V červenci loňského roku se Evropský parlament poprvé sešel ve složení, které několik týdnů před tím určily volby. Bohužel však nelze říct, že by společně s novým složením Evropského parlamentu nastala také nová etapa v jeho vnímání v českém veřejném prostoru.

Parlament sice v posledních červnových dnech prožil svých patnáct minut slávy v souvislosti s kauzou střetu zájmů premiéra Babiše. To ale bylo více než projevem rostoucího zájmu o něj stále jen příkladem toho, jak evropskou politiku sledujeme hlavně jako českou politiku odehrávající se v danou chvíli v Bruselu. 

K rozšíření zájmu o Evropský parlament bude zapotřebí více než jedna důležitá kauza českého premiéra. Sledovat Parlament se nevyplatí jen kvůli tomu, že tím získáme více konkrétních informací a větší přehled o dění v Unii, ale zejména proto, že jeho sledování může změnit náš pohled na ni samu.

Proč? V českém prostředí jsme si zvykli vnímat Evropskou unii především skrze jiný její orgán. Skrze Radu. Jednání ministrů je to, co nás zajímá. Sledujeme ministry, kteří hájí tak zvané „české zájmy“ a jejich úspěch je potom v očích mnoha hlavní mírou úspěchu Čechů v Evropě.

Je to ale zcela špatný přístup, jehož výsledkem je zkreslení toho, co Evropská unie jako myšlenka znamená. A také toho, jak Evropská unie, skrze své instituce, funguje.

Mluvíme-li totiž o Evropské unii jen v souvislosti s vyjednáváním vlád na Radě, ztrácíme ze zřetele její nadnárodní aspekt. Český euroskepticismus, pro který je Evropská unie přijatelná právě jen jako výraz mezivládní, nikoli nadnárodní metody spolupráce, čerpá svou sílu také z tohoto rysu české diskuse.

Větší pokrývání dění v Evropském parlamentu by mohlo samozřejmost, s kterou je euroskeptická definice Unie často přijímána, úspěšně narušit. Sledujeme-li Europarlament, nesledujeme již unii, kde Čech jednou ustoupí Francouzovi a Francouz zase jindy ustoupí Čechovi. Sledujeme unii, kde Čech i Francouz prosazují určitou ideu, proti jinému Čechovi a jinému Francouzovi.