EU se mění: od pouhého rozšiřování k prohlubování, od tržiště k politické unii

Martin Hančl

Dvě základní dilemata, která kdysi nastolil François Mitterrand, se vztahem Evropské unie k válce na Ukrajině rozřešují ve prospěch jeho — a Havlovy — vize: Evropa se má stát geopolitickou velmocí s prohlubující se integrací.

Klíčovým momentem, který vedl k souhlasu všech členských států s kandidátským statusem pro Ukrajinu, byla cesta prezidenta Macrona, kancléře Scholze a premiéra Draghiho do Kyjeva. Foto Sergej Supinsky, AFP

V Bruselu probíhá summit prezidentů a premiérů zemí Evropské unie, který již po skončení jeho prvního dne bylo možné označit za historický. Počet vrcholných unijních schůzek považovaných za historické v poslední době roste podobně rychle jako česká inflace, ale současný summit lze skutečně považovat za přelomový.

A to samozřejmě především proto, že v jeho průběhu všechny členské státy potvrdily svůj souhlas s udělením kandidátského statusu Ukrajině a Moldavsku. To je dnes důležitou zemí se statečnou proevropskou vládou. Ale jedná se především o to, že stačí pohled na mapu a je jasné, že má-li získat kandidátský status Ukrajina, musí jej získat také Moldavsko.

Pro Evropskou unii je dnes nějdůležtější zemí Ukrajina. Český ministr zahraničí Jan Lipavský v průběhu týdne konstatoval, že klíčovým momentem, který vedl k souhlasu všech členských států s kandidátským statusem pro Ukrajinu, byla cesta prezidenta Macrona, kancléře Scholze a premiéra Draghiho do Kyjeva. Jeho vyjádření ilustruje, že Ukrajina je zásadní pro celou Evropskou unii, nikoli jen pro její východní část.

Geopolitická unie

V následujících dnech možná uslyšíme hlasy tvrdící, že západní státy měly s kandidátským statusem Ukrajiny souhlasit již dávno. Tak, jak k tomu vyzývaly státy východní poloviny Unie.

Zde je však potřeba si uvědomit, co všechno udělení kandidátského statusu Ukrajině znamená. Není to jen symbolické potvrzení toho, že budoucnost Ukrajiny je v Evropské unii. Je to také potvrzení toho, že Evropská unie začíná chápat sama sebe nikoli jen jako klub mezi sebou obchodujících členů, ale jako aktivního aktéra světové politiky.

Když minulý týden vydala Evropská komise doporučení udělit Ukrajině status kandidáta, řekl litevský ministr zahraničí Landsbergis, že je to země, která svým bojem za nezávislost pomáhá Evropské unii proměnit se ve skutečnou geopolitickou unii. A to je moment, který bychom při hodnocení toho, zda někdo souhlasil s kadidátským statusem Ukrajiny rychle nebo pomalu, neměli pominout.

Pro Francii, Německo a Itálii, tedy pro velké státy, které jediné mohou Unii dát charakter geopolitické unie, nebylo jednoduché takovouto vizi přijmout ze dne na den. Ukrajina nebyla běžným státem usilujícím o kandidátský status nejen proto, že právě vede válku o přežití s Ruskem. Ale také proto, že je to stát, který učiní z Evropské unie skutečně kontinentální unii. Žádný jiný stát s výjimkou Turecka, ať už má dnes status kandidáta nebo o něj teprve usiluje, by tímto způsobem charakter a roli Evropské unie nezměnil.

Jak přesně bude probíhat přístupový proces, je ve hvězdách. Sám ukrajinský velvyslanec v Bruselu řekl BBC, že skutečná integrace může začít až po skončení války. To, že Ukrajina změní roli Evropské unie v Evropě a ve světě však bude platit i v období, kdy Ukrajina bude pouhým kandidátským státem. Evropská unie bude i nadále ve vlastním zájmu na Ukrajině a v Moldavsku minimálně stejně aktivní jako v posledních měsících.

Frustrace na Balkáně

V této souvislosti je dobré připomenout, že francouzský prezident Macron znovu oprášil svou myšlenku Evropského politického společenství, které podle jeho vlastních slov nemá být náhražkou členství, ale platformou pro spolupráci mezi Unií a státy, které členy nejsou nebo jen ještě nejsou. Ne všichni tuto myšlenku odmítají, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Objevují se i hlasy, které uznávají, že v souvislosti se změnou role Unie v Evropě je třeba vytvořit funkční platformu pro dialog mezi ní a státy stojícími mimo ni, včetně například Velké Británie. Předseda Evropské rady Charles Michel potom informoval o tom, že státy západního Balkánu se k myšlence Evropského politického společenství staví kladně.

Druhý hlavní bod prvního dne summitu se týkal právě rozšiřování o země západního Balkánu. Proces rozšiřování o státy tohoto regionu nepostupuje hladce. A Evropská unie zde chtěla aktualizovat výhled do dalšího období v kontextu války na Ukrajině.

