástupců s ohledem na specifické podmínky v jednotlivých unijních institucích. To zde ovšem zcela chybí a čeští členové Europarlamentu jsou chápáni jen jako další nositelé „národních dresů“.

V druhé polovině roku 2022, kdy Česká republika bude předsedat Evropské radě, budou česká vláda i česká veřejnost potřebovat dobrý přehled o situaci v Evropském parlamentu. Vláda proto, aby mohla uzavřít co největší počet projednávaných návrhů unijní legislativy a své předsednictví tak prezentovat jako úspěšné. Veřejnost pak proto, aby dokázala zhodnotit, zda jsou vládou prezentované úspěchy skutečně výsledkem kompetentního výkonu předsednictví nebo jen standardním výstupem legislativního procesu, jehož plynulost zajišťují úředníci unijních institucí.

V každém případě vede cesta k sebevědomému působení Čechů v Evropské unii skrze intenzivnější zájem o Evropský parlament. Začít bychom mohli dnes.      

      Diskuse