České předsednictví Rady Evropské unie proběhlo podle očekávání. Úředníci na českých ministerstvech a na Stálém zastoupení v Bruselu potvrdili svou pověst a dokázali, že se v evropské agendě umí orientovat, a tudíž také následně profesionálně moderovat debatu členských států.

Čeští politici potom tyto diplomatické úspěchy využili hlavně jako důkaz toho, že umí hájit české zájmy, za což od novinářského a osvětového hlavního proudu sklidili pochvalu s dovětkem, že své úspěchy měli prodávat ještě daleko intenzivnějším způsobem.

V Bruselu je každé předsednictví formálně úspěšné. Každý stát je na konci svého půlroku oceněn poděkováním vrcholných představitelů Evropské unie za úspěšnou moderaci diskuse a další pokrok při vyjednávání budoucí unijní legislativy. Češi však předvedli nadstandard. Okolnosti vyžadovaly více než jen povinné hledání kompromisů, a jelikož české předsednictví svým přístupem tyto okolnosti reflektovalo, vysloužilo si stejně velkolepé gratulace jako předchozí předsednictví francouzské.

Předcházejících šest měsíců tak bylo v Evropě pro Českou republiku úspěšných. Průběh předsednictví však nabízí také mnohá poučení, která v článcích o tom, jak „Češi uspěli tam, kde to nikdo nečekal“ nenajdeme. Pěkný a těžký závěs vlastního uspokojení, který všechny tyto více méně oslavné články představují, je potřeba odhrnout, protože jedině tak nám předsednictví nasvítí i to méně pozitivní z českého přístupu k Evropské unii.

Průběh předsednictví můžeme chápat jako závěrečný velkolepý debakl dosavadní euroskeptické politiky Petra Fialy a ODS. Mnoha diplomatických úspěchů při vyjednávání v rámci Rady nebo při vyjednávání Rady s Evropským parlamentem, dosáhl Petr Fiala jen proto, že umožnil úředníkům, aby s ostatními vyjednáváli o kompromisu nesvázáni ideologií ODS a ECR.

Zatímco dříve Petr Fiala tvrdil, že řízení s Maďarskem není v českém zájmu, právě za českého předsednictví Evropská unie zmrazila Maďarsku část fondů kvůli porušování principů právního státu. Podobně některé kompromisy bylo možno v průběhu předsednictví dojednat jen proto, že se hlasovalo většinově, zatímco Petr Fiala dlouhodobě varuje před rozšiřováním většinového hlasování.

Vrcholným číslem této faktické destrukce ideových základů ODS pak byla pochvala Franse Timmermanse českému předsednictví za dojednání kompromisů v rámci Green Dealu. Pochvala českým úředníkům byla na místě, ale Timmermans si možná vyseknutí této poklony poměrně hodně užil. Vyhrál. Čeští konzervativci, kteří jej označovali za neomarxistu a za hlavního šiřitele „zelené ideologie“, mu úspěšně asistovali při schvalování unijní zelené legislativy.

Petr Fiala se sice občas pokusil prezentovat české úspěchy jako důkaz schopnosti hájit české zájmy a ve visegrádském stylu například tvrdil, že „naši západní přátelé vidí, že náš hlas je potřeba brát vážně“, fakticky ale české předsednictví pokračovalo v duchu předchozího předsednictví francouzského, a to až do té míry, že oficiální twitterový účet francouzské diplomacie na konci roku napsal, že „po francouzském a českém předsednictví pokračujeme směrem k suverénní, jednotné, zelené Evropské unii“.

V českém veřejném prostoru byla proměna Petra Fialy, o které někteří mluví jako o „změně rétoriky“, přijata pozitivně jako příslib dalšího jasně proevropského směřování republiky. Momentální odklon ODS od jejího dosavadního přístupu k Evropě se však neinterpretuje jako potvrzení neúspěchu při prosazování „eurorealistické“ politiky. Pravděpodobně tak jedná z obavy, aby nenahrával Andreji Babišovi v jeho snaze vykreslit vládu Petra Fialy jako vládu, která nekoná podle svých dřívějších prohlášení a v Bruselu nehájí zájmy českých občanů.

Když se strašák na voliče změní v úspěch

Proč tedy ještě dále sypat sůl do ran euroskeptikům? Například proto, že jen skrze připomenutí dřívějších stanovisek ODS můžeme pochopit, proč v průzkumu Medianu ohodnotili lidé české předsednictví horší trojkou. Standardní reakcí na tento průzkum je výtka, že politici měli o předsednictví ještě více mluvit a své úspěchy „lépe prodat“.

Jiné vysvětlení však může spočívat v tom, že běžný člověk je dnes ze všeho už trochu zmaten. Roky slýchává, že v Evropské unii musíme především prosazovat své zájmy, zastavit zelené šílenství, k čemuž bude v rámci předsednictví příležitost — a najednou má kompromis, kterému tleská Timmermans, ocenit jako velký úspěch českého předsednictví?

Navzdory přesvědčení mnohých není politik povinnen účastnit se osvěty o Evropské unii nad rámec obhajoby základních principů demokratické společnosti. Rolí politika je „lépe prodat“ výsledky své politiky. A zde má většina českých politiků problém, protože dnes mají „prodávat“ něco, co ještě nedávno odmítali, ať už jde o hlubší integraci, evropskou suverenitu, zelenou transformaci nebo většinové hlasování.

Tyto limity vyniknou, srovnáme-li komunikaci českých politiků například s tím, jak se v předchozích měsících vyjadřovali politici Macronovy prezidentské většiny. Jelikož Macronovi europoslanci výše uvedené věci vždy prosazovali, mohl například Pascal Canfin, předseda výboru pro životní prostředí Evropského parlamentu, prezentovat všechny dohody v rámci Green Dealu jako jasný úspěch v prosazování vlastního programu. Oproti tomu Ondřej Krutílek, poradce premiéra Fialy a asistent europoslance Vondry, mohl do Konzervativních novin jen prohlásit, že „líp to prostě vyjednat nešlo“.