Balkánské státy navíc cítí frustraci z toho, jak rychle Evropská unie udělila kandidátský status Ukrajině a přitom nijak zásadně nepokročila ve vyjednáváních na Balkáně. Schůzka však mnoho pozitivního nepřinesla.

Bulharské veto zahájení přístupových jednání se Severní Makedonií, které ovlivňuje i možnosti Albánie, snad v příštích dnech zruší bulharský parlament. A kandidátský status Bosny a Hercegoviny budou členské státy řešit až na základě zprávy Evropské komise o stavu provedení nejdůležitějších ústavních reforem. Balkánskou frustraci tak summit přílis neodstranil a albánský premiér po jednání prohlásil, že Ukrajinci by si neměli dělat iluze o tom, co kandidátský status přináší.

Chceme-li skutečně rozšiřovat Unii, musíme ji i prohlubovat

Podpora rozšíření o země západního Balkánu vždy patřila mezi hlavní evropské priority České republiky. Jde o přirozený zájem zemí střední Evropy, které vstoupily do Evropské unie v roce 2004 a chtějí pomoci svým kolegům realizovat jejich vlastní „návrat do Evropy“. Je to ale také priorita například Rakouska, které pojí s regionem historické vazby.

Zejména za časů největších bojů visegrádské čtyřky s Bruselem o přístup k řešení migrační krize se z podpory západního Balkánu stalo jedno z mála témat, na kterém Češi mohli projevit aspoň trochu pozitivní přístup k Evropské unii. Možná proto jsme si zvykli vidět dané téma až moc jen jako střet nás, těch hodných, západní Balkán podporujících států, se státy ostatními, které údajně jen hledají důvody, proč rozšíření neustále oddalovat.

Nechceme-li zůstat u tohoto zjednodušeného výkladu, je potřeba připomenou dvě věci. Tou první je fakt, že západní Balkán není střední Evropa. Ve střední Evropě Evropská unie realizovala tradiční proces rozšíření. Podporovala kandidátské státy v jejich snaze o vytvoření tržního hospodářství a demokratických institucí. A v průběhu času musely potvrdit, že jsou schopny zajistit takové věci jako například bezproblémové předání moci po svobodných volbách.

Západní Balkán oproti tomu představuje daleko složitější případ. Jak kdysi připomněl Jacques Rupnik, Evropská unie na Balkáně nejenže dohlíží na plnění přístupových kritérií, ale v některých případech se účastní přímo budování států jako takových. Rupnik mluvil o tom, že v případě Kosova, Bosny a Hercegoviny a Severní Makedonie, Evropané vlastně garantují vůbec samu existenci těchto států.

To samozřejmě ovlivňuje dynamiku vztahu uvedených balkánských států k Evropské unii, a naopak. Ani jedné straně tento vztah nevyhovuje, ale musí v něm pokračovat, protože jak konstatuje Rupnik, ukončit jej může jedině úspěšná integrace do Evropské unie.

A ta mimo jiné předpokládá vyřešení všech bilaterálních sporů mezi jednotlivými státy západního Balkánu, které by v budoucnu mohly zatěžovat fungování Evropské unie. Přenést do Unie problémy podobné těm, které dnes vedou k bulharskému vetu, není v zájmu nikoho.

Druhou věcí, kterou je třeba připomenout ve vztahu k rozšiřování nejen o západní Balkán, je vztah mezi rozšiřováním a prohlubováním Evropské unie. François Mitterrand v čase schvalování Maastrichtské smlouvy promluvil před studenty Science Po a základní otázky evropské integrace ilustroval na několika dvojicích základních pojmů. Mluvil o dvojici vnitřní trh a politická unie nebo právě o dvojici rozšiřování a prohlubování.

Mitterand preferoval politickou unii před pouhým vnitřním trhem a prohlubování před pouhým rozšiřováním. Maastrichtská smlouva potom znamenala prohlubování evropské integrace a toto prohloubení následně umožnilo rozšíření o státy střední Evropy.

Pokud tak například Německo dnes říká, že předpokladem dalšího rozšíření je prohloubení integrace včetně zrušení práva veta, nelze to považovat za obstrukci rozšiřování, ale za pokračování politiky, která v duchu Mitteranda a Maastrichtské smlouvy preferuje prohlubování před pouhým rozšiřováním. Navíc v případě západního Balkánu může těžko někdo tvrdit, že jde vlastně jen o rozšíření společného trhu, které lze realizovat rychle.

Otázky pro Českou republiku

Velvyslanec Evropské unie na Ukrajině, Estonec Matti Maasikas, tweetoval ve chvíli potvrzení kandidátského statusu pro Ukrajinu, že den podobně nabitý geopolitikou zažil jedině v roce 1991 a v roce 2004. Evropa se změnila a v České republice bychom si měli upřímně odpovědět na dvě otázky.

Zaprvé, zda náš údajně pragmatický nebo realistický přístup k EU nebyl jen preferencí dvojice vnitřní trh a rozšiřování oproti dvojici politická unie a prohlubování, a zadruhé, zda tento přístup je tím, co nejlépe odpovídá potřebám Evropy, kterou jsme i my právě podstatně změnili.

advertisment