Šéfredaktorka českého Euractivu Aneta Zachová napsala pro Deník N, že Česká republika „sama sebe stavěla do pozice jakéhosi malého evropského otloukánka“ a vyjádřila naději, že s končícím předsednictvím „tento pocit malosti jako by zmizel“. Pocit malosti momentálně možná zmizel, to ale neznamená, že je možné přijmout příběh, jehož má být aktuální stav věcí oním pověstným šťastným koncem.

Celé roky si v české debatě o Evropě vyprávíme příběh o Češích, kteří svou zemi považují za malou, nevěří si, v Evropské unii neprosazují, a proto je EU u nás málo populární. Tento příběh říká, že musíme především ukázat, že umíme prosadit — prosazovat je erbovní slovo tohoto příběhu — náš pohled a „chceme být slyšet“, jak stálo v roce 2019 na volebním plakátu ODS s Petrem Fialou a Janem Zahradilem. Když se takto v Evropské unii prosadíme, vzroste i její popularita u české veřejnosti.

Předsednictví potom v očích vypravěčů tohoto příběhu představuje jeho velké vyvrcholení a úspěšné předsednictví potom celému příběhu navíc dodává legitimitu. Prosadili jsme se — BBC už necituje jen Charlese Michela, ale také Petra Fialu, a jak řekl pro Český rozhlas sociolog Martin Buchtík: „Hlavní sdělení: a sice to, že náš hlas je v Evropě slyšet, se myslím k části lidí také dostalo.“

Problém je, že o české roli v Evropě lze vyprávět úplně jiný příběh, ze kterého se navíc můžeme poučit mnohem více než z vyprávění o hlasech, které musí být více slyšet.

Roli otloukánka jsme si zavinili sami. Poučíme se?

Tento alternativní příběh začíná tím, že po vstupu do Evropské unie u nás převážil euroskeptický přístup, který způsobil, že jsme v Evropě více odmítali než navrhovali. Přirozeně jsme se tak v Unii, která se v průběhu času stále více integrovala, neprosazovali. Neprosazovali jsme se nikoli proto, že jsme malá země, ale proto, že jsme v další integraci pokračovat nechtěli. Tudíž jsme nic nového nenavrhovali nebo jsme skončili v menšině a naše návrhy neprošly.

Bohužel tento stav prakticky nikdo nikdy nepojmenoval. Naopak hlavní proud médií a osvěty přijal výklad politiků, že je hlavně potřeba se více prosazovat. Česká debata o Evropské unii se tak scvrkla na několik málo jednotlivostí, kterými jsme se chtěli prosadit, ale fakticky jsme se takto jen bránili vůli evropské většiny. Místo o představě budoucí podoby Unie jsme diskutovali o daňové reverse charge nebo o výjimce ze zákazu spalovacích motorů.

Předsednictví nebylo příležitostí nechat silněji zaznít náš hlas. Předsednictví bylo naopak příležitostí „zbavit se rezervovanosti vůči velkým kontextům“, jak český neduh pojmenoval Karel Hvížďala. Může se zdát, že právě předsednictví nás nasměrovalo správným směrem. Ani zkušenost posledních šesti měsíců však není zárukou, že aktuální pozitivní trend vydrží.

V rámci předsednictví jsme do velké míry dostali od Evropské unie zadání. Zadání udržet funkční evropskou spolupráci a pokračovat ve schvalování již dříve navržené legislativy. Toto zadání jsme splnili, ale otázka, zda budeme my sami schopni v budoucnu formulovat zadání celoevropské povahy, zůstává otevřená.

Stejně tak je otázkou nakolik jsme půlrok předsednictví využili k přiblížení fungování Evropské unie širší veřejnosti. Média a analytici se až příliš soustředili na to, co už dlouho považují za svůj hlavní úkol: ukázat naše úspěchy. Mohli jsme někdy možná trochu méně slavit a naopak trochu více na konkrétních případech zprostředkovat realitu fungování Evropské unie.

Například dohodu na zastropování cen plynu jsme více než k vysvětlování využili k oslavování týmu ministra Síkely. Byl to samozřejmě pěkný výkon vyžadující jistě velké diplomatické nasazení, ale byl to také dobrý moment k tomu ukázat, že v Bruselu už to prostě tak chodí, že každé předsednictví chce dotáhnout některá témata, někdy na poslední chvíli — třeba i za cenu toho, že půjde o typický bruselský kompromis, který „nakonec plně nevyhovuje nikomu“, jak dohodu popsal server Politico.

Takové povědomí se nám v budoucnu může hodit, například až podobným způsobem Evropská unie schválí normu Euro 7, proti které dnes protestují evropské automobilky včetně mladoboleslavské Škodovky. Vzpomínka na výrok velvyslance Zajíčka o tom, že kdyby dohodu Fitfor55 místo Čechů dotahovali Švédové, nebude pro Českou republika tak výhodná, bude pro kvalitu diskuse přímo kontroproduktivní.

Úleva a uspokojení z toho, že předsednictví neskončilo ostudou, ale naopak svůj úkol splnilo nad očekávání dobře, je pochopitelná. Není přitom ovšem důležité, že jsme si dokázali, že nejsme malá země. Poučení spočívá v tom, co již před lety zformuloval Zdeněk Velíšek: „Osud jednoho každého z nás bude záležet víc na tom, co se stane s Evropskou unií, než na tom, co se stane s naší republikou.“